C – citlivost na potřeby misionářů

Zaslouží si pět týdnů dovolené, vlastní auto, rožnění berana, cestování letadlem? Pro někoho je to luxus. Jsou to však přirozené součásti a nástroje života spojeného se službou v Chorvatsku, Rusku či Anglii. 

Nabízí se ještě zásadnější otázka: Má misionář žít Kristu vydaný „normální“ život ovlivněný zvyklostmi dané země? Nebo má žít podle našich měřítek pokud možno skromně? Který způsob bude ku prospěchu jeho služby, co mu přinese větší Boží blízkost, účinnější obnovu sil a věrohodnější svědectví místní komunitě?

Domnívám se, že všestranně vhodnější je ten „normální“ způsob života. Misionáři přeci potřebují vést běžný rodinný život, není důvod od nich očekávat 60-ti hodinový pracovní týden (je důvod před takovým zápřahem je varovat) ani cílené stravování levnými a víceméně nezdravými produkty.

Misionář může být pod vlivem svých představ, co si o něm myslí ti doma. To jeho život svazuje. Můžeme si to sami uvědomit a dát misionáři prakticky najevo, že od něj nečekáme askezi.

Snad nás radostný život misionářů v relativním dostatku nebude pohoršovat. Uvědomme si to, že naši misionáři dostávají podporu, která pokrývá základní životní potřeby. Pracují jako dobrovolníci a nemají standardní plat ani náhradu nákladů. Otázka spoření a přirozený růst „rodinného zázemí“ z vlastní práce je pro ně velmi relativní.

To nejlepší, co pro své misionáře můžeme udělat, je být sami „normální“ a přirození ve svém vydání Kristu. Pokud si této své svobody budeme vážit u sebe, budeme ji přát i misionářům a budeme se z nich radovat. Budeme mít k sobě i k nim postoj milosrdenství, zatímco budeme přijímat hojnost milosti a dar spravedlnosti, která nás povede do vítězství nad každým hříchem.

V některé zemi může skromnost a chudoba misionářům pomoci, aby se lidem přiblížili, v jiné bude naopak záminkou pro pohrdání. Cestování letadlem je sice dražší, ale jízda vlakem do hloubi Ruska je natolik vyčerpávající, že při jejím pravidelném opakování ztrácí misionář tolik času a sil, že se to jednoduše nevyplatí. Jak velí kultura, u nás se vztahy s obyčejnými lidmi navazují u piva, v Chorvatsku u berana na ohni. Podobně život v zápaďácké Anglii se nám nezdá těžký, ale jedná se o zemi, kde misionáři často prožívají výrazný kulturní šok a dlouhodobý stres z věcí a chování ostrovní kultury, které jim zůstávají nepochopitelné a cizí. 

Pokud se těmto věcem snažíme porozumět srdcem plným milosrdenství, pak nás nezaskočí ani to, že pro misionáře budou některé podobné otázky zvlášť citlivé a budou se jich více dotýkat. Příčinou může být vytrvalý tlak na misionáře v některé ze základních oblastí života – bydlení, výchova a vzdělání dětí v nestandardních podmínkách, trvalý nedostatek podpory (neřku-li peněz) nebo trvalý pocit nedostatečnosti vlastní služby – ten může vzniknout i jen z toho, že nikdo neodpovídá na jeho pravidelně zasílané zprávy.

Blaze tomu, kdo by se nad misionářem nepohoršil. Nemá to jednoduché ani sám se sebou v cizí zemi, ani s námi doma.