Je duben, ale první stromy - mandloně - kvetly už v únoru. Izrael se po zimních deštích nádherně zelená a rozkvétá. Na zahradě nám kvetou první růže. Počasí přes den je už místy jako u nás letní, kolem 25 stupňů a více, jindy se vrací zimní chlad a bereme zase teplé bundy. Čerstvé zeleniny je stále stejně neuvěřitelné množství druhů, jako kdyby ani žádná zima nebyla. Po padesátidenním Danielově půstu začátkem roku se nám pečené kuře o šabatu zdá být nebeskou pochoutkou. Největší favorit je ovšem můj guláš.

Během března jsem dostala od našeho indického administrátora pozvání ke službě skupině Indů, kteří nemají pastora. Má takových skupin ve formě domácí církve více a slouží jim o víkendech. V Izraeli je mnoho zahraničních dělníků z Asie a tichomořských ostrovů, kteří tady dlouhodobě pracují a udržují tak finančně svoje rodiny ve svých zemích. Je mezi nimi také mnoho matek, které někdy nevidí děti několik let. Neumím si to představit. My jsme do indické skupiny přinesli Boží slovo a modlili jsme se za ně. Každý měl něco naléhavého, ale nejvíce šlo o víza. Když bylo kolem půlnoci po všem, vystrojili nám bohatou a také řádně kořeněnou indickou večeři. Jedlo se na zemi, prostřeno na novinovém papíru a mimochodem, Indové jedí všechno rukama. Mně dali příbor. Byla jsem udivená, proč si s námi nesednou k jídlu, protože naši početní hostitelé vyčkávavě postávali kolem, ale můj kolega mi vysvětlil, že by to v jejich kulturním pojetí znamenalo projev velké pýchy sednout si k jídlu s hostem. Oni jsou tam v pohotovosti, aby nám sloužili. A opravdu, sotva něco na talíři docházelo, hned někdo přišel s dotyčným druhem pokrmu a nabízel k přidání, pak to vlastnoručně doložil na talíř. Byla to zvláštní zkušenost. Z našich hostitelů čišela chudoba, (žije jich asi 15 v jednom bytě o víkendu, jinak pracují a bydlí během týdne v rodinách) ohromná pokora a oddaná pohostinnost. Spolu s finskou kolegyní jsme se shodly v tom, že jsme se pod tím vším cítily obě nehodně a pociťovaly jsme stud za svoji evropskou všeobecnou pýchu, nevděčnost za životní úroveň, ve které žijeme, za všeobecnou „ztučnělost”.

Podobnou zkušenost jsme zažili jako skupina během jiné návštěvy tentokrát nepálské domácí církve v Tel Avivu, kde jsem měla osobní svědectví o Božím povolání do služby v Izraeli. Sloužili jsme tam také modlitbami, chvalami a slovem. Atmosféra v této malé církvi (asi 25 - 30 lidí) byla tak prostá a duchovně silná, že jsem měla dojem, jako bychom se octli v první církvi prvního století. Byli jsme shromážděni v místnosti pronajatého bytu, kde Nepálci tráví společně víkend. Dům i byt působily dojmem, že jsou právě tak zralé na demolici. Sedělo se na zemi se zkříženýma nohama, pozice asi pro všechny Asiaty nejpřirozenější a nejpohodlnější, ale už ne tak pro mě - nabídli mi židli. Po chvíli nás překvapil dynamický zpěv zcela bez čehokoliv, co by připomínalo harmonii, ale kupodivu brzy bylo ovzduší naplněné Boží přítomností. Střídala se různá svědectví, písně, Boží slovo, modlitby, vše v hlubokém řádu a přirozené svobodě a dynamice současně. Trvalo to dvě hodiny, a přesto jsem měla dojem, že jsme měli moc málo času. Po rozpuštění shromáždění si k nám lidé přicházeli pro modlitby a další hodinu jsme s nimi strávili tímto způsobem. Pak přišel oběd, podobný jako u Indů, sedělo se porůznu na postelích a křeslech, jídlo na kolenou a na zemi. Podávali nám ho ovšem s hlubokou úklonou, což je vyjádření respektu vůči hostům, znovu nás několik lidí trvale obsluhovalo. Navzdory chudobě jsme se cítili v této atmosféře královsky pohoštěni díky láskyplnému přijetí a radostné pohodě. Tentokrát někteří jedli s námi, rychle jsme se spřátelili a cítili se jako doma. Vnímali jsme v srdcích těchto lidí obrovskou vděčnost a úctu k nám jako lidem, kteří slouží Bohu a přijeli jim sloužit. Mimoděk jsem to srovnala s námi doma a zase se trochu zastyděla.

