Petr Levák

Sny a realita v Číně

V roce 2006 jsme podpořili krátkodobou misijní cestu bratra Petra Leváka (jde o pseudonym) do Číny. Zde jsou některé dojmy z jeho cesty.

Místnosti přeplněné lidmi, kteří dychtivě a vytrvale naslouchají Božímu slovu, noční křty v zamrzlé řece, uzdravené nemocné a vzkříšené mrtvé – nic z toho jsem v Číně na vlastní oči neviděl, přestože se tam tyto věci dějí. Mohl jsem však zakusit Boží ochranu, pomoc a vedení, i doteky a proměnu lidského srdce. A viděl jsem mladší, ale především věkem starší a staré křesťany, jak věrně a vytrvale slouží Bohu a lidem v třeba z lidského pohledu v nevýznamné službě. Nově jsem poznal dvě věci: že misie (a dílo Božího království vůbec) je opravdu dlouhodobá záležitost a že starší lidé z ní rozhodně nejsou vyloučeni.

Na Křesťanské konferenci v roce 2001 jsem vnímal, že mi Bůh říká: v roce 2006 budeš opět v Číně. Nebyl jsem z toho o mnoho méně překvapen nežli před první cestou v roce 1996. A tak jsem čekal, vyhlížel a modlil se. Po dalších potvrzeních se zcela „otevřely dveře“ a v říjnu se to stalo skutečností. Tentokrát jsem chtěl nejen převážet do Číny Bible a modlit se, ale toužil jsem mít možnost kázat Boží slovo v čínské domácí církvi a především najít čínské křesťany, kteří by měli touhu učit se jazyku Staré smlouvy, hebrejštině.
První příležitost ke službě jsem měl již v letadle při desetihodinové cestě z Moskvy do Hongkongu. Seděl jsem vedle třicetileté Číňanky Chen. Snažil jsem se s ní komunikovat pomocí knížečky česko-čínská konverzace, a tak zároveň pracovat na své počáteční znalosti čínštiny. Již v průběhu povídání se občas ošklivě rozkašlala a ke konci letu mi po jednom takovém záchvatu povídá: „Já mám chřipku…“ Nejdříve jsem si lidsky pomyslel: „No, to je hezký …“ a myslel na možnost vlastní nákazy. Pak jsem ale změnil postoj a nějak se mi podařilo jí vysvětlit a nabídnout, že bych se za ni pomodlil. Když souhlasila, učinil jsem tak. Nevím, co ona při tom prožila a jestli byla uzdravena, ale já jsem rozhodně cítil Boží přítomnost a věřím, že na to jistě nezapomene.
Cesta měla dvě hlavní části. V první z nich jsem byl pozván připojit se na dvanáct dní ke skupině šesti vedoucích (tři Australané a tři z Velké Británie), mezi nimiž byl i zakladatel pořádající misijní organizace, který jezdí do Číny více než třicet let. První den v Hongkongu jsme se účastnili úvodního programu, který byl společný i pro další čtyři týmy – kurýrský tým, který pak vezl Bible a křesťanskou literaturu na dvě vzdálená místa, modlitební tým, tým milosrdenství, který strávil celou dobu v jednom sirotčinci a tým Číňanů ze zahraničí. Z bezpečnostních důvodů jsem se více o našem programu dozvěděl vlastně až odpoledne při prvním samostatném setkání našeho týmu. Dosti těžce jsem se pak musel vyrovnávat se zklamáním, že při nastíněném programu nebudu moci naplnit svoje představy o účasti na shromáždění čínské domácí církve, natož možnosti při něm kázat…. Teprve večer během dalšího společného sejití mě Pán pozdvihl. Nejdříve se mě dotkl při písni o chlapci – sirotku a potom přišlo slovo poznání, že jsou tam lidé, kteří nejsou (díky svým představám atd.) na cestu připraveni. Jako první, ale nikoliv jediný, jsem reagoval na výzvu a zdaleka ne naposled mi v Číně tekly slzy. Následně již nic nebránilo modlitbě vyslání jednotlivých týmů.
Příští den jsme letěli tři hodiny do hlavního města jedné provincie v severozápadní Číně. Během cesty jsem poprvé viděl to, co mě několikrát přivedlo k úsměvnému údivu: rozcvička předcvičovaná letuškou či později kolektivní cvičení na ulici. To je pro Evropana něco opravdu zvláštního. Pěkná ukázka rozdílnosti kultury tak odlišné od naší západní individualistické.
