Postmodernizmus a misie

Jak bylo již mnohokrát konstatováno, během pár let po pádu komunizmu skočila naše společnost rovnýma nohama z modernizmu do postmodernizmu. Vzpomínám si na situaci, kdy jsem si poprvé všiml, že se něco mění. Uvěřil jsem rok před revolucí a brzy jsem se naučil jednoduchý způsob, jak kdekoli svědčit o Kristu. Prostě jsem položil na stůl Bibli. Velmi brzy někdo zareagoval a začal se vyptávat. Někdy asi v roce 1992 nebo 1993 jsem se ale ocitl na horách m.j. s několika nevěřícími mladými muži, kteří pracovali jako burzovní makléři a prošli školením na Západě. Když jsem zkusil svůj obvyklý trik s Biblí, s překvapením jsme zjistil, že nefunguje. Mladí muži mi svým chováním jasně dávali najevo, že Bibli registrují, že ji tolerují, a že nevidí nejmenší důvod, proč o tom zavádět řeč. Je to moje pravda a oni mají zase svou.

Právě toto je jedním ze zásadních posunů oproti modernizmu. Neexistuje absolutní pravda. Každý má svou pravdu, která právě jemu osobně vyhovuje. Pokud bych se snažil někoho o své pravdě přesvědčit, pak jsem přinejmenším arogantní hlupák. Základní a všeobjímající hodnotou je tolerance.

Dosti dalekosáhlé dopady má tento myšlenkový posun do oblasti křesťanské misie a jejího chápání světem kolem nás. Začínají se množit články, filmy a knihy, napadající jakoukoli snahu křesťanů šířit svou víru v jiných kulturách. Východisko je jasné. Lidé v jiných kulturách mají svou pravdu, své náboženství, které je stejně hodnotné jako každé jiné. Pokud jim křesťané „vnucují“ něco jiného, pak barbarsky ničí jejich kořeny a jejich kulturu. Misie je něco principiálně špatného. Duchovní svět (a pro ten je postmodernizmus otevřenější než modernizmus) je chápán jako jakýsi supermarket s náboženstvími. Každý do něj může přijít, probrat se regály a nakonec si vybrat to, co se jemu osobně nejvíc líbí. Záleží jen na osobních preferencích.

Máme-li být upřímní a pokorní, je třeba si nejprve položit otázku, zda na těchto argumentech něco není. Samozřejmě je zcela jednoznačné, že víru nelze šířit jakýmkoli násilím. Základem křesťanství je vztah s živým Bohem skrze Ježíše Krista, a Bůh stojí pouze o ty, kdo k Němu přijdou svobodně.

ale Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích. Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte, avšak s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince.
1 Pt 3, 15 -16 (ČSP)

Je nám upřímně líto všech situací, kdy křesťané v historii toto pravidlo porušili. Dělo se tak hlavně ve středověku; v případech „obracení“ Židů však ještě před nějakými dvěma stoletími. Tragicky jsme tím zdeformovali obraz našeho Spasitele a poškodili obraz křesťanství. Jednoznačně se od takových praktik oddělujeme, vyznáváme svou vinu a zástupně prosíme o odpuštění, kdekoli k něčemu takovému došlo. Lze však upřímně říci, že tyto doby jsou pro církev minulostí. Ani největší kritici křesťanství nehovoří o tom, že by se ve 20. a 21. století něco takového dělo.

Trochu složitější otázkou je ono zmiňované „ničení kultury“. Pomohu si zase jednou vzpomínkou ze života. Asi před deseti roky jsem se ocitl v jednom městě na Ukrajině, ve sboru, který byl založen skrze misii ze Západu. Mělo začít shromáždění a na pódiu se chystala chválící skupina v klasickém západním obsazení – elektrická kytara, klávesy, bicí… Bylo vidět, že naši hostitelé jsou velmi hrdí na to, jak „dobré chvály“ nám předvedou. Pak ale vypadla elektřina. Když po nějaké době začalo být jasné, že hned tak nepůjde, zařadili hostitelé náhradní program. Na pódium nastoupil smíšený pěvecký sbor a začal zpívat klasické táhlé východní křesťanské písně. Po shromáždění se nám hostitelé rozpačitě omlouvali, že nebyly „správné chvály“. Já jsem jim ale mohl upřímně říci, že se mi jejich náhradní program líbil daleko víc. To byla hudba jejich duše a jejich srdce.

Znovu myslím, že se tady dotýkáme něčeho, co je v nejvyhrocenější formě minulostí. Byly doby, kdy odvážní a vydaní Boží mužové a ženy s nasazením vlastního života zvěstovali evangelium v nezasažených oblastech. Naneštěstí, jako nedílnou součást evangelia zvěstovali i západní kulturu. Způsob hudby, oblékání či chování. Jako příklad můžeme uvést, jakou revoluci a pohoršení mezi západními misionáři v Číně způsobil Hudson Taylor, když se začal oblékat jako Číňan. Jako nepřípustné zavrhovali některé projevy uctívání, které byly místním lidem přirozené a nebyly hříchem. Necitlivě jednali kupř. v otázce mnohoženství a způsobili tím mnoho bolesti. A našli bychom mnohem více příkladů. I tady nezbývá, než činit pokání a požádat o odpuštění. Často zapomínáme na to, že ani Ježíš nebyl Evropan a nechoval se jako Evropan. Někdy tyto věci přetrvávají v mírnější formě i dnes. Nejsme vždy dostatečně citliví k místním zvykům a kultuře a podvědomě vnímáme tu svou jako nejsprávnější.

Na druhé straně jsou však stanoviska, ze kterých nelze slevit navzdory jakémukoli postmodernímu tlaku. Bible je v nich jednoznačná a stejně jednoznační potřebujeme být i my.

Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš,
1 Tim 2, 5 (ČSP)

Ježíš mu řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
J 14, 6 (ČSP)

Není jiné cesty ke spáse, než skrze Krista. Není tu supermarket rovnocenných náboženství, ve kterých si každý vybere svou pravdu. Bůh zjevil jen jedinou cestu ke spáse, a ta cesta je skrze Jeho Syna, ukřižovaného za naše hříchy a vzkříšeného pro naše ospravedlnění. Ježíš je spasitelem každého člověka z jakékoli kultury na Zemi. Tím, že jej zvěstujeme, neničíme žádnému člověku kořeny, ale naopak mu umožňujeme zakořenit do jediného pevného základu, který existuje. Nezbavujeme jej svobody, ale naopak mu svobodu přinášíme:

Když jste byli otroky hříchu, byli jste svobodni od spravedlnosti. Jaký jste tehdy měli užitek z těch věcí, za něž se nyní stydíte? Neboť jejich konec je smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky Božími, máte svůj užitek ku posvěcení a vašim cílem je věčný život. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Ř 6, 20 – 23 (ČSP)

Ježíš říkal Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nebyli ničími otroky. Jak můžeš říkat, že se staneme svobodnými?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu. A otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Jestliže vás tedy Syn vysvobodí, budete vskutku svobodní.
J 8, 31 – 36 (ČSP)

Jen s Boží pomocí můžeme zůstat pevní v Jeho pravdách a přitom milostiví a pokorní. Takový byl Kristus, když chodil po Zemi, a takoví můžeme být i my, pokud zůstáváme v Něm. Můžeme se vyhnout jak skutečné netoleranci a necitlivosti, tak můžeme i rázně odmítnout to, co „netolerancí“ nazývá postmodernizmus, a nenechat se odradit od Velkého poslání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista:

Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen. “
Mt 28, 18 – 20 (ČSP)

Ing. Michal Klesnil, ředitel NF KMS