Rád bych Vám napsal něco o tom, co jsme zažili při našem posledním výjezdu na Ukrajinu začátkem října letošního roku. Spolu s mou maličkostí vyrazili na Ukrajinu i další dva spolubojovníci z našich minulých výjezdů: Jirka Šitner a Milan Černý. Cesta i odbavení na slovensko - ukrajinských hranicích probíhaly bez jakýchkoliv větších problémů.
Do Cholmovce jsme přijeli ve čtvrtek 1.10. po šesté hodině ranní našeho času. Nějaký čas jsme povídali s paní Irou, najedli se, a potom se uložili k několikahodinovému spánku. Po obědě jsme jeli do okresního města Vinogradova, kde jsme si vyměnili peníze a nakoupili potřebné věci. Na zpáteční cestě jsme se stavěli na návštěvu u pastora romského sboru Kolji. Probírali jsme mnoho věcí a mimo jiné i jejich rodinnou finanční situaci. Koljova měsíční mzda je v přepočtu na koruny cca 1 300 Kč. Je pravda, že jídlo a některé další věci jsou na Ukrajině sice levnější než u nás, ale mnoho věcí je ve srovnatelné ceně. Kolja si ještě přivydělává zednickými pracemi, ale i při „dobrém” měsíci jejich rodinný příjem nepřekročí cca 3 000 Kč. Podobně a ještě hůř žije v zakarpatských vesnicích spoustu lidí. Mnoho lidí chodí nakupovat potraviny na takzvané spisky, česky na dluh. Jednoduše místo zaplacení si obchodník po vydání zboží zapíše, kolik daný člověk dluží, a čeká na zaplacení, někdy i několik měsíců. Toto je ve vesnicích, kam jezdíme, u mnohých lidí běžná praxe.
Večer jsme se zúčastnili shromáždění v romském táboře v Černotisovu. Většina členů tohoto malého společenství byla na práci v Rusku a na shromáždění byly povětšinou ženy a děti. Bylo to příjemné setkání a kromě kázání a modliteb jsme si mohli popovídat o tom, co se v našich životech za poslední půl roku změnilo. Druhé shromáždění v táboře jsme absolvovali v neděli večer. Nejvíce zastoupenou skupinou byly děti, a tak Milan začal přemýšlet, jak by s nimi mohl navázat hlubší kontakt. Téma jeho promluvy znělo: Jak se dostat do nebe. Mluvil česko-slovansko-rusky a k mému velkému údivu mu maďarsky mluvící děti rozuměly. Zažili jsme s dětmi mnoho legrace a na konci shromáždění nechtěly svého milého kazatele propustit ze shromáždění. Po naší poslední návštěvě u Romů v Černotisovu jsme si znovu uvědomili, jak těžká a náročná je Koljova služba v tomto sboru, a dostali jsme novou touhu jej v této službě, dle našich možností, všemožně povzbuzovat a podporovat.
Páteční dopoledne jsme věnovali rozhovoru a společenství s Irou Zeldi. Iru nadále trápí problémy s astmatem a srdcem. Má na starosti domácí hospodářství a k tomu ještě sbor po svém manželovi. Pastor Michal Zeldi zemřel v listopadu 2002. Od té doby se snažíme rodinu Zeldi povzbuzovat i prakticky podporovat. Paní Zeldi má celkem pět dětí. Syn Michal a dcera Irka mají již své rodiny a díky finanční pomoci z ČR mohli vystudovat vysokou školu. Syn Stasja pracuje jako prodavač v Užgorodě a plánuje pokračovat ve svých studiích. Doma zůstali nejmladší syn Samuel, kterému bude v lednu příštího roku 11 let, a nejstarší dcera Táňa. Po té jsme se byli tradičně modlit na ukrajinsko-rumunských hranicích a po dobrém obědě jsme měli od 14.00 první shromáždění v cholmoveckém sboru. Po shromáždění jsme chodili po návštěvách.
V sobotu jsme jeli do vesnice Hetyně, kde jsme přijali pozvání ke službě do církve Subotníků. Jedná se o křesťany, kteří světí sobotu a jejich způsob zbožnosti je podobný jako u církve Adventistů sedmého dne. K tomu všemu ale přijímají učení o naplnění či křtu v Duchu svatém, duchovních darech a dalších podobných věcech jako charismatické a letniční církve. Pozvání pro nás bylo o to cennější, že mezi „charismatiky” a „subotniky” panuje, dle našich pozorování, napětí a vzájemná nedůvěra. Brzy jsme pocítili, že většina členů tohoto sboru má velikou touhu po hlubším poznání Boha. Na shromáždění jsme dostali příležitost přinést slovo a modlit se za uzdravení, vysvobození a za další různé potřeby lidí. Mimo jiné jsme přítomné křesťany povzbuzovali a napomínali, aby se nesoustředili jen na zázračná uzdravení, projevy Boží moci a další nadpřirozené dary, ale aby se drželi samotného Pána Ježíše, Boží milosti a psaného Božího slova, Bible. Po společně stráveném obědě jsme pokračovali v modlitbách za výše zmíněné věci. Viděli jsme, jak se Bůh dotýkal lidí, někteří prožili uzdravení z problémů zad, artrózy a dalších problémů pohybového ústrojí. Zdálo se, že někteří prožili vnitřní uzdravení, uvědomili si, jakou mají v Bohu hodnotu, a byli povzbuzeni. V sobotu pozdě večer jsme se modlili za jednu nevěřící paní s rakovinou, a i když jsme neviděli uzdravení, měli jsme možnost jí a jejímu manželovi říci evangelium a strávit s nimi nějaký čas. Sešli jsme se znovu v pondělí večer a pokračovali v modlitbách a rozhovorech. Dokonce i lidé, kteří po modlitbách neprožili žádné zlepšení, se zdáli na konci tohoto setkání povzbuzeni a potěšeni. Celkově jsme si s křesťany z Hetyně velice rozuměli, navázali nová přátelství a obdrželi nové pozvání ke službě v tomto sboru.
