M. Klesnil s malou Mercy, jedním z podporovaných sirotků

Reportáž Michala Klesnila z návštěvy u Mešaka Okumu v Keni

„Vezmi si to do ruky!”, říká mi radostně se usmívající chlapík, který se mi před chvílí představil jako Kennedy. „No neboj se!”. Moc se mi nechce. Jsme v největším nairobském slumu Kibera a to, co mi strká do ruky, je velká a značně páchnoucí hovězí kost. Nakonec se ale přemůžu a potěžkám ji. „No, a teď se pojď podívat, co s ní děláme”. Vede nás do malé dílničky pod širým nebem, kde ve strašném zápachu a oblacích prachu kost postupně prochází několika řezačkami, vrtačkami a leštičkami, aby se z jejích částí nakonec staly docela pěkné šperky, přívěsky a náhrdelníky. „To je, viď? Na začátku je odpadek, a na konci umělecké dílo!”, rozkládá nadšeně Kennedy. A mě napadá, že je to vlastně hodně podobné tomu, co dělá Bůh s námi lidmi. A dělá to i tady v Keni.

Po čtyřech letech jsem znovu na návštěvě za naším misionářem Mešakem Okumu. Jak se za ty čtyři roky změnila Keňa? Jedné věci si všimnete okamžitě. Skoro v každé kanceláři, domácnosti i výloze najdete velkou fotografii etnicky polovičního Keňana z kmene Luo Baracka Obamy. Keňa má za sebou také velké občanské nepokoje po prezidentských volbách, které stály několik tisíc lidských životů. „Kořenem je kmenová nenávist”, říká Mešak. „Každý kmen se snažil vytvořit svou „etnicky čistou” oblast, odkud vyžene všechny ostatní. Teď se situace navenek uklidnila, ale nenávist jen doutná pod povrchem.”
Mešak vystudoval v tehdejším Československu teologii a pak se vrátil sloužit domů do Keni. Už to je něco cenného, protože mnoho jeho vrstevníků v podobné situaci hledalo cestu, jak by mohli zůstat v bohaté Evropě a nevracet se. Mešak se vrátil a navíc začal doma sloužit těm nejubožejším. Několik posledních let slouží hlavně v chudinských slumech Nairobi, kde vyučuje místní vedoucí, jak efektivně sloužit takovým lidem.
Má poslední návštěva v roce 2005 probíhala v době, kdy byl Mešak čerstvě podruhé ženatý poté, co jeho první manželka Rose zemřela po autonehodě a on prožil několik těžkých let jako vdovec se dvěma malými dětmi. Myslím, že se svou druhou manželkou Jane se mají moc hezky. Přibyli jim další dva chlapečci, tříletý Wayne Daniels zvaný Papa a roční Andy Antonio Amani, kterých je plný dům. Ale jejich rodina je daleko větší. Už při mé minulé návštěvě s nimi žil také dospělý mladík Kevin, a bydlí u nich dosud. V polovině týdne se objevil další mladík Joel, a strávil nějaký čas s rodinou. A v neděli po bohoslužbách přišly na odpoledne dvě malé holčičky, a zjevně se tam cítily také jako doma. Mají něco společného. „Všichni jsou to sirotci, jejichž rodiče zemřeli na AIDS”, říká Mešak. „Když se před několika roky stali z mých prvních dvou dětí poloviční sirotci a já jsem si uvědomoval, že nechybělo mnoho, aby osiřeli úplně, Bůh udělal něco s mám srdcem. Došlo mi, co to znamená, že Bůh je ochráncem vdov a sirotků. A řekl mi, že já sám se stanu otcem sirotků. Když mi dal znovu úplnou rodinu, s Jane jsme se rozhodli, že pro ně otevřeme svůj dům.”
Musím říci, že pro mě, Evropana zvyklého chránit si své soukromí, je to hlubokým svědectvím. Skutečně, dům rodiny Okumu je otevřený pro všechny sirotky v každou denní i noční dobu. A naneštěstí, narazit v Keni na sirotky není těžké. Podle Mešaka umírá v Keni denně na AIDS 700 lidí. A tím se vlastně dostáváme k další otázce a k další sféře Mešakovy služby.