V průběhu společného putování jsme měli zajištěna dvě jídla denně. Většinou bylo toto stolování v restauracích spojeno s obecenstvím s místními dlouhodobými misionáři. Mezi prvními byly dvě učitelky angličtiny na místních universitách. Práce obou již starších žen není lehká (např. už jenom stihnout předepsané množství testů je fyzicky v podstatě neproveditelné), ale zjistil jsem, že zvláště mladí Číňané jsou úžasně žhaví do učení se angličtiny. Výuka tohoto jazyka je možná jednou z nejlepších možností pro dlouhodobou službu západních křesťanů v Číně a přiblížení se k místním lidem. Ale ti, kdo jsou do toho zapojeni, opravdu oceňují a potřebují naše modlitby za vytrvalost a moudrost, jak využít navázané kontakty.
Ve stejném městě působí manželé z Nového Zélandu. Tito důchodci, plní energie, se v rámci státního sirotčince starají o pět postižených sirotků. Pomocí jim přitom jsou čtyři místní křesťané. Dále jsou v práci zapojeny dvě mladé radostné Američanky, které usilují o vytvoření samostatného dětského domova.
Celá situace souvisí s dlouholetou politikou jednoho dítěte. Pokud má člověk více dětí, platí pokutu. A tak jsou mnohé děti odkládány (nebo přímo pohozeny), a to zvláště holčičky a děti postižené. Když jsme sirotčinec na okraji města navštívili, viděli jsme práci, která se může zdát z lidského hlediska nesmyslná nebo alespoň malého dosahu. Ovšem my sami jsme zde prožili silný dotek. Člověk těžko mohl odejít z tohoto místa po pěti hodinách neproměněn. V poledne, kdy většina čínského personálu odchází, jsme se zúčastnili pravidelné modlitební chvíle, při níž jeden z bratří dostal pro povzbuzení místního týmu obraz od Pána: je to jako když kamínek spadne do rybníka; šíří se od něj vlny. Tak je tomu i s touto prací: může se zdát bezvýznamná, ale má svůj vliv.
Po obědě jsme měli možnost více hovořit s jednou z místních sester, slyšet její svědectví o tom, jak před deseti lety uvěřila i co nyní prožívá. Setkání jsme ukončili modlitbou za ni a za její naplnění Duchem svatým.
Naše cesta vedla dále do hor. Na pět dní jsme si pronajali mikrobus s osvědčeným řidičem panem Pangem. Muslimskou oblastí, do které jsme se později vrátili, jsme projížděli dvě stě padesát kilometrů na okraj Tibetu. Šest hodin jízdy jsem užíval k focení nádherné krajiny, učení čínštiny za pomoci našeho řidiče a společným modlitbám za zemi, jíž jsme projížděli. Po rychlé výměně píchlé pneumatiky jsme dorazili do cíle. Ve městě, kde je významný buddhistický klášter, jsme se setkali s Novozélanďanem Janem. Při dvou setkáních s ním jsme viděli DVD o buddhismu z křesťanského pohledu a slyšeli vyprávění o jeho životě i místních lidech. Ve čtrnácti letech četl světskou knihu o Tibetu a chytlo ho to. Postupně v něm rostla vášeň pro Tibet. Začal se zúčastňoval modlitební skupiny za Tibet. V Austrálii našel tibetského mnicha, u kterého se začal učil. Konečně přijel se skupinou křesťanů na krátkou dobu do Tibetu. Pokaždé, když sem pak přijel, se mu nechtělo vracet zpět. V roce 2000 mu Pán řekl, že může jít do Tibetu. Ačkoliv působí tichým, skromným dojmem, jeho „povolání“ je z něj skutečně cítit. Sám pokračuje v učení se, ale také vyučuje studenty a pomáhá jim v různých oblastech, včetně záležitostí souvisejících s AIDS; (velmi žádané jsou jeho přednášky pro vysokoškoláky na toto téma). Je opravdu nadšen pro tibetštinu, která má mnohem složitější gramatiku nežli čínština, má mnoho dialektů a zásadní rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným. Jan pracuje také na slovníku pro mluvenou tibetštinu, který dosud neexistuje.
