Milí přátelé,

Píšu vám po dlouhém půl roce. Je těžké shrnout půlroční události na dva listy textu, ale pokusím se.

Po dvoutýdenní červencové dovolené v Čechách jsme se s Lenou a Margaritou vrátili zpět do Ruska. Na konci srpna jsme v Toljatti zorganizovali naši každoroční celoruskou konferenci pro lektory ACET. V tomto roce na naši konferenci přijelo historicky nejvíce, 120 účastníků. Přijeli naši nejaktivnější lektoři z více než 40 měst Ruska. Před samotnou konferencí jsme uspořádali ještě třídenní školící seminář o předmanželském a manželském poradenství a o výchově dětí pro ty lektory, kteří kromě prevenční práci se studenty také vystupují před rodiči. Samotná konference byla demonstrací nejlepších zkušeností posbíraných v prevenční práci za celý rok. Konference pomohla vyškolit lektory v nových oblastech prevence nejen v oblasti AIDS, ale i drog, kouření, alkoholismu, gamblerství, a jiných závislostí. Mnozí lektoři s sebou přivezli nové prezentace, videofilmy a jiné prevenční materiály, které jsme všem ostatním nakopírovali.

Na začátku září se konala první mezinárodní konference ACETu pro východní Evropu, která proběhla na Ukrajině ve městě Žitomir, kde se nachází kancelář ACET Ukrajina. Na konferenci přijelo vedení ACET International, včetně vedoucích práce ACET z Afriky a Indie. Byla to jejich první cesta do východní Evropy. Všichni byli velmi povzbuzeni rozvinutou službou ACET na Ukrajině, která přerostla práci ve všech ostatních okolních zemích. ACET Ukrajina nyní pracuje ve všech 21 regionech Ukrajiny skrze stovky křesťanských lektorů, kteří kromě prevenční práce ve školách také organizují desítky mládežnických klubů pro nevěřící studenty. Na konferenci jsme mohli uslyšet svědectví několika mládežníků, kteří skrze službu ACETu uvěřili a později se staly dokonce lektory. Já sám jsem s vděčností vzpomínal naše první cesty na Ukrajinu s Tomášem Řehákem před 7 lety, kdy jsme si ani v nejsmělejších snech nemohli představit, jak rychle se tato práce bude sama rozvíjet. Na Ukrajině mezitím začala vážná ekonomická krize, díky které mnohé banky zbankrotovaly. Bohužel také zbankrotovala banka, ve které byli uloženy všechny peníze ACET Ukrajina. Modlete se prosím za to, aby se dané finance podařilo nějakým způsobem získat zpět, a aby naši spolupracovníci na Ukrajině mohli dostávat výplaty.

O několik týdnů později jsem navštívil Ukrajinu ještě jednou, když mě pozvali k vystoupení na misionářském mezidenominačním fóru, kam přijeli vedoucí mnoha církví a misionářských organizací z celého bývalého Sovětského Svazu. Konference mě velmi překvapila svou sebekritičností a upřímnou analýzou současné duchovní situace v zemích bývalého SSSR. Mnozí vedoucí přiznali, že církev ztratila svůj vliv na společnost a několik posledních let už neroste, dokonce se početně zmenšuje. Pro mě osobně bylo velkým překvapením slyšet taková slova z úst ukrajinských pastorů, protože Ukrajina je považována za zemi s největším počtem církví a evangelikálních křesťanů ve východní Evropě. Církev se stala nesrozumitelnou a nezajímavou pro dnešní generaci mladých lidí, kteří jsou k církvi lhostejní. Mnozí vedoucí kritizovali západní modely povrchní evangelizace, které na Ukrajinu přivezli západní misionáři na začátku 90. let a které nepřinesly dlouhodobé ovoce. Kritice byla vystavena celá teologická koncepce «modlitby spasení a přijetí Pána», která ve většině případů nevede na evangelizacích k hlubokému pokání a ke skutečnému znovuzrození. V místní pravoslavné kultuře dané západní modely rozšiřování křesťanství nejsou správně pochopeny místními lidmi, kteří k výzvě k «přijetí Pána» přistupují jako k nějakému mystickému obřadu, které znají z pravoslaví. V zdejší kultuře není takový problém stovky lidí provést skrze „evangelikální obřad přijetí Pána” který ale ještě pro většinu lidí neznamená, že se vydali ke skutečnému následování Krista. Mnozí vedoucí mluvili o potřebě návratu ke kázání všestranného evangelia, které se nebude omezovat jenom na «zjednodušenou masovou technologii modlitby pokání», ale bude lidi vést skrze učednictví ke skutečnému následování Krista ve všech oblastech života. Ostré kritice byly vystaveny také mnohé za západní peníze postavené a udržované biblické školy, které vypouštějí akademické teology, neschopné k praktické službě, k průkopnické misii a k zakládání nových sborů. Zkušení pastoři vyprávěli, jak církve během pronásledování v období socializmu rostly a zakládaly nové sbory přirozenou cestou osobního učednictví, a nakolik se církve změnily za posledních 20 let pod vlivem západního křesťanství ve snaze kopírovat „zkušenější církve ze Západu”. Rozšiřování západního modelu křesťanství na Ukrajinu a do východní Evropy vedlo podle místních pastorů k duchovní stagnaci a ke konzumnímu křesťanství. Mnozí kritizovali přílišnou finanční závislost místních církví na Západu, která vede dlouhodobě k neschopnosti vzít zodpovědnost za misii ve svém národě. Mnozí vyzývali k pokání za duchovní lenost a k tomu, aby církve začaly za své vlastní peníze posílat misionáře do jiných zemí světa a nečekaly jen s nataženou rukou na pomoc ze Západu. Konference byla přímo revoluční ve svých závěrech a ve své výzvě k návratu jednoduchému novozákonnímu křesťanství. Sám jsem přijal mnoho nových podnětů a začal jsem se vážně zamýšlet nad tím, nakolik je západní křesťanství ovlivněno západní kulturou a nakolik jsou naše metody zakotveny v Bibli. Tak sebekritickou křesťanskou konferenci jsem ještě nezažil. Já jsme na konferenci vedl diskusi na téma evangelizace skrze sociální službu. Na moji otázku na největší sociální problémy společnosti většina pastorů v sále odpověděla, že největší hrozbou pro Ukrajinu a Rusku je epidemie AIDS. Mnozí mluvili o tom, že církve potřebují na epidemii AIDS daleko aktivněji reagovat, což mě příjemně překvapilo. Modlete se, aby církve mohly překonat duchovní stagnaci a najít efektivní a kulturně přijatelné formy evangelizace a učednictví, které znovu povedou k jejímu růstu.

