Ahoj přátelé,
posíláme vám pozdrav a děkujeme vám, že při nás stojíte. Uvědomuji si, že to, co prožíváme, může být pro vás vzdálené. Pro nás je to teprve krátká chvíle, co jsme opustili domov a odjeli z Čech. Dva měsíce jsou moc krátká chvíle na změnu myšlení, přizpůsobení se kultuře, atd. Budování charakteru a zrání ovoce ducha se tu děje neustále. Říká se tomu adaptovat se na nebo v novém prostředí, ztotožnit se s lidmi, kterým jsme přišli sloužit. Neustále, člověk umírá svému já. Bratr, který studoval misijní školu a pak několik měsíců žil mezi indiány tady v Kostarice, nám včera popsal obvyklý průběh začátku misie v novém a tolik rozdílném prostředí. Umírání svému já, pochybnosti, jestli to tedy je opravdu od Boha, když je to TAK těžké, slzy a pláč.
Kdo z nás se rád přizpůsobuje? Kdo z nás rád zapírá sám sebe? Kdo z nás vymění rád svou svobodu za poddání se podivným zvyklostem a podivným lidem? My jsme to ještě nezažili tak extrémně jako mnozí jiní misionáři. Díky Bohu, že je to u nás postupné a Bůh i lidé mají s námi trpělivost. Jak jde člověk po cestě, zbavuje se nepotřebných věcí, a odpoutává se od nejistých jistot a každý nový krok je změna. A teorie a dobře míněné teoretické rady jsou často vzdálené praxi. Díky Bohu, za všechny rady z praxe.
U nás je teď nové, že brzy, už příští týden nás čeká stěhování do Nikaragui. Původně jsme plánovali, že bychom tak v listopadu přijeli do Kostariky. Chtěli jsme dovézt nové zákony do Talamanky a jít s nimi do Zapote, takže jsme začali shánět adresu na místní Gedeony. Předběžně jsme se domluvili s pastorem Albertem, že by nám když tak přivezl nějaké věci z Čech. Chystá se do ČR v září. Měli jsme mít základnu u Barrantesových, takže jsme si zde zatím chtěli nechat nějaké věci, než se v Nikaragui usadíme a pak je tam teprve převézt. A také máme úplně zimní věci, bundy a svetry ve kterých jsme v únoru přijeli. Tady, i když prší a je chladněji, je jako v prádelně. A hlavně dokud člověk někde není, tak neví jak to tam s tou „zimou” je. Všichni nám říkají, že tam v horách kam máme jít je zima, ale otázka je čemu říkají zima. Takže jsme ty zimní věci chtěli nechat v Kostarice, kdybychom je někdy potřebovali. Jenomže se změnila situace. Vysvětlili nám, že se nehodí, aby misionář někam odjížděl a už vůbec ne první rok v misii. Že obvyklé je přijet a 3-4 roky zůstat a pak teprve odjet např. na krátký čas domů a zas se vrátit. Navíc Nikaragua je země zpustošená a zbídačená válkami a chudobou. Je nejchudší země ve střední Americe. Vše se na lidech podepsalo a jejich nízké sebevědomí se projevuje přesně naopak. Takže jsou velmi hrdí, citliví na jakýkoliv projev nedůvěry, nebo nespokojenosti atd. Prý by vůbec nerozuměli tomu, proč chceme na pár dní do Kostariky. Bylo nám doporučeno, ať raději o Kostarice nemluvíme. Člověk se učí všechno chválit tam kde je. Na řeči tipu jak úžasné je to někde jinde, není nikdo zvědavý. A extra citliví jsou Nikaraguici ohledně Kostariky. Takže v Nikaragui zřejmě zůstaneme delší souvislý čas. Naše povolení k pětiletému pobytu by mělo být brzo vyřízené. Připravujeme se ve víře, že povolení dostaneme a zůstaneme. Takže si bereme vše s sebou.