Jak je možné, že v zemi, kde se 80% obyvatel hlásí ke křesťanství a možná polovina z nich je skutečně znovuzrozená, se může dít něco takového? Jak je možné, že taková země je plná chudoby a korupce? Jak je možné, že je taková vlastně prakticky celá Afrika, která je v současné době jedním z nejkřesťanštějších kontinentů? Jak je možné kupříkladu to, že před několika lety ve Rwandě zahynulo přes milión lidí při konfliktu mezi křesťanskými Hutuy a Tutsii? To jsou otázky, které si pokládali a pokládají mnozí. Odpovědi budou různé. Levicoví intelektuálové řeknou, že za to můžou důsledky koloniální nadvlády západních mocností. Ano, otrokářství bylo hrozné. Ano, docházelo k drancování přírodních zdrojů. Na druhou stranu je ale pravdou i to, že mnohé africké země byly tehdy potravinově soběstačné a dnes hladoví. Je také mnoho zemí, které začínaly jako kolonie a dnes takové problémy nemají - vezměme si pro příklad jen Austrálii či Kanadu.
Blíže pravdě bude odpověď, že je to důsledek tradičního afrického myšlení, úzce souvisejícího s původními animistickými náboženstvími. Modly bylo nutno naklonit si obětmi, aby člověku požehnaly - a co jiného je vlastně korupce? Člověk je vnímán jako hříčka v rukou osudu, který není možné změnit. Pokud jsem se narodil chudý, tak je mým osudem být chudý. Silně je vnímána kmenová příslušnost, a každý jiný kmen je považován za nepřátelský.
Proč ale tuto situaci zásadně nezměnilo křesťanství? Pravděpodobně hlavním důvodem je to, že mnozí křesťanští misionáři i celé denominace, kteří do Afriky donesli křesťanství, byli ovlivněni nesprávným dělením věcí na „duchovní”, které jsou důležité, a na nedůležité „pozemské”. Důsledkem toho bylo, že evangelium bylo představováno jako zdroj spásy pro věčnost, ale nikoli jako něco, co by mohlo také proměnit tento pozemský život. Takže mnohý Afričan jde v neděli do sboru a tam děkuje za své spasení, ale od pondělí do soboty žije život, který s Bohem nijak zvlášť nesouvisí. Nemá problém lhát, krást či nenávidět příslušníky jiného kmene. Nenapadne jej, že by Bible mohla dávat i principy pro užitečný a zodpovědný život tady na zemi. K přirozenému běhu věcí patří také to, že černí jsou vždy jen příjemci pomoci od těch bohatších, zejména bílých.
Upozorňuji, že převážně cituji to, co jsem slyšel od Mešaka a jiných černošských vedoucích. Netrpím pocitem bělošské nadřazenosti a navíc jsem si vědom toho, že mnohé z těchto problémů se týkají i nás bílých. Také samozřejmě nelze paušalizovat a říkat, že takoví jsou všichni Afričané. Jedná se ale o zásadní problém a Mešak je jedním z těch, kdo se ho snaží vyřešit. Vyučuje křesťanské vedoucí tzv. „Program samaritánské strategie”, který mluví o tom, že evangelium je nejen Boží mocí k věčné záchraně, ale i silou, která je mocna proměnit časný život, aby jej člověk prožil užitečně a zodpovědně. Že kázání evangelia, pokud nemáme být jen „dunící kov a zvučící zvon”, musí být provázeno prakticky prokazovanou láskou. A věci se skutečně mění. Ve slumech vznikají programy péče o nemocné, sirotčince či svépomocné školy. Lidé se učí vidět sami sebe ne jako příjemce pomoci zvnějšku, ale jako ty, kdo mohou sami dávat. A to jim vrací důstojnost.