Klíčem k tomu, co jsme zde mohli kolem sebe vidět, byla Janova věta: „všechno v Tibetu záleží na zásluze.“ Kromě chudoby zde lze silně vnímat duchovní atmosféru a projevy náboženského života. Velmi výrazné jsou tři. To, co mě nejvíce zarazilo, nebyly ani tolik známé modlitební mlýnky a jejich roztáčení, ale modlitební padání Tibeťanů na zem a asi ze všeho nejvíc zvláštní obcházení bílé budovy. Od rána do večera najdete u stavby zvané stupa (což je vlastně památník s pozůstatky nějakého lámy) domorodce chodící stále dokola. V pozadí těchto i dalších úkonů je silná víra, že vykonávání těchto činností přináší zásluhu pro další život. Ano, mohl jsem zde prožít novou vděčnost za to, že jsem spasen z milosti a nikoliv ze skutků, i soucit s těmi, kteří milost nepoznali.
Právě touha, aby tito lidé mohli uvidět možnost záchrany zadarmo, nás vedla k výstupu na jednu z okolních hor. Bylo to něco mnohem více než turistický výšlap. Pro starší bratry z naší skupiny bylo překonání výškového rozdílu v nadmořské výšce 3000 m nelehkou záležitostí. Ale společně jsme vystupovali výš a výš a četné přestávky jsme využívali k modlitbám, proklamacím a vyslechnutí zajímavých příběhů souvisejících s tímto místem, jež vyprávěl náš vedoucí Jakub, který sem jezdí již třináct let. Nejpodstatnější z nich byl asi tento:
Jednou když seděl v místní restauraci, přišla k němu číšnice a ptá se ho šeptem: „Vy jste křesťan? Teď nemohu mluvit, ale až všichni odejdou, tak za vámi přijdu…“ Byla to křesťanka již ve třetí generaci a později mu dále povídala: „Měla jsem sen a Pán mi ukázal, že zde vylije Ducha svatého a přijde sem probuzení. Reagovala jsem na to: ´Jak se to může stát?´ a cítila jsem se přitom jako Marie při zvěstování. Dostala jsem odpověď: Přijdou sem křesťané ze Západu a budou se modlit ….A ty jsi byl ten, koho jsem ve snu viděla!!“ A Jakub pak pro nás dodal: „Proto sem jezdím a vozím s sebou týmy křesťanů ….“
Na místě, kam jsme nakonec společně vystoupali, jsme slavili Večeři Páně. Potom jsem jen s Janem a Jakubem (mě pro doplnění trojice přejmenovali na Petra) vyšel na samotný vrchol hory a tam jsme završili proklamace nad městem, které bylo v údolí pod námi.
V jednotlivých městech jsme při ubytování v hotelích střídali své spolubydlící, tak abychom se mohli lépe poznat. Po odpolední túře jsme toho večera rádi odpočívali na pokoji a měli dostatek času na vzájemné sdílení. Byli jsme s Tomem až překvapeni, kolik společných „známých“ máme. Například jeho učitelem byl Jack Hayford, jeho mentorem Derek Prince, spolupracoval s Maheshem Chavdou i Jimem Gollem ….
Následující den byla před námi další etapa cesty. Vrátili jsme se do muslimské oblasti, kterou jsme již jednou projíždeli. Hotel ve městě L. byl naší základnou, odkud jsme dvakrát vyjeli do venkovské oblasti v horách (už jenom cca 2000m), kde dvě rodné sestry vedou praktický projekt: rozsáhlá bramborová farma je prostředkem pomoci velmi chudým lidem z muslimské menšiny žijící v této oblasti. Brambory, které zde vypěstují, rozdávají muslimům jako výtečnou sadbu pro další úrodu. Díky těmto kontaktům jsme mohli v polední přestávce jednu takovou muslimskou domácnost navštívit a být svědky jejich chudoby (např. děti chodí do školy hodinu pěšky, protože na cestu autobusem nemají peníze) i jejich úžasné pohostinnosti.