Většina lidí v komunitě má osobní povolání pro Izrael s rozšířením na muslimské národy. Ale protože se denně na strážích modlíme postupně během 24 hodin také za různé jiné národy světa, dostává se nám příležitostí sloužit také těmto lidem z jiných národů. Izrael a zejména Jeruzalém je křižovatkou, kde se setkávají bez nadsázky lidé téměř z celého světa.

Další velmi silnou zkušeností bylo setkání s jedním černošským pastorem ze Zimbabwe z Afriky. Navštívil naši komunitu a byl vřele vítaný, protože je s naší organizací spojený přes dvacet let. Po šabatové večeři jsme se mimořádně shromáždili, abychom vyslechli jeho poselství. Bylo šokující. V Zimbabwe je u moci diktátor a jeho vláda je velmi špatná. Situace v zemi je podobná apokalypse. Jeden dolar je v přepočtu několik trilionů místní měny, (musela jsem se zeptat, jestli jsem se nepřeslechla) takže je tam nepředstavitelná bída, peníze téměř nemají. Lidé prý umírají hromadně jako mouchy nemocemi ze špinavé, parazity a bakteriemi kontaminované vody, denně se pohřbívají mrtví, nebo také ne, když rodiny nemají na zaplacení pohřbu. V nemocnici nejsou lékaři a sestry, na školu nejsou peníze, takže děti nechodí do školy, v zemi je rozsáhlá prostituce včetně dětské, rodiče prodávají svoje dcery k tomuto účelu v dětském věku. Lidé hromadně opouštějí zemi a vláda tuto krizi nijak neřeší. Pastor přijel hledat podporu pro projekt nákupu pískových filtrů na vodu, které by mohly umožnit pít čistší vodu a předejít nemocem a smrti ze špatné vody. Když jsme se za tento národ poté modlili, několik z nás dostalo pláč z Ducha a vnímali jsme obrovský Boží soucit. Pastor naší komunity se rozhodl podpořit nákup asi 80 filtrů vody za dva tisíce dolarů.

Během března jsem se setkala v hotelu se skupinou českých turistů a sdílela s nimi situaci Izraele a vědomí naší duchovní odpovědnosti za Boží vyvolený národ. S několika z nich jsme na závěr setkání udělali noční vycházku po Via Dolorosa a Starém městě.

Dalším příjemným setkáním a velkým povzbuzením byla návštěva čtyř přímluvkyň z České republiky, které si vyhradily jeden den svého pobytu v Izraeli na návštěvu Domu modlitby a strávily se mnou téměř celý den ve sdílení, rozhovorech a modlitbách.

