Hrozba nebo výzva?

Po celém západním světě se stává horkým tématem islám a vztah k němu. Je čím dál zřejmější, že předpoklad, že budeme tolerovat islám a on bude tolerovat nás, prostě nefunguje. Jak se k tomu postavit jako křesťané?

Nejsem pacifista a nemyslím si, že Bůh je pacifista. On je také „Bůh – naše korouhev“. Je ale poučné sledovat z této perspektivy starozákonní historii Izraele. Izrael stál v mnoha válkách. A to, zda v nich vítězil, záleželo z velké části na tom, jak poslouchal Boha. Pokud Mu byl blízko, pak zázračně vítězil i nad velkou přesilou. Pokud se Bohu vzdálil, Bůh jej soudil skrze okolní pronárody. Ty byly samy hříšnější než Izrael. Přesto jim Bůh vydal svůj lid do rukou, aby jej káznil a vychovával. Teprve když pronárody splnily tuto svou úlohu, Bůh přísně soudil i je samotné. Myslím, že v současnosti si Bůh bude používat islám ke káznění Západu, který zapomněl na své křesťanské kořeny.

I v naší zemi pravděpodobně poroste muslimská populace. Jak se k ní budeme stavět? Jednou možností je obranný postoj. Oni nás ohrožují a my se musíme mít na pozoru. Budeme nahlas upozorňovat na nebezpečí islámu, na jeho nepřátelství vůči křesťanství a západní společnosti všeobecně, budeme se aktivně stavět proti výstavbě mešit a podobně…

Neříkám, že na tomto postoji je všechno špatně, ale má víra a život nemohou být založeny na tom, že jsem proti něčemu. To základní, co svět kolem nás v současné době vnímá o křesťanech, je, že to jsou „ti, kdo jsou proti potratům a homosexuálům“. I já považuji potrat za vraždu a praktikovanou homosexualitu za hřích, který tragicky deformuje Boží stvořitelský řád. Nemám problém se k tomu veřejně přiznat. Ale nechci, aby toto bylo základním programem mého křesťanského života. Stejně jako Boží pravdu chci zjevovat Boží život a lásku. Daleko víc než na kritiku špatných věcí chci být soustředěn na aktivní činění věcí dobrých. Chci kázat dobrou zprávu o tom, že milující stvořitel obětoval svého jediného syna za naše hříchy. Chci pomáhat lidem přejít ze smrti do života. Chci uzdravovat nemocné, vyhánět démony, krmit hladové a oblékat nahé. Chci se zastávat vdov a sirotků. A když se vrátím k tématu islámu, nechci být v budoucnosti znám jako ten, kdo je „proti potratům, homosexuálům a islámu“. Myslím, že je možno zaujmout k islámské komunitě kolem nás jiný postoj, než obranný.

Pokud věřím tomu, že můj Bůh, na rozdíl od Alláha, je milujícím Otcem a zároveň všemohoucím stvořitelem nebe a země, pak se nemusím bát. Přibývá kolem mně muslimů? To znamená větší pole ke žni! Mohu jim být světlem na cestě ke svobodě. Mohu jim svým chováním zjevovat Boží lásku a moc. Uzdravuje modlitba k Alláhovi nemocné? Pokud ne, mohu jim ukázat, že modlitba k Hospodinu ano. Dává Alláh jistotu spasení? Pokud ne, mohu jim svědčit o své jistotě. Učí Alláh odpouštět a milovat své nepřátele? Pokud ne, mohu jim být živým svědectvím, že můj Bůh toto činí.

Před třemi tisíci let se celá velká armáda Božího lidu třásla a bála. Až do té doby, než přišel nedospělý chlapec a prohlásil: „Kdo to je, že tupí řady živého Boha?“ Bůh může zjevit svou slávu skrze jediného člověka, který Mu bude věřit.

Až Bůh dokoná své soudy nad odpadlým Západem, přijde čas pro islám. A kdo půjde s dobrou zprávou do islámských zemí? Ano, můžeme to být i my. Ale daleko přirozenější možnost je, že to budou bývalí muslimové, kteří se na Západě obrátili ke Kristu a rozhodli se nést tuto radostnou zvěst svým bratřím. Kolik jich bude? To záleží na nás. Na tom, zda na nás uvidí, že „mezi námi je Bůh“. Zda jim zjevíme Boží lásku, pravdu a moc.

Michal Klesnil, ředitel NF KMS