V neděli dopoledne jsme sloužili na shromáždění v Cholmovci. Na toto shromáždění přijeli lidé z několika evangelikálních denominací z okolí. Znovu jsem si mohl uvědomit, že když lidé vidí Boží jednání, není třeba dělat žádnou viditelnou reklamu, ale lidé přicházejí sami. Naše služba byla podobná jako na sobotním shromáždění v Hetyni a děli se podobné věci. Někteří lidé svědčili o své zkušenosti s uzdravení z dubna letošního roku, kdy jsme se za ně modlili. V kázání jsem zmínil, abychom očekávali druhý příchod Pána Ježíše, abychom zůstali jako věřící bdělí a vrátili se k první lásce k pánu Ježíši.
Další shromáždění v cholmoveckém sboru jsme měli v úterý odpoledne. Paradoxně tentokráte bylo více hostů z jiných církví než domácích. Byli tam věřící od baptistů, letničních, adventistů, subotniků a dalších evangelikálních církví. Na začátku jsme mluvili o problému rozdělení mezi křesťany a někteří říkali svoje bolestivé zkušenosti z rozdělením a nevraživostí mezi věřícími. Po té jsme vyznávali rozdělení jako hřích před Bohem a někteří vyznali také svůj podíl viny na tomto smutném stavu soudobého křesťanstva. Po té vše probíhalo podobně jako na shromážděních v sobotu a neděli. Na tomto shromáždění jsme dostali pozvání od ukrajinských křesťanů asi 100 km a 800 km vzdáleném od Cholmovce. Díky plánovanému odjezdu jsme museli zdvořile odmítnout. Při modlitbách za nemocné z těchto míst jsme se modlili přes telefon a také vzkládali ruce na kusy oděvů, které potom dopravili nemocným na těchto místech. Tyto modlitby jsme činili na základě knihy Skutků 19: 11  A Bůh konal skrze Pavlovy ruce neobvyklé mocné činy,
12  takže i na nemocné odnášeli šátky a zástěry, které se dotkly jeho těla, a nemoci se od nich vzdalovaly a zlí duchové vycházeli.

V pondělí odpoledne jsme měli možnost v domě jedné nevěřící ženy kázat evangelium a modlit se za nemocné. Tato žena nám, aniž bychom ji o to žádali, sjednává schůzky s nevěřícími. Děly se podobné věci jako ve výše zmíněných shromážděních a k tomu jsme ještě mohli lidem říci evangelium. Po našem příchodu došlo k legrační situaci: Lidé čekali poslušně ve frontě a připomínalo nám to čekárnu u lékaře. Jeden podstatný rozdíl tam ale přece jen byl. Tím lékařem jsme nebyli my, ale Pán Ježíš. Nakonec jsem již chvátal na další shromáždění, když mi jedna stará paní řekla: Pavle, vy se musíte pomodlit za moje kolena. A tak jsem se v rychlosti pomodlil a ona prožila uzdravující Boží moc.
Bůh často otevírá dveře tam, kde to nečekám, a zavírá ,a nebo nejedná dle mých představ tam, kde to čekám. Čím více přemýšlím o zázračných uzdraveních a projevech Boží moci, tím méně rozumím tomu, jak to vlastně „funguje”. A ani to vědět nemusím. Mým úkolem je soustředit se na podstatné biblické věci jako je kázání evangelia Boží milosti, spasení hříšníků, věčný život, žít pro Boží slávu, očekávání druhého příchodu Pána Ježíše a další podobné základní biblické pravdy. Jednou se modlíte za nemocného „jako o závod” a nic se nestane. Podruhé se ani nestačíte pořádně pomodlit a Bůh již uzdravuje. Osobně věřím, že uzdravování a další projevy Boží moci jsou znaky toho, že Boží království proniklo do tohoto našeho přítomného zlého věku. Bůh ale není automat, aby naplňoval všechny naše potřeby a přání, stále si jedná, jak On sám chce. Mám dojem, že do druhého příchodu Pána Ježíše bude služba uzdravování jako všechno v tomto světě nedokonalá a pravděpodobně nebudeme mít ani všechny odpovědi na naše otázky.