Koncem března přijela do Domu modlitby také česká skupina. Strávili jsme spolu devět dní, které pro mně byly současně odměnou i náročnou prací. Prožívali jsme spolu jak jejich objevování Jeruzaléma a díky dvěma celodenním výletům do Galileje a k Mrtvému moři částečně Izraele, tak Boží přítomnost a pomazání na strážích. A to do takové míry, že i ti nejunavenější nechtěli často odejít ve stanovenou hodinu a mnohokrát pokračovali se mnou na stráži do půlnoci. Během pobytu skupiny jsme se setkali na jedno dopoledne s křesťanským novinářem Stanem Goodenoughem, který nám sloužil svým brilantním vhledem do politické, historické a duchovní situace Izraele. Záznam z této přednášky s českým tlumočníkem si můžete u mně objednat během května a června, kdy budu v Praze na dovolené a budu ho mít k dispozici. Věřím, že ke klíčovým momentům patřila mimo jiné návštěva muzea holocaustu. Myslím si, že čeští služebníci odjeli s proměněnou myslí, hlubším duchovním vhledem a vztahem k Izraeli a s povzbuzením do nových možností služby díky nové perspektivě, kterou zde měli možnost získat.

Přikládám dojmy několika účastníků:

„Těžko bych popsal emoce, které se mě zmocňovaly při návštěvě různých míst, kde jsme byli. Prožívám větší sounáležitost s děním v Izraeli. Víc se mi rozkrylo povědomí sounáležitosti Božího lidu. Když čtu v tisku o výzvách politiků USA a EU k rozdělení země, rve mi to srdce.”

„Návštěva Izraele udělala v mém životě velkou změnu, nejen ve změně pohledu a rozpoznání potřeby pomoci tomuto národu. Pobyt mi otevřel oči a hlavně srdce. Viděl jsem na vlastní oči, jak důležité je vyprošovat pokoj Jeruzalému, jak jej nutně potřebuje. Když jsem stál na území Jeruzaléma, cítil jsem ducha rozdělení, který má za úkol Jeruzalém rozdělit a dopomoci k tomu, aby proroctví, která jsou o něm napsaná, se nenaplnila. Izrael je Boží vyvolený národ a NIKDO s tím nic nenadělá. Je to volba, která pochází z nebe a i my jsme její součástí. Mám ale strach z toho, jak jsme s touto milostí naložili. Tato milost nás neopravňuje se stavět nad Boží národ. Po návštěvě Izraele se stydím za to, jak se stavíme k otázce vyvoleného národa.”

„Když jsme poprvé sestupovali z Olivetské hory a otevřel se nám výhled na Chrámovou horu, začalo na nás z nebe pršet, bylo to spíš jako pramen vody tekoucí na hlavu. Jako by Bůh říkal: “Jste tu správně, jsem rád, že tu jste…” V tu chvíli jsem se cítila, jako bych našla domov. Vnímám krásu historie - kameny, opevnění, co vše tito věrní svědci zažili. Po několika dnech jako bych hmatatelně cítila význam slov Ž 105,15 - “Vždyť tvým služebníkům je v něm milý každý kámen a nad jeho sutinami je přepadá lítost.”

„Pobyt v Izraeli byl pro mě zlomovou zkušeností, a to pro osobní duchovní život, pro vztah k Izraeli i k církvi doma. Do Izraele jsem přijížděl duchovně vyčerpaný a vyprahlý. Pobyt jsem vnímal jako období, kdy ke mně Bůh prakticky neustále mluvil a jednal se mnou. Během modlitebních stráží jsem prožil obecenství s Bohem v míře, jakou nepamatuji. Prožil jsem uzdravení, povzbuzení, napomenutí, obnovu vztahu s Bohem, proměnu mého vztahu k církvi doma i prohloubení vztahu k Izraeli. Velmi důležitá pro mě byla osobní zkušenost s prostředím. Umožnila mi lépe vnímat a chápat duchovní situaci v Izraeli. V Jeruzalémě jsem si připadal duchovně mnohem svobodněji než v Praze. Přestože jsem cítil napětí, mnohem zřetelněji jsem také vnímal Boží přítomnost a ochranu. Nově jsem mohl pochopit biblické texty, udělat si představu o prostředí, vzdálenostech, poznat určitá místa. Když teď čtu Bibli, mluví ke mně mnohem konkrétněji, a při zmínkách o místech, která jsem navštívil, si připadám, jako bych byl doma.”