V říjnu jsem odjel vlakem na Sibiř do Omsku, kde jsme uspořádali naši konferenci ACET pro sibiřské lektory, kteří nemohli přijet na naši letní konferenci do Toljatti kvůli velké vzdálenosti. Byla to moje první návštěva Omsku, o kterém v Čechách často píší díky Jágrovi, který se tam stal doslova modlou. Konference se konala v teologické škole letničních a zúčastnilo se jí přes 70 účastníků z 12 místních církví. Většinu z nich tvořila mládež, se kterou byla radost pracovat. Znovu jsem se přesvědčil, že čím dál na východ a na Sibiř, tím jsou lidé duchovně hladovější a vydanější ve službě. Byl jsme silně povzbuzen nadšením a zápalem místní mládeže zachraňovat nevěřící studenty umírající na drogy a AIDS skrze prevenci na školách. Myslím, že v Omsku bude brzy práce ACETu jednou z nejrozvinutějších v celém Rusku.

Po návratu do Toljatti mě čekalo překvapení. Úředníci s místní radnice z odboru sociální péče nám nabídli, abychom zorganizovali v místním školách prevenční akce k mezinárodnímu dni boje s AIDS. Poprosili nás, abychom uspořádali akce pro studenty ze všech středních škol města. Ve městě máme 16 středních škol, což jsou desítky tisíc studentů. Aby bylo možné tak velký počet zasáhnout během jednoho měsíce, úředníci nám nabídli, že můžeme všechny studenty shromažďovat ve velkých sálech a v aulách škol. Pro všechny školy jsme připravili a natiskli velké prevenční plakáty, které vyvěšujeme v každé třídě všech škol města, aby studenti ještě po akci měli všechny potřebné informace o HIV a AIDS před očima několik měsíců. Týden před samotným začátkem této intenzivní prevenční kampaně nám ale z úřadu zavolali, že musíme dostat ještě povolení od odboru vzdělání, který musí naše prevenční materiály schválit a doporučit je školám. Tento odbor vzdělání nám ale nikdy žádné povolení v minulosti nedal a naopak nás obviňoval v sektářství a snažil se nám znemožnit přístup do škol… Díky tomu jsme pár posledních let dělali prevenci tajně jen v několika místních školách, se kterými jsme si dlouhodobě vybudovali dobré vztahy. Začali jsme se tedy modlit se za otevření srdcí těchto úředníků. Při vstupu do jejich kanceláře na místním ministerstvu vzdělání jsem uviděl dvě soudružky úřednice, které k nám v únoru provedly zastrašovací akci spojenou s prověrkou přímo v naší kanceláři ACETu. Na můj pozdrav ani neodpověděly, jako by mě ani neviděly. Byly asi pěkně šokované z toho, že se jim nejen nepodařilo nás zastrašit, ale že máme dokonce drzost chtít po nich povolení k přístupu do všech škol města, shromažďovat studenty ve velkých sálech a ještě zajistit zvukovou a promítací aparaturu… Znovu se mě vyptávaly na otázky, které nám kladly už během prověrky před půl rokem. Po tomto chladném přijetí a rozhovoru jsem očekával jediné - zákaz našich akcí a možné další problémy s úřady. Po několika dnech mě ale zavolali ze sociálního úřadu s tím, že nám dané úřednice akce povolily a dokonce nám sestavily harmonogram návštěv všech škol města během prvních tři týdnů v prosinci. To je skutečný zázrak a duchovní průlom. Pán Bůh udělal to, co bylo lidsky nemožné. Ještě dodnes tomu nemohu věřit a nechápu takovou radikální změnu v postoji úředníků. Nyní tedy s naším týmem každý den pořádáme