Je to něco málo přes měsíc od doby, kdy jsme opustili ČR a vrátili se do našeho nového domova v JV Asii. Vzpomínka na Evropu se nám již teď zdá vzdálená, asi pro spousty nových a silných zážitků, kterými jsme prošli. Dramaticky jiný život (než v západní části světa), do kterého jsme doslova vpluli, se nám odvíjí před očima (i na talíři). O něco z něj se chceme právě teď podělit.

První krok - první šok

Až zpětně si uvědomujeme, že jsme náročnost našeho návratu trochu podcenili. Po téměř dvou letech strávených doma v ČR vybledly vzpomínky na náročné stránky života tady a člověk si podrží spíše romanticky růžovou představu o tropickém ostrově, jaký se dává jako spořič obrazovky na počítač. Do reality jsme se ovšem probrali hned v prvních dnech (více jsme již psali na našem blogu). Po vyčerpávající týdenní cestě na nás čekala náročná adaptace na nové podmínky. Jako při skoku do ledové vody člověk tuší, že přijde šok, ale zakusí jej, až když není možné vzít věci zpět a vylézt suchý, tak jsme se v prvních dnech snažili vyrovnat s novým podnebím (Jak lze uspat propocené dítě v tropech? Špatně!), s novým prostředím (Lze se vyhnout malárii popíjením příšerně hořké papájové šťávy? Snad ano!), nezvyklou stravou (Neviděl někdo mléčné výrobky? Jenom ve snu!), s novým rodinným režimem (Kdo jsou ti dva noví bráchové, se kterýma společně bydlíme? Olsnovi!) atd. Tento týden snad již definitivně odeznívají naše první nemoci. Já jsem měl otravu jídlem, Barča hrozný kašel a chudák Sára musela pomocí antibiotik vyhánět nějakou ošklivou střevní amébu. Cítíme, že jsme toho mnoho opustili, ale mnoho jsme také nalezli. Sára poznává nové kamarády, nové jazyky a nové zvyky. Barča zkrášluje to naše hnízdečko a já jsem až po uši v práci.

Slavnostní otevření kanceláře YPSA

Zkratka YPSA je místní neziskové organizace, která je naším hlavním partnerem, se kterým zde spolupracujeme. Již delší dobu se pracovníci YPSA tísnili v nevyhovujícím pracovním prostředí v zapůjčené budově. Asi po roce stavebních příprav a 3 měsících samotné stavby jsme mohli být u slavnostního otevření nové kanceláře YPSA. Tímto se toto místo stalo jakýmsi domovským přístavem pro naši společnou práci na tomto ostrově v oblasti průzkumu domorodých jazyků, překladu Písma a tvorby základních zdravotnických a školních knih do těchto jazyků a základním táborem pro realizaci dalších doprovodných projektů (jako je např. budování malých komunitních knihoven apod.).