Pastor, který má na starosti oblast do které jedeme, nám řekl, ať si pořídíme záchrané vesty na cesty loďkou po řekách. Už víme, že řeky jsou prudké a záchraná vesta je určitě užitečná. Také jsme chtěli být poslušní, takže jsme vesty sháněli. Když jsme na ně konečně narazili, Zbyndovi byla malá a věděl, že by v ní nevydržel, že je mu na nic. Já jsem si jí koupila a budu se snažit jí nosit. Den poté, co jsme vestu pořídili, nám přišla zpráva od jednoho misionáře z terénu. A opět se potvrdilo, jak daleko je teorie od praxe. Náš bratr je v oblasti, kde se hodně cestuje po řekách i po moři. Napsal nám, že když používali klasické velké plavací vesty, byly nepraktické, protože jsou prostě velké a osobního prostoru v loďkách není mnoho. Navíc člověk celý den a noc ve vestě nevydrží. Není to nic příjemného a kulturně to taky není moc citlivé. To už je o tom ztotožnit se, nebo se odlišovat. Takže na vestě buď seděli/spali nebo ji prostě dali k ostatním zavazadlům, které jsou většinou někde na hromadě (za)naházeny. Taky člověk musí počítat s místní náturou, takže ti řeknou, půjč mi to, nebo rovnou dej mi to. A to vlastně může být předmět sváru, takže pro misii spíš na obtíž. Náš bratr misionář nám doporučil záchranné vesty, které jsou malé, nenápadné, praktické a rozbalí se zatáhnutím za šňůrku. Dají se sehnat v USA. Takže ta co jsem si jí koupila, není moc skladná ani do zavazadla do autobusu. Zbyňa si ze mne dělal legraci, že jí budu mít v autobuse na sobě. (10 hod.)

Určitě jste zvědaví, jaká byla evangelizace a jak to proběhlo v církvi. Fotky najdete na našich www.misie.estranky.cz . V církvi u Alberta Diaze všichni seděli v zadních řadách. I když je Alberto zval dopředu, zůstali vzadu. Takže jsme kázali mezi zadními řadami. Pastorova rodina, zvyklá sedět v přední řadě, byla trochu v nevýhodě. Kázali jsme samozřejmě o potřebě zvěstovat a sdílet evangelium, o tradicích (někteří mají rádi sedět v církvi přesně na stejné židli každou neděli a když si tam sedne někdo jiný jsou z toho úplně vedle) a také o pohodlí. Měla jsem schválně náušnice z peří jako indiáni. Zbyněk kázal na příběh sobotního uzdravení ženy v synagoze. Hodně se přitom pohyboval, takže to bylo akční. Řekl také, že farizeům víc záleželo na oslech spadlých do díry, než na trápené ženě. A pak řekl, že dnes někteří křesťané mají raději svého pejska nebo kravičku než by se zajímali o svého souseda. Přitom člověk je vrchol Božího stvoření a Ježíš Kristus nezemřel za osly, pejsánky a krávy. Mimochodem Barrantesovi už krávu Klementínu (co mi snědla tričko) nemají, protože právě na ní neměli čas. Lidem se kázání líbilo a hodně jich šlo dopředu pro modlitby. Věříme, že Slovo přinese trvalé, dobré ovoce.
Následující  sobotu odpoledne měla být evangelizace v Heredii. Před několika týdny se nám ozvala sestra Aidalína, že se o nás dozvěděla, a že by chtěla s námi udělat evangelizaci a pozvat nás do církve. Už když jsem tuto sestru slyšela poprvé do telefonu, radovalo se mi srdce. Protože jasně a jednoduše mluvila o tom, že „jejich” církev je tady proto, aby získávala duše pro Ježíše a činila učedníky. HALELUJA!!!! Dlooooooooouho jsem to neslyšela tak jednoduše a jasně řečeno. Aidalína má v sobě oheň. Domluvili jsme se, že jak to bude možné, ozveme se a rádi přijedeme. Byli jsme mezitím v Nikaragui a v Talamance atd., takže potom jsme se ozvali a domluvili. Dali jsme si sraz v jedné čtvrti, kterou známe, ale nějak jsem předem tušila, že to nebude jednoduché. Takže jsme se asi půl hodiny honili okolo obchodního domu jako kočka s myší. Už jsme se modlili v jazycích a volali k Bohu o pomoc, protože volání telefonem kde kdo je, vyvolávalo ještě větší zmatek. Obvykle dobře rozumím, když s člověkem mluvím, ale do telefonu je to obtížnější. Všichni mluví rychle a když nevidí očima, že jsem cizinka, mluví na mě jako ticos s ticos. (kostaričan s kostaričanem)

