Milý bratře, milá sestro,

zdravím tě z podzimní Rovinje. Stromy shazují své listy, tráva se začíná po těch měsících suchopáru a žhnoucího slunce zase znovu zelenat. Z komínů domů a vilek k večeru stoupává k šedému nebi dým vonící dřevem a lidé vytáhli ze skříní bundy a kabáty.

Přináším ti nové zprávy k povzbuzení a inspiraci k modlitbám. Jak jsem posledně psal o té Ukrajince, tak ta svědčila v práci své šéfce (27let). Jednoho dne mě požádala abych si s ní taky promluvil. Protože jindy nemohla, museli jsme se sejít ve 23:30. Vede malou soukromou pekárničku. Její druh je Albánec, je ženatý s Albánkou, která i s dvěma dětmi žije v Kosovu. Ji má jako „druhou ženu” - otrokyni. Pracuje pro něj od 6:00 do 23:00 7 dní v týdnu, už 7 let a nedostává žádný plat. Má s ním 2 děti o které se stará její maminka ve Slavonii. Děti vídává jednou za rok. Párkrát se pokusila vztah ukončit, jednou se pokusila utéct a vždy to dopadlo výpraskem. Přihlásit ho na policii se bojí, protože jí zcela vážně vyhrožoval, že by ji nechal zabít. A teď babo raď. Začal jsem tím, že jsem jí vysvětlil, že tahleta „koudel” která jí hoří u zadku je ve srovnání s „požárem,” který se na ni valí ode dne jejího narození pouhý ohníček. Tím jsem myslel to, že žije bez Boha, dělá rozhodnutí bez Boha, a pak se zase snaží řešit problémy bez Boha a ještě nakonec skončí v zahynutí - tak to je teda požár! Vyložil jsem ji možnosti, které má před sebou: pokračovat v dosavadním životě bez Boha: udělat další pokus vymanit se z moci toho Albánce, vyhlásit mu válku a doufat v náhodu, že to tentokrát vyjde a ona bude moci začít znovu. To vše bez záruky, že nepřijde o život a bez záruky, že zase nespadne do nějakého podobného, ne-li horšího vztahu. Druhá možnost je, vzdát se Bohu a svěřit mu celý svůj život. Pak bude mít záruku, že On bude bojovat za ni a vyvede ji z té situace a povede ji po celý její další život, a tak unikne svému prokletí a bude požehnaná. Hned ten večer se odevzdala Bohu. Od té doby se obě denně v práci (třeba i na WC) modlí a čtou Bibli jak se dá a probírají biblické kurzíky. Šéfová sbírá odvahu k radikálnímu kroku - ukončení vztahu s tím člověkem. A protože čert nikdy nespí, tak ten její otrokář našel v Zagrebu prostor, kde by mohl otevřít novou pekárnu a chce, aby tam pracovala. To je pro ni velké lákadlo, protože by byla z jeho dosahu, mohla by si ulít pro sebe nějaké peníze a byla by blíž dětem a mamince. Na druhou stranu ztratí obecenství s námi. To je story, co?

Baletka, o které jsem psal posledně, se úplně vypařila. Přestala chodit na bohoslužby, odpovídat na SMSky atd. Poslední rozhovory s ní mi celý obrázek o ní dokreslily. Dnes mi je mnohem jasnější, že je ten tip duchovních nomádů, kteří jsou na jednom místě jen krátkou dobu - do chvíle, než je lidé prokouknou a začnou jim říkat pravdu. I takovíto lidé zavítají do církve. Snaží se najít porozumění, soucit, obdiv, pozornost, význam, ale jaksi mimo PRAVDU která občas bolí. A proto vlastně nejde o lidi, kteří chtějí následovat Pána za každou cenu. Jde o emocionální upíry, kteří vysávají energii dobromyslným křesťanům a někdy i celým sborům. A to to s ní vypadalo tak nadějně! Nu což musíme se naučit lidi nejen získávat, ale taky ztrácet. Samozřejmě jsme ji neodepsali, budeme se za ni modlit a uvidíme co bude dál.

Jednoho dne mi sestra ze sboru přivedla mladého kluka a holku. Mají něco kolem 20-ti let. Oba jsou narkomani. Sice drogy neberou, ale jsou na Subatexu. Sestra dívku zaměstnala ve své firmě jako uklízečku, a protože trpěla těžkými depresemi, tak jí nabídla, jestli by nechtěla rozhovor se mnou. Sešli jsme, se a hned během prvního rozhovoru vyšlo najevo, že kluk strávil v minulosti nějaký čas v křesťanské komuně, kde prodělal odvykací kúru a uvěřil v Ježíše Krista. A jí se snažil vést k Bohu tak, jak uměl. Oba měli povědomí o své hříšnosti, nicméně osobní jistotu, že jsou spaseni, neměl ani jeden z nich. Takže ten den oba přijali spasení z milosti. Další rozhovory jsme pak řešili příčiny depresí. Oba začali chodit na skupinku a na bohoslužby. To je velmi radostné. Vidíme však, jak o ně bojuje i ten zlý a nechce se jich jen tak vzdát. Potřebují tvoje i naše modlitby.

V říjnu jsme podnikli výjezd spolupracovníků. Téma se týkalo toho o čem jsme ve sboru posledních 7 měsíců kázali - naše identita. Měli jsme popsat, jaké Boží změny vidíme za poslední rok na druhých. Bylo to časově náročné, ale pro každého z nás to bylo povzbuzením. K mé velké radosti se často opakovala věta: víš mnohem víc, kdo jsi, mnohem víc se máš rád apod. To je jeden ze znaků, že si jsme mnohem více vědomi své vlastní identity. A pak jsme se vždy za toho, komu jsme to říkali, modlili a žehnali mu. Takovéto výlety, jsou pro jádro sboru velmi důležité. Stmelí nás to a sblíží.

V říjnu nás rovněž navštívil podpůrný tým z našeho domovského sboru KS Praha. Hodnotili jsme poslední rok a mluvili o budoucnosti, sdíleli osobní věci a modlili se. I tyto návštěvy jsou pro nás velmi důležité a požehnané.

Tak jak se zdá, máme tady teď nějakých 9 adeptů na křty. Nevím kdo z nich se nakonec skutečně nechá pokřtít, ale vypadá to nadějně a povzbudivě.

Tvoji

Jirka & Katka, Tereza, Matyáš a Martin Dohnalovi