Podruhé v Etiopii

Již podruhé jsme podpořili z fondu krátkodobých misijních výjezdů cestu Šárky Bečvářové do Etiopie.

Původně jsem cestu do Etiopie letos neplánovala. Připadalo mi to docela brzo, letět tam znovu a zrovna v období dešťů. Vždyť je to půl roku, co jsem tam byla poprvé. Navíc jsem si myslela, že bude Pán chtít, aby se vyřešila nejprve má sborová situace. Ale vedení od Pána bylo jednoznačné. Během asi jednoho měsíce jsem všechno vyřídila a vyjela na svou druhou misijní cestu do Addis Ababy.

Obdržela jsem požehnání svého sboru KS Děčín, který se mě ujal jako vlastního dítěte, obdržela jsem i zvláštní proroctví, že ke mně Pán bude mluvit, a tak jsem odjížděla s velkým očekáváním.
Znovu jsem jako dobrovolnice měla pracovat v Projektu německé organizace Ethiopia Arise, kterou vedou Ruth a Klaus Betzovi. Je to vlastně malá školka, kam přicházejí děti, které jsou polovičními nebo úplnými sirotky. Ruth a Klaus jsou Duchem naplnění lidé, kteří Bohu důvěřují a nechají se vést a práce s nimi a „jejich“ dětmi mě velmi těšila. V Projektu jsou dvě zaměstnané ženy – učitelka a kuchařka, ostatní jsou dobrovolní pracovníci (za mého pobytu tam byla jedna etiopská dívka). Každý dělá všechno – tedy i já – učí, uklízí, pomáhá v kuchyni, pečuje o děti. Ruth mi dala i zvláštní úkol: měla jsem nakreslit nebo namalovat tři větší obrázky pro děti ke Stvoření světa. To mi udělalo zvláštní radost, protože svůj poslední obraz jsem namalovala před osmi lety. Můj třídní profesor mi kdysi řekl, že bych to neměla zahazovat, že moje nadání je koneckonců dar od Boha, ale já to tehdy úplně odevzdala Pánu s tím, že jestli bude chtít, abych se výtvarně vyjadřovala, jistě mi to dá najevo. Vnímala jsem, že je to něco, co mi Pán zvláštním způsobem vrací, že to v tuto chvíli je to správné použití jeho daru, které ho oslaví. Z toho jsem měla radost.
Jinak byl tento můj druhý pobyt v Etiopii velmi těžký a plný zkoušek. Byla jsem nemocná, poštípaná od všeho možného hmyzu, špinavá, nešla elektřina, netekla voda, cokoli jsem si naplánovala, všechno bylo jinak – a já jsem zvyklá plánovat. Asi nikdo z nás není z těžkostí nadšen, i když Pán říká, abychom se radovali i z nich. Pravdou je, že v těžkých chvílích je nám Pán blízko a všechno mění v požehnání. Pán se mnou opravdu mluvil a zjevoval mi některé věci. Učila jsem se minutu po minutě mu důvěřovat a spočívat v Něm. Řekl mi, že chce, aby mé srdce bylo plné pokoje a On aby byl skálou, kterou mám za zády a o kterou se mohu opírat a být skrze ni silná. Nejsilnější moment byl, když mi ukázal a já skutečně silně prožila, že je vítěz, že ďábel sice vrčí, štěká a cení zuby, ale nemůže mi ublížit. Tohle jsem prožila opravdu silně. Tři dny potom ke mně naprosto nečekaně na ulici přišel muž a vší silou mě uhodil do zátylku, že jsem upadla a ležela několik minut na zemi ve velké bolesti. Ten muž k tomu neměl nejmenší důvod, za dva dny u soudu tvrdil, že si nic nepamatuje. Celá situace byla všem velmi záhadná, protože něco takového se v Etiopii vůbec neděje. Lidé jsou velmi přátelští a mají úctu k cizincům.
Ale já najednou věděla, že musím sama v sobě obhájit to zjevení, že Ježíš je vítěz a zlý mi nemůže ublížit. Jako kdybych si stoupla o jeden schod výš v poznání, kdo jsem a kdo je můj Pán. Pokud je Boží vůle, abych byla a sloužila v Etiopii, pak se to stane, nemůže to překazit žádná těžkost…
Chválím Pána, protože je dobrý a očekávám na Jeho další vedení do Jeho plánu pro mne, pro Etiopii, pro nás…

Šárka Bečvářová