Do Nikaragui jsme odjeli ve středu 28. dubna. Už v autobuse jsme měli spoustu zážitků. Když jsme přijeli do Managui, potřebovali jsme taxi z autobusového nádraží na univerzitu. Měli jsme s sebou 2 velká zavazadla a kytaru a batoh s počítačem atd. Věděli jsme, že pro místní by to bylo tak za 80 cordobas. Pro cizince tak za 120. Ale taxikář chtěl 300. Statečně jsme uhájili 150. Cordoba je vůči dolaru asi jako koruna. Nasedli jsme do taxíku. O taxících v Managui jsme slyšeli mnoho historek. Nejde o předraženou cenu, v tom asi vede Praha. Jde o nebezpečí, že vás kompletně okradou nebo může jít i o život. Běžně nasednete do taxíku a ten cestou přibírá další pasažéry. Dělala jsem, jako že telefonuju, a že říkám číslo taxíku, kde sedíme. Ukázalo se, že řidič byl synem pastora docela známé místní církve. Měl speciální grify, jak udržet motor v chodu a auto v provozu. Díky Bohu dojeli jsme na univerzitu Martina Luthera, kde nás přivítal národní ředitel Asambleas de Dios. Srdečně jsme se vítali i se zaměstnanci a studenty. Hned zčerstva k nám přišla nová mlaďounká kuchařka, poprosit nás o peníze. Ten den byla už několikátá v pořadí. Obecně jsou Nikaragujci velmi hezcí a milí lidé. 99 procent mužů tu i v těch největších vedrech nosí dlouhé kalhoty. Mladí, staří, prodavači na trhu i kopáči. Oproti Kostarice ženy nechodí tak odhalené a respektuje se určitá kultura v oblékání. Velmi se preferuje studium a vzdělání. Stane se vám třeba, že prodavačka v obchodu neumí moc počítat, ale nakonec to spočítá. Naopak mnoho mladých lidí se snaží studovat. Mísí se tu určitá úcta a respekt k člověku, s velkou kriminalitou, chudobou, a bojovností.
Jsme zatím ubytovaní v areálu univerzity, na palandách v takovém velkém pokoji. Stravovat se můžeme se studenty od úterý do pátku. Vše se platí, ubytování i jídlo. I když je to levnější než hotel, přeci jen to jsou výdaje. Tentokrát tu asi budeme více dní, než budou hotové dokumenty. V noci slyšíme hvízdat píšťalku a výstřely z pistole. Člověk neví, jestli to strážci jen tak trénují nebo někoho naostro honí. Překvapilo nás nečekané vedro. Duben, je prý zde nejteplejší měsíc. A hlavně v Managui je extrémní vedro a dusno. Také začalo období dešťů, což znamená, že denně, někdy i několikrát za den intenzivně leje. Někdy úplné provazy deště. Zažili jsme to už před naším odjezdem z Kostariky, a připadali jsme si celý den jako v prádelně. Jenomže to jsme ještě nevěděli, že to vedro a dusno může být ještě intenzivnější. Člověk se celý den i v noci potí. Občas milosrdně zavane větřík. Při dešti, se malinko ochladí, tzn. je pořád vedro a dusno, ale menší. Zbyněk prosil za modlitby, aby se mu tělo nerozpadlo vedrem. Možná se vám to zdá legrační, ale člověk se diví co tělo vydrží. Akorát, že tělo se se změnou vyrovnává pomaleji, než hlava. Takže rozumem i vůlí to člověk ví, že je tady a že se přizpůsobí. Tělo má svůj čas, kdy se přizpůsobí a přestane pociťovat stálou únavu. Člověk musí zpomalit pohyby a někdy je namáhavé i mluvit. V neděli jsme byli pozvaní do církve Réma, o tom chci napsat více samostatně, a v poledne se mi vedrem zamotala hlava a zalehli mi uši, a musela jsem hodně zhluboka dýchat, abych neomdlela. Zbyněk mi rychle přinesl mokrý ručník a to mi pomohlo se probrat. Ale omluvili jsme se pastorovi, že moje tělo už neodolává vedru a že musím ležet.
