Šárka Bečvářová

Etiopie, moje láska i bolest

leden 2009
11. listopadu 2008 začala má dlouho očekávaná a připravovaná cesta. Ve skutečnosti ale začala mnohem dřív. Někdy před pěti šesti lety jsem uviděla misii v Etiopii jako jasný cíl od svého Pána. Pán to i zvláštním způsobem několikrát potvrdil. A teď se cesta uskutečnila, je to pro mě jako zázrak. Těch pět let bylo důležitých pro mou proměnu, pro to, aby Pán mohl zakořenit Etiopii v mém srdci, protože na počátku jsem mu řekla, že mu půjdu sloužit kamkoli, jen do Afriky že nechci. On sám to ve mně změnil. Pak jsem nějakou dobu hledala organizaci, která by mě přijala pro krátkodobou misijní cestu, až jsem ji našla. Tento čas kontaktů, komunikace a hledání prověřil moje motivy, mou důvěru Pánu a mé plné vydání se.

Odletěla jsem tedy do Addis Abeby na pět týdnů na krátkodobý misijní výjezd. Ve svém zaměstnání jsem si vzala neplacené volno a sehnala za sebe náhradu po dobu mé nepřítomnosti, protože pro mne jako pro učitelku výtvarného oboru na základní umělecké škole nebylo zrovna jednoduché požádat o volno mimo prázdniny. Mým úmyslem bylo pracovat jako dobrovolná pracovnice pro německou organizaci „Ethiopia arise“, která sídlí přímo v Addis Abebě a pracuje s opuštěnými dětmi, a zároveň hledat kontakty, poznat prostředí, hledat možnosti vytvoření trvalé misie. Zajímala mě i možnost vyhledat nějakou organizaci, která pracuje s dětmi a mládeží přímo na ulici a je více evangelizačně zaměřená, protože je mi to velmi blízké. V našem severočeském regionu taková organizace pracuje, je to občanské sdružení Isachar a já v něm mám, věřím, aspoň prozatím své místo. Základní její vizí je vést mládež do misijní práce, z toho plynou dva cíle, které Isachar naplňuje – samotná misijní činnost, ale i výchova a vedení mladé Duchem naplněné generace. Dlouhodobou vizí je pak vznik regionálně podporované zahraniční misie.

Organizace „Ethiopia arise“ pracuje v Etiopii necelé tři roky, vede ji manželský pár Ruth a Klaus. Byla jsem překvapená, jak za tak krátkou dobu mohli udělat takový kus práce. Jsou vybaveni pro přijetí čtyř dobrovolných pracovníků, pro které mají samostatné pokoje a společnou koupelnu, WC a kuchyňku. V době, kdy jsem tam přijela, byly u nich ubytované dvě dívky z Berlína, které si po maturitě udělaly malou přestávku, než půjdou na vysokou školu. Obě také pracovaly jako dobrovolnice v tzv. Project, což byla vlastně školka pro úplné nebo poloviční sirotky, od našeho „domova“ byla vzdálená asi dvacet minut cesty. Kromě nás v ní ještě pracovala jedna etiopská dobrovolnice a dvě placené etiopské ženy, jedna jako ředitelka a druhá jako kuchařka. Dvakrát týdně také přicházel pomoci s dětmi etiopský správce z našeho „domova“. Pracovali jsme podle rozvrhu, který připravovala Ruth a ve kterém byla zahrnuta práce s dětmi (tři vyučovací bloky), dohled při přestávkách, snídani a obědu, spaní, úklidu, při přijímání dětí a také odchodu dětí. Trochu mi to připomínalo naše předškolní přípravné třídy, děti se tady učily vybarvovat, malovat, modelovat, ale také stříhat, měly biblické hodiny a hodiny angličtiny. Před každým jídlem se děti modlily, nikomu nevadilo, že některé pocházejí z muslimských rodin. Děti byly také vedeny k těm nejzákladnějším hygienickým návykům, což byl problém hlavně u nově příchozích dětí.