Na den a půl jsme se mohli zapojit do sklizně. Společně s námi zde pracovala početnější skupina křesťanů z Taiwanu. Při vytrhávání natě i vlastním sběru brambor bylo dosti času i na sdílení. Tak jsem se mohl s vedoucími sestrami sdílet o své touze učit hebrejštinu i dozvědět se stručně příběh jednoho muže z Taiwanu. Když odcházel do důchodu, říkal prý Bohu: „Pane, já nechci strávit důchod hraním golfu a fotografováním!“ (To byly jeho dřívější koníčky.) „Chci ti sloužit.“ A pak se dozvěděl o této možnosti služby pár set kilometru od svého domova. Zde nyní tráví čtyři měsíce v roce – tři na jaře v laboratoři a jeden na podzim při sklizni. A je ohromně šťastný…
Při společné ranní pobožnosti jsem měl zatím jedinou možnost kázat čínským křesťanům. Večer se pak s námi ve stejném hotelovém pokoji sdílel jeden čínský pastor.
Milým překvapením bylo jednání bratra Dana, ze kterého skutečně vyzařuje nadšení pro práci na farmě. Místo, aby pouze sám vyorával brambory, pozval postupně bratry z naší skupiny, abychom se posadili za traktor a sami si to vyzkoušeli. To, co jsem však opravdu nečekal, se stalo druhý den, kdy mi před jízdou řekl: „Vypni motor!“ A pak povídá: „Vůbec nic o tobě nevím, ale modlil jsem se za tebe a mám pro Tebe slovo od Pána ….“ Tak, jak jsem tušil již před odjezdem, v jistém slova smyslu jsem mohl právě při takovýchto chvílích během své cesty více přijímat nežli dávat.
Po návratu do hlavního města provincie jsme jeli pro změnu lůžkovým vlakem přes noc do města Š. Zde jsme měli původně navštívit setkání domácí církve, ale nakonec jsme se setkali pouze s vedoucími sboru. Vedou ho již šestnáct let, během nichž vyrostli ze skupiny o padesáti lidech na více než tisíc členů. Jejich vyprávění by se dalo shrnout především jako příběh putující církve. Mnohokrát museli změnit místo scházení. Když se s osmdesáti lidmi již opravdu nevešli do domu, byli asi rok v hotelu, dokud manažer nesdělil: tajná policie řekla: ´NE´“. Tak následovalo po dva roky shromažďování v sirotčinci, a potom v armádní budově, další hotely, opuštěné kino… Nyní se vrací do původního hotelu s novým manažerem. Na shromáždění přicházejí i zaměstnanci hotelu a říkají: „Jste jiní než ostatní. Líbí se nám váš zpěv a je po vás čisto!“ Podobné problémy mají i s místem pro křty… Sestra, která pracuje na plný úvazek pro sbor, dále říkala: „Víme, že naše telefony jsou odposlouchávány. Říkáme vědomě: poslouchejte vládu. Kdyby každý věřil v Ježíše Krista, nebyla by korupce…. Kážeme evangelium a nemáme co skrývat, klidně si naše shromáždění natočte. – Jsme Bohu vděčni za ochranu. Víme, že to tak všude v zemi není… – Naší touhou je vidět zralou čínskou církev a pak vysílat misionáře. – Jsme rádi, když se můžeme setkávat s křesťany ze Západu. Modlete se za nás!! Potřebujeme vaše modlitby.“ Setkání jsme ukončili společnou Večeří Páně a modlitbami.
Š. je jedno z mála čínských měst, které má hradby a to vskutku pořádné! Ačkoliv ráno pršelo, vydali jsme se k jedné z bran, abychom se i zde modlili a slavili Večeři Páně. Tentokrát jsem byl požádán o její vysluhování já. Připojil se k nám mladý misionář z Austrálie, který za námi na den přijel až z Pekingu. I on potřeboval povzbuzení a společný čas modliteb i sdílení.
Přiblížil se závěr naší cesty: zpět do Hongkongu, kde jsme se během jednoho „nabitého“ dopoledne v krátkosti sdíleli o tom, co který tým prožil. Nastal pro mě čas hledání a rozhodování. Druhá část mé cesty. A já stále nevěděl, co vlastně budu osm dní dělat. Odpoledne jsem se zapovídal s jedním bratrem z křesťanského personálu centra, ve kterém jsme byli již předtím ubytování, a já zde mohl dále zůstat. Když jsem mluvil s Amosem o tom, co bych rád dělal, on na to: „Já mám jednoho přítele, který se také zabývá hebrejštinou!“ Později mě s ním spojil telefonicky. Onen Petr W. povídá: „No, nemám mnoho času. V úterý odlétám se skupinou do Izraele…. Dnes máme večer shromáždění.“ Já na to: „Tak to bych tam mohl přijít….“ Opravdu jsem nečekal, že v Hongkongu uslyším hebrejské zpěvy a Šemá Jisrael…. Právě začínal nový cyklus výkladu Perašót – židovských oddílů z tóry na každý týden. Dvě hodiny na výklad pěti kapitol Genesis není mnoho… Petrovo hutné slovo mi vytrvale překládala jeho manželka do angličtiny. Po shromáždění mi jeho dcera dala vizitku na Křesťanské společenství Víno v Hongkongu.