Jsem rád, že se na těchto programech může podílet i náš Nadační fond KMS. Jednak podporou samotné Mešakovy služby, jednak před několika lety zahájeným programem podpory chudých mladých lidí a sirotků. Naše podpora se snaží neudělat z nich stálé příjemce pomoci zvenčí, ale podepřít je v jejich úsilí postavit se v dospělosti na vlastní nohy. Proto se soustřeďujeme na pomoc při získání kvalitního vzdělání, ale samozřejmě pomáháme také s jídlem a ošacením. Při své návštěvě jsem mohl vidět osm z našich celkem devíti momentálně podporovaných mladých lidí, mluvit s nimi i s jejich rodiči či pěstouny a vidět jejich domovy. A byl to povzbudivý pohled.
„Skrze vás poznáváme, co je to Boží láska”, říkají mi rodiče osmiletého Briana. Bydlí v chudém domečku ve slumu a mají dalších sedm dětí. Brian může chodit do kvalitnější křesťanské školy a dělá tam velké pokroky. Adoptivní maminka malé Mercy, která se ji ujala po smrti její skutečné matky, mi zase ukazuje album fotografií. Na čestném místě je tam fotka jejích českých sponzorů. „Mercy si tu fotku každý večer bere a modlí se za ně. Jen díky jejich podpoře mohla Mercy začít chodit do stejné školy, jako naše děti, a to je pro ni ohromně důležité”. Hned proti vchodu do jejich chudého dřevěného domečku se střechou z vlnitého plechu visí velký nápis „We love our daughters” (Máme rádi své dcery) s fotkami všech holčiček včetně Mercy. O několik dní později mě ve sboru zastavuje zase její tatínek a z vděčnosti mě objímá. Mešak mi říká: „Dřív jim hodně pomáhalo jejich malé políčko, ale v posledních několika letech byla neúroda a dostali se do problémů. Maminka umí hezky fotografovat. Kdyby jí třeba někdo chtěl darovat nějaký starší digitální foťák, mohla by si tím přivydělávat”. Nevíte o nějakém? Rádi zprostředkujeme poslání do Keni.
Malá Rachel mi zase nadšeně ukazuje panenku, kterou dostala od českých sponzorů. Je to její první. V jejich chudém dřevěném domečku se závěsem místo dveří mi maminka hrdě ukazuje její vysvědčení z předškolní třídy. V největším slumu Kibera navštěvuji chudičký domek ovdovělé maminky malého Chestera. Je tak vděčná, že na mě čekala už před Chesterovou školou, kam jsem ho šel navštívit. Malí Felix a Clinton ze stejného slumu nemají nikoho, jen babičku a starší sourozence. Když jim dávám dárky, kluci se trochu stydí. Ale starší sestra moc děkuje za všechno, co pro ně děláme.
Úplně jiný případ je čtyřiadvacetiletý Joel, jeden z Mešakových „domácích” sirotků. Po smrti rodičů se musel začít sám starat o pět mladších sourozenců. Přitom nevzdal studium farmacie. Bez naší podpory by to nešlo, takhle to jde jakž takž. Zrovna vyšlo najevo, že jedna z jeho mladších sester dluží několik měsíců za školné na střední škole a pokud rychle nezaplatí, bude vyloučena. Naštěstí mám od jedněch českých sourozenců nějaké peníze na potřebné, kteří mi přijdou do cesty, a tak můžeme problém vyřešit. Když se Mešakem radíme, co se zbytkem těchto peněz, dohodneme se na dvou křesťanských školách a sirotčincích, které vznikly na základě jeho služby. Sotva dohodneme částku, za kterou jim nakoupíme jídlo, zapípá Mešakovi mobil a přijde mu SMS od ředitelky dotyčného sirotčince: „Nemáme na jídlo, nemůžeš nám nějak pomoci?” Tak to máme potvrzené. Příští den večer tam vezeme jídlo. Mešakova Toyota, zakoupená za peníze českých sponzorů, je naložená až po střechu. „Od té doby, co mám auto, stihnu dvakrát tolik práce a přitom mám víc času na rodinu”, říká Mešak.
V sirotčinci Faraya se starají asi o 25 sirotků. Ředitelka nás vítá s velkou vděčností a říká: „Mešak mě svou službou inspiroval k tomu, abych se do něčeho takového pustila. Žijeme z víry, ale vidíme, jak se k tomu Bůh přiznává.” Atmosféra Boží přítomnosti a lásky je tam úplně hmatatelná.
Mimochodem, zajímavou kapitolou je zdejší školství a zejména církevní školy. Je jich tu opravdu hodně. Při našich návštěvách se mi líbí, jak jsou děti ve třídách ukázněné a uctivé ke všem dospělým. Mešak mi prozrazuje, že ačkoli je to oficiálně zakázané, tak běžnou praxí jsou ve škole tělesné tresty. Mešakovy starší děti, osmiletá Marianne a desetiletý Gedeliah, chodí do školy od sedmi ráno do pěti odpoledne. Škola je většinou i v sobotu. Když se vrátí domů, sednou k úkolům a dělají je, dokud nejdou spát. Takže jediný čas, kdy mají trochu volněji, je v neděli po návratu ze sboru.

Když se bavím se s Meškem o tom, jak bychom mohli dále podpořit jeho „samaritánskou strategii”, dohodli jsme se, že brzy přibereme do programu několik dalších potřebných sirotků. A napadl mě ještě jeden návrh. Což se pokusit skutečně obrátit naruby navyklé myšlenkové stereotypy, které vidí bílé jen jako dárce a černé jako příjemce? Navrhuji Mešakovi, že by mohli jednou za čas udělat ve sboru sbírku na chudé bělochy, a tu nám pak poslat. Myšlenka se mu líbí a říká, že to určitě projednají. Už se na to těším.
V neděli jedeme k mým oblíbeným Masajům, které jsem si zamiloval už minule. Kodrcáme Mešakovou Toyotou cestou necestou, krajinou pastvin. Mimochodem, blízké městečko se jmenuje Karen na památku Karen Blixenové, autorky knihy Vzpomínky na Afriku. Právě tady žila. Cestou vidím na vrcholu pahorku podivný dům. Nemá stěny ani střechu, jen holou dřevěnou kostru. Uvnitř je ale plný Masajů. A za chvíli druhý. „To jsou nové masajské církve”, říká Mešak. „Ještě nestačili dostavět modlitebny, ale už se v nich scházejí”.
Konečně přijíždíme k „naší” církvi. Ta má i střechu z vlnitého plechu. Tentokrát mám kameru a tak natáčím jejich chvály. Jedna starší žena vydává svědectví: „Včera se mi zaběhly krávy (největší masajské bohatství). Rozhodla jsem se ale, že dneska půjdu raději do sboru, protože chci slyšet Boží Slovo. Věřím, že Bůh mi krávy přivede zpátky”. Mešak v kázání říká: „..a tak v Kristu už není ani Masaj, ani Luo, ani Kikuju, ale všichni jsme jeden nový Kristův kmen”. A já jsem rád, že se na téhle jediné skutečné naději pro Afriku můžeme skrze naši službu podílet.

Michal Klesnil, ředitel Nadačního fondu KMS