velkou akci pro 150-300 studentů v místních středních školách. Nemusíme se školám nijak vnucovat, úředníci sami přikázali ředitelům škol shromáždit všechny své studenty v přednáškových sálech a zajistit veškerou aparaturu. My pouze přijíždíme, ukazujeme počítačové prezentace, hrajeme prevenční hry a vyprávíme příběhy nám blízkých HIV pozitivních lidí. Také s námi jezdí Nataša, vedoucí chval našeho sboru, která během akce zpívá dvě písně o lásce a přátelství. Na konci akce pouštíme dokumentární film, který vypráví životní příběhy našich HIV+ lektorů ACETu. Ti ve filmu mluví mimo jiné o tom, jak víra v Boha změnila jejich život, dříve plný drog a sexuální promiskuity. Film je hodně silný a šokující. Mnozí studenti k nám po akci přicházejí a ptají se, kde je možné udělat HIV test, protože mají obavy o své zdraví. V našem městě je oficiálně zaregistrováno přes 13500 HIV+ lidí, což je desetkrát více než v celé ČR. V anonymních anketách nám už několik studentů napsalo, že jsou sami HIV+. Statisticky je v našem městě nakažen každý patnáctý kluk ve věku 20 let, takže v každé střední škole jich musí být několik. Vystupovat každý den před plným sálem nevěřících studentů je ale hodně duševně náročné. Vystupujeme i v učilištích, kde se učí učni, které nikde jinde nevzali. Většina z nich kouří, pije, mnozí neskrývají svoje zkušenosti s drogami. Na některých akcích prožíváme pěkné tlaky, někteří se otevřeně vysmívají našemu poselství o sexuální zdrženlivosti a čistotě. Někdy to vypadá, že by nás nejraději ukamenovali, protože je nekompromisně usvědčujeme z hříchu a voláme ke změně. Modlete se prosím za pomazání, aby naše slova padala na připravenou půdu a aby mnozí mohli přehodnotit svůj život. Je daleko jednodušší kázat ve sboru, než před 200 nevěřících studentů. Nicméně můžeme vidět, že v každém sále jsou studenti, kterých se naše poselství dotýká a kteří hltají naše slova jako doušky svěžího vzduchu.

Na začátku prosince havaroval v autě náš moskevský spolupracovník, pastor Žeňa, se svou manželkou. Žeňa dopadl celkem dobře, neměl žádné zlomeniny, ačkoliv auto bylo úplně zdemolované. Jeho žena Lena má ale zlomená všechna žebra, praskly jí plíce a dýchá jen s pomocí dýchacího přístroje. V nemocnici navíc dostala zápal plic, takže jí lékaři dávají silná antibiotika. Je velká naděje, že přežije, ačkoliv její stav je nadále vážný. Léčení v nemocnici ji bude stát kolem sto tisíc korun, na které nyní pomáháme sbírat prostředky mezi našimi ruskými lektory ACETu. Modlete se, aby se co nejdříve uzdravila, za sílu pro Žeňu a jejich dva kluky, kteří těžce nesou tuto zkoušku. Já se chystám je navštívit během vánočních svátků, potřebují povzbuzení.

My s Lenou se máme dobře. Margarita měla nedávno jeden a půl roku a dělá nám ohromnou radost. Každý den žasneme nad tím, jak se rychle učí novým věcem. Je velmi čiperná a živá, je jí plný byt. Vůbec poprvé onemocněla až před týdnem, ale už je zase fit. Už se těšíme na naše rodinné vánoce, kdy budeme mít několik dní volna. Zatím se nemůžeme dočkat sněhu, letos v celém Rusku padají teplotní rekordy a zima si dává na čas. Moc děkujeme za vaši podporu a modlitby.

Pěkné vánoce a požehnaný Nový rok přejí

Marek, Lena a Margarita Slánští