Ve středu jsme se na zpáteční cestě zastavili u našich přátel v Užgorodě, kteří slouží Židům žijícím v Užgorodě a okolí. Přes program skype jsme sledovali živé kázání z mesiánského sboru z izraelské Natánie. Na toto shromáždění přišel i devadesátiletý pán, který na nás začal mluvit plynulou češtinou. Za první Československé republiky vystudoval české gymnázium v Užgorodě a v roce 1937 navštívil Prahu. Jako Žid přežil koncentrační tábor a ve velmi vysokém věku měl možnost uslyšet evangelium o zachraňující moci Pána Ježíše Krista. Mimo jiné mluvil moc pěkně o době, kdy Zakarpatská oblast, tehdy nazývaná Podkarpatská Rus, patřila k Československu. Dle jeho slov to byla doba vysoké kultury a pořádku.
Při našem odjezdu řekl Milan jednomu člověku, že na Ukrajině je moc krásně. Tento člověk odpověděl, že na Ukrajinu je krásné přijet a zase odjet, ale žít tam je těžké. Myslím, že tento člověk to vystihl tak, jak to opravdu je. Několika příklady bych chtěl ke konci mé zprávy popsat realitu dnešní Ukrajiny. Při našem příjezdu na Ukrajinu jsem za Užgorodem přehlédl tabuli s obcí a překročil povolenou rychlost. Změřili mě a zastavili. Jel jsem 86 km v hodině, což si musím sebekriticky přiznat, je moc. Milicionář, který mě zastavil, si vzal moje dokumenty a zmizel v autě. Musím podotknout, že se choval velice slušně. Po chvíli čekání přišel jeho kolega a vyzval mě, abych šel k autu, kde seděl jeho druh. Pochopil jsem, že čeká na úplatek. Několikrát řekl, že mi vypíše bloček na pokutu, kterou zaplatím na hranicích při odjezdu. Nepopíral jsem svoji vinu a byl jsem ochoten oficiálně zaplatit. Po delší debatě o tom, co na Ukrajině vlastně dělám, mě daný policista propustil jen s varováním, abych dodržoval pravidla silničního provozu. Žádný úplatek se nekonal. Na Ukrajině mají k představitelům církví velikou úctu a to mě „zachránilo”. Po zbytek našeho pobytu na Ukrajině jsem zjišťoval, kolik se smí na Ukrajině jezdit v obci a mimo obec. K mému úžasu každý říkal něco jiného. Podle slov mnohých dotázaných se řeší narušení pravidel úplatkem, a proto se nikdo moc nezajímá, jaká ta pravidla vlastně jsou. Mnoho lidí také tvrdí, že se řidičské oprávnění dá koupit ( v minulosti jsem se setkal s lidmi, kteří si ho opravdu koupili ) a jeden dotázaný mi dokonce řekl, že i když člověk dělá řidičák poctivě, tak bez úplatku stejně neprojde. Po horečnaté snaze jsem nakonec zjistil, že se v obci jezdí 60 a mimo obec 90. Má to ale jeden háček. Tolerance je 19,9 km v hodině, a to prakticky znamená, že v obci člověk může jet maximálně 79,9 a mimo obec 109,9. Po pravdě řečeno to většina ukrajinských řidičů stejně nedodržuje. Úplatky, rusky řečeno zvjatky či ukrajinsky chabary, patří na Ukrajině k životnímu stylu. Patří k návštěvě lékaře, operacím, porodům, soudním řízením, pořízením si modré knížky atd. Podle toho, co jsem slyšel mezi lidmi povídat, je například nastoupení vojenské základní služby nebezpečná věc. Armáda je nedostatečně financovaná, a tak na mnohých místech vojáci trpí hladem. Viděl jsem o tom dokonce besedu v ukrajinské televizi. K tomu všemu se ještě přidává často brutální šikana. Proto si většina chlapců, když jim to jejich finanční možnosti jen trochu dovolí, kupuje modrou knížku. Jeden mladý muž mi řekl, že ze třiceti lidí, kteří spolu s ním dostali povolávací rozkaz, ho přijali jen tři, a to se ještě jeden z těch tří na poslední chvíli stačil „ulít”. A tak řečeno s trochou nadsázky: jediné, co si na Ukrajině nemůžete podplatit či koupit, je odpuštění vašich hříchů a věčný život.
Nakonec tohoto dopisu bych chtěl poděkovat vám všem, kteří jste se za nás v době výjezdu modlili, a nebo finančně podpořili služebníky a potřebné v Cholmovci a okolí. Do Cholmovce, Černotisova a Sasova, dá-li Bůh, znovu pojedeme na jaře příštího roku. Prosím, modlete se, aby Bůh v této době ekonomické recese a různých dalších otřesů, kdy padají různé lidské jistoty, otevřel dveře, a abychom znovu mohli na Ukrajinu vyjet.

Pavel Faul