„Povolání k modlitbám za Izrael jsem sice prožila už někdy před cca sedmnácti lety, ale po nějaké době to tak nějak opadlo. Později mě Bůh vedl k tomu, abych děti (vlastní i další) vedla k modlitbám za národy a samozřejmě jsem se modlila s nimi. V modlitebním domě v Jeruzalémě se to pro mne překvapivě spojilo. Pobyt tam mi pomohl porozumět, jak je Boží osud Izraele spjat s osudem národů světa, jaký je Boží plán pro poslední dobu a že si v tom chce Bůh použít každého z nás. Jeden z intenzivních zážitků pro mne byl u Zdi nářků. Když jsem vešla do části pro ženy, začala se potichu modlit v jazycích a viděla jsem kolem sebe ženy, staré i mladé, jak se modlí… nějak jsem nadpřirozeně prožila Boží lásku k nim a to, že k sobě patříme.”

Poslední den odjezdu jsme strávili nějaký čas s vedoucím a zakladatelem domu modlitby pastorem Tomem Hessem, který s námi sdílel svoji vizi, duchovní povolání a práci zejména z perspektivy textu z Iz 19, 23-26, kde se hovoří o tom, že Asýrii, Egypt a Izrael budou chválit Boha Izraele společně.

Několikrát ročně pořádáme díky této části vize na základě Božího zaslíbení společná setkání mesiášských a arabských pastorů. Některá mezinárodní pro celý Blízký východ, jiná na půdě Izraele. Právě těsně po odjezdu české skupiny jsme udělali během jednoho dne generální úklid a následovalo jednodenní setkání asi 95 pastorů a služebníků z izraelských kongregací v našem domě se snídaní a společným obědem. V minulých dnech jsme uspořádali jiné takové setkání mladých lidí z celého Blízkého východu poprvé na půdě Izraele.

Krátce nato jsem onemocněla bronchitidou. Oslavili jsme Velikonoce a Pesach, které se letos časově překrývaly. Během palmové neděle, poslední před Velikonocemi, jsme jako každoročně prošli brzy ráno s chvalami a modlitbami trasu, kterou jel Pán Ježíš na oslátku z Olivové hory ke Zlaté bráně, kudy má vstoupit Mesiáš do Jeruzaléma při svém druhém příchodu. Po sederové večeři jsme strávili společně celou noc ve chvalách a modlitbách. Poté třetina komunity držela třídenní Esteřin půst za návrat rozptýlených Židů do zaslíbené země Izrael. Jeruzalém se naplnit tisíci poutníky z celého světa, kteří sem přijeli oslavit Velikonoce a Pesach.

V příštích dnech očekáváme příjezd čtrnáctičlenné skupiny z domů modliteb v České republice. V současné době připravuji jejich pobyt a část programu, protože je po prvních čtyřech dnech opustím kvůli svému odjezdu na dvouměsíční dovolenou.

V těchto dnech si Izrael připomněl všechny své syny padlé během válek a Den vyhlášení nezávislosti. Při té příležitosti jsme byli večer v parku na koncertě a zakusili typicky izraelskou vřelou atmosféru. Davy mladých lidí vířily v mnoha roztančených kolech a některým mladým mužům a ženám přitom nepřekážel ani samopal na zádech. Izraelci mají nařízeno i během dovolené a volna mít svůj samopal ustavičně u sebe, takže je tu běžné potkávat ozbrojené vojáky v civilním oblečení.

Do Prahy přiletím 5. května a další dny se zúčastním konference pastorů Apoštolské církve, kde bych měla promluvit o našem vztahu k Izraeli jako vyvolenému národu.

Modlete se za pokoj pro Jeruzalém a Izrael (Žalm 122). Šalom z Jeruzaléma.

Vaše v Kristu Alena Krausová - AC Maranatha Praha - Jeruzalémský dům modlitby pro všechny národy - Jeruzalém