Druhý den při modlitbách jsem silně cítil vedení kontaktovat tento sbor – jeden z mnoha a mnoha v sedmi miliónovém městě (údajně je zde asi dva tisíce křesťanských sborů a organizací a stále je ještě velký rozdíl mezi Hongkongem a čínským vnitrozemím). V neděli po velkém dopoledním shromáždění v bývalém divadle jsem šel na večerní setkání do „Vína“. Dva věkem již postarší, ale stylem velmi svěží pastoři vedou církev s převážně mladými členy a říznými chvalami. Velmi praktické slovo i celý způsob bohoslužeb a života sboru (další neděli jsem se zde účastnil nejen dvou shromáždění, ale také křtu dvaceti šesti lidí v moři na pláži) se mě hluboce osobně dotkly …. A co víc, pozoruhodný řetěz kontaktů zde pokračoval: po mém sdílení mě bratr Edward odkázal na maďarského mesiánského žida Laszla, který působí v Hongkongu deset let jako misionář.
Jediná pomoc, které se mi na konci první části od našeho vedoucího dostalo, byla rada, abych se spojil s nějakým biblickým seminářem v Hongkongu, který mi potom pomůže dále. I v tom mi pomohl Petr W. Poslal mi adresy na čtyři semináře, z nichž mě nejvíce zaujal Čínský misijní seminář a jeho prezident Dr. Kim. V pondělí se mi navázání kontaktů nedařilo, ale v úterý došlo k průlomu. Nejdříve jsem se telefonicky domluvil na podvečerní schůzce s Dr. Kimem a následně i s Laszlem. Ačkoliv mi jinak orientace v Hongkongu nedělala velké problémy, abych se dostal na obě tato setkání, zažil jsem pomoc, kterou jsem vnímal skutečně jako andělskou – prostřednictvím velmi ochotných lidí poslaných mi na pomoc. Když Laszlo pozdě večer skončil individuální vyučování chval, byla hodinka času na krátké vzájemné poznávání. Na konci mě pozval na další shromáždění. Ve středu večer jsem mohl být nejen pasivně účasten, ale po vybídnutí se za všech dvanáct přítomných také osobně modlit.
Když všichni členové týmů z první části cesty odjeli, zůstala v centru ještě pár ní jedna aktivní Američanka. Ta mě seznámila s Billem. Myslím, že správně poznala, že mě Bůh spojil na týden s Billem dohromady. Tento čiperný Ir již před deseti lety učil v Číně rok angličtinu. Nyní přijel na dva měsíce a příští rok se hodlá ve svých pětasedmdesáti letech do Číny přestěhovat! Bylo skvělé, že jsme si mohli vzájemně pomáhat a povzbuzovat se. Již od soboty jsme cítili vedení jet do Šanghaje. Po hledání „otevřených dveří“ jsme se nakonec vydali na cestu až ve čtvrtek. Vezli jsme tam kufr žádaných Biblí, ale vposledku jsem přesvědčen, že jsem tam jel především proto, abychom se seznámili s dvěma děvčaty. Katka a Bětka nás samy anglicky oslovily přímo na hlavním šanghajském náměstí. Během krátké doby jsme se ve dvojicích zapovídali a já měl možnost Katce velmi stručně povědět o tom Boží lásce. Hned nato jsem se vracel do Hongkongu a Bill pokračoval dál ve svých cestách po Číně.
Během druhé části cesty mi začalo postupně docházet, že tato různá setkání jsou přípravou na další spolupráci, kterou je nutno více připravit. A tak vyhlížím ten čas, kdy se otevřou dveře pro moji další cestu ….

Petr Levák