Nové zprávy z Kostariky posílají Klingerovi. A - jak  je jejich zvykem - už začali rozdávat křesťanské letáčky

Včera jsme byli poprvé sami ve městě. Řekli nám ať si nebereme mapu ani batůžek a nic co by budilo pozornost. A ať se snažíme vypadat nenápadně. Jenomže tady ulice nemají názvy. V lepším případě má ulice nějaké číslo, ale často chybí tabulky. Takže se ptáte na cestu a oni vám to popíší podle nějakých budov např. u nemocnice zahnete na východ nějakých 500 metrů a pak druhá ulice západně 200 metrů a třetí blok zase na východ. Ačkoliv rozumím každému slovu, vůbec nerozumím kam máme jít. Navíc jsme se dnes dozvěděli, že každý má jinou míru metru takže je to opravdu složité. Policie je velmi ochotná a poradí. Ostatní také poradí a dají vám k tomu radu, abyste se v centru měli na pozoru, přímo v centru se nachází červená tedy nebezpečná zóna. Byli jsme včera koupit jízdenky do Nikaragui. V Nikaragui je orientace ještě neobvyklejší. Místa se určují jakoby na čtverce. 4 čtverce východně od jezera. Tzv. kvadrados, nebo kubítos. Došlo mi, že jsme v zemi indiánů, takže se mluví v obrazech i když se ptáte na cestu. No naučíme se.
Minulý týden jsme navštívili českou ambasádu v Kostarice. Byli jsme se tam představit. I když nás bratr Gerardo vezl autem a několikrát se ptal na cestu, docela dlouho jsme ambasádu hledali. Našli jsme malý domek a přijímací prostor tak asi 2x 2 metry. Paní velvyslankyně nás přijala ochotně. Ačkoliv je tady už 16 let (pokud se nepletu) stále si na maňana nezvykla. Ani na několika hodinovou nedochvilnost. Říkala, počítejte s tím, že vám řeknou, že se něco uskuteční třeba ve čtvrtek, ale neřeknou vám který rok. Ještě, že naši hostitelé jsou v tomto výjimkou a dodržují časy tak, jak jsme zvyklí. Na paní ambasadorku to udělalo dojem. Také byla ráda a s potěšením přijala, že někdo z Čech přijel požehnat a pomoci v této části světa, aby život byl lepší, jak řekla. Mluvili jsme s ní o Moravských bratrech, kteří tady byli dávno před námi. Dali jsme jí letáček v češtině a malý dárek z Čech. Ona nám vyprávěla jak tu figurka pražského jezulátka „uzdravila” malé dítě, takže teď ve vesnici nedaleko hlavního města staví kostel pražskému jezulátku. Tož tak je tu známá naše země.
Dnes jsme byli v domě Bible. Mají tady tolik formátů Bible a za velmi malou cenu. Dokonce i Bibli v němčině a v domorodých jazycích. Hádejte, měli i českou? Měli. Kralickou v pevné vazbě. Setřeli jsme z ní prach a vzali ji do rukou. Je z roku 1991. Domluvili jsme se, že teď Bible máme, ale ať jí určitě ponechají, pro případ naší potřeby. Byli nadšení, že vůbec někdo se k ní hlásí. Taky jsme nakopírovali 500 letáčků ve španělštině na rozdávání. Lidé letáčky přijímají vděčně a děkují nám za ně.

Hadí kůže

Dnes je sobota 6.3. a ráno jsme zažili malé dobrodružství. Začalo to při snídani. Julieta se rozhodla zničehonic, že umyje plotýnku u sporáku na vaření. Když plotýnku vyndala našla pod ní hadí kůže. Vyděsilo jí to. Takže velmi opatrně Gerardo začal rozebírat sporák. Pod další plotýnkou jsme našli kůži ještě větší. Vypadalo to na rodinku. Začala pátrací akce. Kůže asi nejsou staré jinak by byly spálené. Takže jsme opatrně začali vše rozebírat. Sporák, myčku, odsunuli lednici, rozebrali jsme pohovky, prohlíželi se postele atd. Našli jsme jen malou myšku. To jsme vám nenapsala, že paní velvyslankyně taky mluvila o tom, že je to tu plné hadů. A já jsem si říkala, to je tedy zvláštní, žijeme v horách a ještě jsem žádného neviděla. Takže jsme začali s naší první lekcí. Je potřeba zapínat zavazadla a než dáš někam ruce nebo prsty kam nevidíš, musíš se tam nejdřív podívat.

Pavla a Zbyněk Klingerovi