Práce s dětmi mě moc bavila. Nakreslila jsem pro ně spoustu obrázků, které mohou využít jako pexeso nebo loto jen tak na hraní, ale i pro výuku angličtiny, také pracovní listy k nácviku písma a k uvolnění ruky. Zažila jsem tu krásné chvilky s Pánem, nic duchovně převratného, přesto myslím, že jedny z nejhezčích chvil jsou, když víme, že jsme na správném místě ve správnou dobu a děláme Pánu radost. Práce v tomto prostředí mi připadala zvláštním způsobem smysluplnější, než moje zaměstnání doma, i když jsem třeba jenom myla nádobí.

Také jsem nečekala, že si tady budu připadat jako doma při nedělních bohoslužbách. Jeli jsme na ně s Ruth a Klausem do BEZA International Church, celé bohoslužby zde probíhají v angličtině a v úžasné Boží přítomnosti.

Byla jsem Pánu velmi vděčná, že mě pro moje první seznámení s Etiopií spojil s Ruth a Klausem. Jsou to úžasní Duchem naplnění lidé, citliví a zároveň silní. Ruth pochází z Etiopie z oblasti Wondo Genet, její tatínek zde působil jako misionář a založil několik církví. Podobný projekt jako v Addis Abebě chce Ruth a Klaus založit i v této oblasti, proto jsme si udělali malý výlet na jih, Ruth s Klausem vyřizovali všechno potřebné na úřadech a my ostatní jsme si prohlédli turisticky zajímavá místa. Zjistila jsem, že to je vlastně velmi blízko městečka Koffele, kam bych měla jet do školy, která je sponzorovaná naší českou Nehemií. Je to opravdu velmi chudá oblast, lidé tu žijí v hliněných chatrčích v pro nás nepředstavitelně nuzných podmínkách.

Za čtrnáct dní jsem na toto místo jela podruhé. Podařilo se mi spojit se s kontaktní osobou, manažerem projektu adopce dětí na dálku, Melkamou. Nejprve jsme nakoupili dárky pro děti, i když to nebylo vůbec jednoduché, protože ve zdejších obchodech je skromný výběr. Od pracovníků školy jsme věděli, že bychom mohli koupit fotbalové míče a také si přáli volejbalové míče a síť. Za zbytek peněz jsme koupili různý školní materiál, například nůžky, barevný papír a vodové barvy. Když jsme dorazili do školy v Koffele, zažila jsem menší šok, děti i dospělí tu na nás čekali nastoupení v řadách, děti v modrých oblečkách s kyticemi a zdravicemi, něco takového jsem vůbec nečekala. Dokonce po mně chtěli, abych něco řekla, byla jsem z toho celá pryč, že jsem na ně začala mluvit česky. V celém tomto setkání bylo cítit, jak si váží naší pomoci, jak by rádi projevili svou vděčnost. Pan ředitel nás seznámil s úspěchy i problémy školy. A protože tu byli přítomni i zástupci místní církve, povzbudili jsme se navzájem Božím slovem a společně se modlili. Celé to bylo moc milé, jsem vděčná Pánu, že jsem tam mohla být a že i tam jsou lidé, kteří ho znají a přinášejí ho ve svých životech.

Jsem velmi zvědavá, k jakým krokům mě dál Pán povede. Očekávala jsem, že to bude jasnější, až do Etiopie přijedu, samozřejmě otevřelo se několik možností, ale tím spíš chci, aby se naplnilo to, co chce On. Než jsem odjela, měla jsem sen. Byla jsem v něm těhotná a protože jsem se cítila být v šestém měsíci těhotenství, pomalu jsem se v duchu připravovala, že za tři měsíce mě čeká porod. Pak jsem si ale přinesla od doktora těhotenský průkaz a v něm stálo, že jsem těhotná jen jeden měsíc, z toho jsem byla velmi překvapená. Ptala jsem se Pána, co mi tím chce říct, a on mi odpověděl, že tahle moje cesta je úplný začátek, k porodu je ještě dlouhý čas, kdy plod v mém těle, v mém srdci musí dozrát. Také mě ujistil, že on sám dá růst tomuto plodu, aby se zdravě vyvíjel, a povede mě v dalších krocích. Je to tedy v Jeho rukách. Já vím jistě jen jedno, Etiopie je místo pro mne, je to moje láska i moje bolest.

Šárka Bečvářová