Aidalína nám řekla, že je na stanovišti taxi, my tam byli taky, ale Aidalína nevěděla, že taxiky jsou kolem dokola celého objektu. Když jsme se konečně setkali, měli jsme už velké zpoždění, a zrovna byla všude dopravní zácpa. Do parku na náměstí, kde se měla evangelizace konat, jsme přijeli s víc jak hodinovým zpožděním. Zrovna tam do megafonu uprostřed parku v altánu mluvil nějaký muž, který zval k podepsání petice za práva homosexuálních párů. Bylo nám to nepříjemné, že jsme přijeli tak pozdě. Nebyla to naše chyba, chtěli jsme se sejít dřív.
Bratři a sestry si vzali letáčky a lístečky pro ty, kteří přijmou Ježíše Krista, a rozešli jsme se po parku. Také tam bylo pár mladých lidí z církve, kteří šli kázat poprvé. My jsme šli se Zbyňkem a měli jsme několik rozhovorů, jasně o Ježíši. Přišli jsme ke skupince chlapců, kteří se nejdřív uculovali a posmívali. Ale Duch svatý se jich dotýkal. Nakonec ten jeden z nich stěží potlačoval dojetí. Ježíše Krista chtěli přijmout všichni 3. Udělali to poprvé v životě a brali to velmi vážně. Na letáčcích měli kontakt na pastora, (protože církev se bude brzo stěhovat). Vyplnili lísteček, kam napsali své jméno, věk a telefonní číslo, aby je mohli křesťané kontaktovat. Evangelizace trvala asi hodinku. Když jsme se všichni sešli, bylo 16 vyplněných lístečků od nových křesťanů. Mládež byla nadšená, protože i oni získali duše pro Ježíše. Druhý den jsme se nad těmi lístečky modlili v církvi a křesťané budou všechny osobně kontaktovat. Ptala jsem se Aidalíny, jak dlouho je křesťanka. 26 let. Ohnivá i po 26 letech chození s Pánem. Haleluja!
Pak byla skupinka mládeže a Zbynda tam měl krátké slovo o novém stvoření. Pak jsme byli na oslavě 50. narozenin u jedné sestry. A pak ještě v noci se sešly sestry tam, kde jsme měli přespat, a chtěly posloužit. V církvi jsme kázali o pomazání a o tom pomazaném. Bylo to pro nás velmi občerstvující být opět venku a sdílet Krista, (ačkoliv letáčky dáváme kdykoliv kdekoliv jsme). Bylo pro nás občerstvující být v církvi, kde jsou zcela zaměřeni na získávání duší a činění učedníků. Slyšeli jsme mnoho dobrých svědectví z různých skupinek, jak církev roste. Uvěří někdo z nějaké rodiny, (mladý, starý, maminka, dědeček) v církvi se začnou se modlit za jeho příbuzné, a brzo na to se začnou obracet ostatní z oné rodiny. Např. na narozeninách kde jsme byli. Byla ne dlouho obrácená sestra, která měla 50. Členové její rodiny se ještě nevydali Kristu. Na narozeninách byli i přátelé a sousedi. Na požádání oslavenkyně se pastor (manžel Aidalíny) směle modlil a žehnal té sestře, když sfoukávala svíčky na dortu. Dokonce byl na oslavu pozván tzv. mariache, což jsou tady hudebníci, kteří hrají na svatbách, na oslavách a fiestách, takže mají obvykle světský repertoár. To jsou rumby, čača, a místní lidové dojáky o lásce, nevěře a opuštění. Jenomže takhle se získávají duše pro Krista. Být s lidmi tam, kde lidé jsou.
Drobná poznámka na závěr. Tento týden se rodina pastorů Aidalíny a Enrique zúčastňuje velkého kongresu misionářů pro celou střední Ameriku. Kongres je v Panamě. Je tam i Alberto, Melvin atd. Minulý týden před evangelizací, uprostřed příprav na odjezd do Panamy, praskla voda v bytě u pastorů a byli vyplaveni. Voda napáchala hodně škody. Obvykle na to moc nedáme, ale tentokrát jsem měla svědectví, že se ten zlý snažil, vše přerušit. Ale navzdory všem překážkám, bylo získáno 16 duší pro Ježíše a mnoho lidí slyšelo svědectví o Ježíši.
Tuto neděli ještě Zbyněk bude mluvit svědectví v církvi u pastora Alvara v San Jose čtvrť Kuba. V pondělí se sejdeme s paní českou velvyslankyní a ve středu ve 4 hod ráno bychom měli odjet z Kostariky do Nikaragui. V květnu začíná místní zima neboli období dešťů. Teď koncem dubna už častěji prší a je vidět víc žab (dneska jsme viděli velikou). A v domech víc velkých švábů a pavouků a hmyzu. Taky jsou tu strašilky. Konzultovali jsme to s Petrem po Skypu, protože tady se strašilkám říká ďáblova oslice a lidé se jich tu trochu bojí.
Zdravíme vás, děkujeme, že jste tu s námi. Děkujeme za všechny vaše dopisy, modlitby i finanční dary.

V lásce vaši Klingerovi

12►