Pobyt ve vesnici

Jazyky, na kterých pracujeme, a do kterých se překládá Písmo a další materiály, se vyskytují povětšinou na východní straně ostrova. Stejně tak i lidé jimi hovořící se nacházejí asi 130 km daleko od naší základny. Vzdušnou čarou je to dokonce pouhých 60 km, ale jediná cesta je možná lodí a vede z části po otevřeném moři a dále pak spletitým řečištěm mangrovníkového porostu. Jedná se vlastně o přírodní unikát s množstvím zajímavých živočichů - tak například tentokráte jsme po cestě míjeli obrovského krokodýla (opravdu přes 2 metry, brrr) a mohl jsem sledovat, jak bělohlavý orel loví ryby z mořské hladiny. Rozhodně méně romantické jsou však nekonečné hodiny strávené v lodi pod žhnoucím sluncem nebo ve snaze uchránit se před přívaly střídavě dešťové a pak mořské vody.
I tak jsem se do vesnice těšil. Už jsem se viděl, jak se budu moci opětovně setkat s tamními přáteli a lidmi, a navázat na poslední práci. Měl jsem také v plánu s hlavním představitelem vesnice prodiskutovat možnost založení malé místní komunitní knihovny… Nicméně nebylo jisté, jestli cesta bude možná, protože není vždy snadné sehnat loď a Sára byla stále nemocná. Nakonec jsem náhodou zjistil, že jeden místní obchodník za hodinu a půl odjíždí a je ochoten mě sebou vzít (rozhodli jsme se, že pojedu sám a Barča se Sárou zůstanou doma). Takže jsem se (jako již nesčetněkrát) musel ve velmi krátkém čase sbalit na podmínky i dobu neurčitou (nedá se odhadnout, kdy podmínky na moři umožní cestu zpět a u koho vlastně budu ve vesnici bydlet) a vyjel jsem vstříc dobrodružství.
Začátek cesty byl pro mě nádherně nostalgický - zase ta vůně slané vody, moře a vlny a lodě a výhled na horizont… Perspektiva se mi však brzy změnila, když se náš nevelký lehký motorový člun naplno rozjel a dostal se ze závětří ostrova na otevřenou stranu moře a já se musel přimáčknout na podlahu, abych vůbec ve člunu zůstal a nevyletěl z něj. Na téměř hodinu se loď dostala do krutého efektu „žabky vržené po vodní hladině” a my jsme byli jako mravenci snažící se držet letícího-a-skákajícího oblázku. Vlny nebyly nijak velké (ale ani malé), ale v kombinaci s rychlostí lodi to stačilo na pořádně zběsilou jízdu. Jízda to byla taková, že když jsme se opět dostali do závětří, tak jsme zjistili, že se nám náš člun v polovině nalomil (!). Naštěstí, se jednalo pouze o povrchovou prasklinu, ale i tak jsem byl rád za vestu, kterou si beru na cesty sebou. Druhým výsledkem takové divoké cesty bylo, že když jsem se snažil najít nějakou aspoň trochu pohodlnou a zároveň bezpečnou polohu, tak jsem si tím neustálým otloukáním o podlahu (prosím, nesmějte se moc nahlas ) skutečně narazil a odřel sedací část těla.
Život ve vesnici se odvíjel podle očekávání. Lidé vyjížděli na moře, aby sklízeli mořské řasy a lovili ryby a ti, kteří zůstávali, vysedávali a čekali na jejich návrat. Denní režim je v tomto světě skutečně velmi než cokoliv, co by se alespoň trochu podobalo uspěchanému, ve stresu za cílem se ženoucímu západnímu světu. Podmínky jsou velmi prosté ve všech ohledech - ať se jedná o jídlo, hygienu či způsobu bydlení (např. první noc jsem zápasil s krysou, druhou se švábem a od třetí noci dál jsem -neúspěšně- unikal postelovým broukům…), ale zato vhodné pro spousty neformálních chvil, kdy jsem se mohl učit domorodému jazyku, novým výrazům a místní kultuře (tentokráte jsem se dověděl, jak se vlastně takové mořské řasy pěstují a sklízejí).
Nesmírně mě potěšilo, že jsem se s představitelem vesnice mohl předběžně domluvit na možnosti založení malé komunitní knihovny (ve spolupráci s YPSA). Takže v této fázi se hledá vhodná vesnická budova a snad bude v následujících měsících možné přivést připravené knihy. Ty budou představovat první kompletní sadu knih v této oblasti (!). Přimlouvejte se prosím, za hladký průběh hledání vhodného místa, dalších příprav i pozdější přepravu knih a samotné otevření knihovny.
Cesta z vesnice zpět domů byla možná až za několik dní po mém původním plánu odjet, protože při přílivu nebyla voda dostatečně vysoko. Ale co, tak to tady prostě chodí (jenom se mi extra stýskalo při tom neustálém čekání). Důležitější bylo, že když nastal čas návratu, moře se uklidnilo natolik, že jsme neabsolvovali další tvrdý „let-a-skok-po-hladině”.

Vaši Kuba, Bára a Sára