Podobně, jako se horolezec snaží zdolat poslední úsek cesty k vrcholu, právě onu část, která je tou nejnáročnější vůbec, tak jsme i my museli čelit náročnějším výzvám, čím více jsme se přibližovali cíli. Po krátké pauze jsme se museli přesunout na sousední ostrov, abychom se tam registrovali na imigračním úřadu. Cesta sama o sobě nebyla vůbec špatná, protože trvala „jenom pár hodin”, ale my a hlavně naše děti (tedy naše Sára a děti našich kolegů) už měli za sebou téměř týden nepřetržitého cestování a přesunů přes den i v noci. Únava z neustálého přehazování zavazadel, osobních prohlídek, stání ve frontě, snahy postarat se o děti, které buď spí, upadají do spánku nebo se probouzejí v tu nejnemožnější chvíli, se na nás už značně projevovala.

Na imigračním úřadu proběhlo vše hladce a po sejmutí otisků prstů a fotografování jsme se už viděli na opravdu posledním úseku cesty. Ale věci se zkomplikovaly, když byl náš letecký převoz odvolán, protože se v tu dobu zrovna opravovalo letiště. To nám moc na dobré náladě nepřidalo. Nezbývalo, než čekat dokud se letiště opět otevře nebo pokračovat lodí. S touto variantou jsme původně také počítali, takže jsme si druhý den opět sbalili všechny naše uzlíčky a mířili jsme do přístavu, kde už čekal motorový člun. Původní plán byl, že za 3-4 hodiny budeme „doma”. Nicméně kombinace plné lodi, větru a vln protáhla cestu po moři na celých 7 hodin. To už bylo skutečně náročné. Když jsme se dostali ze závětří ostrova a ocitli jsme se na otevřeném moři, a přestože náš člun byl poměrně velký a moře relativně klidné, tak to s námi v jednu chvíli neuvěřitelně házelo. Zvracely děti, zvraceli i dospělí, kteří se o ně snažili postarat. Naše Sára skutečně až zázračně usnula na celé 3 hodiny - myslím, že byla z toho všeho už opravdu „vyšťavená”. Jenom chudák Barča se celou tu dobu nemohla pohnout, aby ji náhodou neprobudila.

Když jsme se konečně ocitli na našem ostrově, v našem „staronovém doma” - po téměř 2 letech a po týdenním cestování - zaplavila nás zvláštní vlna vzpomínek a pocitů na to, co jsme tady již všechno prožili, co je ještě před námi a co jsme zanechali doma v ČR. Na nostalgii však nebylo moc času, protože už bylo pozdě večer a tak jsme se museli aspoň provizorně zabydlet. Naneštěstí nebyly první dny úplně podle našich představ. Nejenom, že jsme museli opravit nějaké věci okolo našeho domu - připadal jsem si jako skutečný průkopník, když jsme polonahý a s mačetou připevňoval stínidlo domu mezi střechu a papájový strom, přičemž jsem si stihnul spálit záda. Náročnější ovšem bylo vyrovnat se s dočasným nedostatkem skoro všeho, co doma pokládáme za samozřejmé - elektřina nešla několik dní (nelze svítit, používat větrák při spaní v místním velmi teplém podnebí, nelze uchovávat navařené věci, není možná žádná komunikace apod.), navíc bylo velmi těžké vůbec sehnat petrolej na vaření či benzín na cestování. Takže první dny jsme jak my, tak naši kolegové Olsnovi (a co potom naše děti), prožívali spíše opětovný počáteční kulturní šok a stres při vyrovnávání se s místním prostředím. Nakonec se k tomu všemu ještě přidalo kolečko nemocí Sáry (měla teplotu, byla plačtivá… asi jí rostly zuby), Barči (nějaké silné nachlazení, takže pořád ještě dost kašle) a do včerejška i moje (nějaká otrava jídlem - zvracel jsem a měl jsem horečky, ale už je mi mnohem lépe).

Díky Bohu, že již mohu napsat, že se začínáme „stabilizovat”. Myslete prosím na nás v pokračující adaptaci a opětovné zapojení se do práce tady. Barča se Sárou (společně s Christy a jejich 2 dětmi) budou muset najít běžný denní režim stejně jako já (a Richard) pokračovat v práci na místním projektu.

Ahoj K+B+S