Zdá se, že to není takový rozdíl, přestěhovat se z Kostariky do Nikaragui. Ale je to velký rozdíl. Jiné klima, jiná strava, jiná kultura, také jiný politický režim. Všechno to je velká změna. Dáváme si pozor na to, jakou vodu pít, jaké jíst ovoce atd. Třeba jsme si koupili ananas. Nejsladší, jaký jsme kdy jedli. Nechali jsme si kousek na další den. Nemáme lednici. Další den byl ananas zapařený a nejedlý. Ačkoliv v těchto oblastech roste kakaovník, ze kterého je čokoláda, koupit tady čokoládu (i v Kostarice) není snadné a to už vůbec nemluvím o dobré čokoládě. Až tady jsme si uvědomili, že jako Češi jsme zvyklí na čokoládu. Musíme si tu doplňovat cukr i sůl. Cukr na nervy a stres a sůl, protože se hodně potíme. Není to tak, že by člověk neměl Boží pokoj, nebo neměl radost. Jen začátek v neznámém prostředí je jiný než každodenní zaběhlý režim doma v Čechách. Neustále dokola odpovídáme na stejné otázky. Kdo jsme, odkud jsme, kolik máme dětí, co tu budeme dělat? Pro zaměstnance areálu můžeme vypadat jako nic nedělající lenoši. Ze začátku, když jsme přijeli na misie do Kostariky, bylo těžké se vyrovnat i s tím, že Zbyněk už nechodí denně do práce. Byli jsme zvyklí být aktivní a činní a najednou si člověk nic sám neudělá, je závislý na pomoci jiných. Takže se učíme nedělat si nic z toho, co si o nás myslí ostatní. I přes různé stresující chvíle, jsme tady šťastní a víme, že jsme uprostřed Boží vůle. Více nás to přimyká k Bohu, protože to je vše co máme.
Hned ve čtvrtek jsme jeli na migrační úřad, kde měly být hotové naše dokumenty. Nejsou. Měly by být za 14 dní. Další důležitá věc, kterou jsme potřebovali, je místní mobilní nikaragujské telefonní číslo. Telefonická společnost Claro, která zde má největší pokrytí, dokonce nabízí takový modem, co vypadá jako flash a když se to dá do laptopu, tak se s tím dá snadno připojit na internet. Jenomže. Nelze si to koupit spolu s telefonním číslem jen tak. Nemůžete vše zaplatit hotově, protože se používání internetu platí měsíčně. Pošta není, takže se platí z bankovního účtu, který nemáme. Dobře, takže jsme vzdali internet a teď tedy to číslo. V Čechách pokud se nepletu, si prostě koupíte SIM kartu s telefonním číslem. Tady na to potřebujete několik dokladů včetně potvrzení o místním sociálním pojištění. Takže jsme z kanceláře tel. společnosti odešli, jak jsme přišli. Jenomže telefon je pro vás jako pro cizince, který se sám pohybuje městem důležitý. Také na spojení s pastory, když vás pozvou kázat atd. Díky Bohu, že je o vše potřebné postaráno. Bůh vše už předem zaopatřil, takže jsme číslo a SIM kartu dostali jako dárek od jednoho bratra, který měl jednu navíc. Když píšu, jeli jsme na migrační úřad, není to tak snadné, jak to vypadá. Někam jet. Jeli jsme autem s jedním bratrem. Jezdit taxíkem je riziko. A jízdu autobusem jsme vyzkoušeli odpoledne a trochu mě to vyděsilo.
Jeli jsme takovou krátkou trasu tří zastávek už minule, když jsme byli v Nikaragui v březnu podat dokumenty. Když je špička a autobus plný, fungují ve vchodu u řidiče nacpávači. Sami visí tělem venku z autobusu a pevně se drží rukama úchytů v otevřených dveřích. Taky se jim dávají drobné jako jízdné. Většina autobusů, má v prostoru desky nad řidičem křesťanské nápisy a hesla. Někdy přímo celý autobus je popsán verši z Bible. Většinou jsou to verše z evangelií i s odkazy. Je to hezké, ale fotit jsme si netroufli. Jedna věc je interiér a druhá věc pasažéři a jízda. Upozornili nás, ať si sedneme co nejblíže u řidiče, vzadu je to nebezpečné. Chtěli jsme koupit nějaké základní věci, takže jsme se vydali do supermarketu. Cesta tam byla docela dobrá. Jen mě dva milí pasažéři upozornili, že když platím řidiči jízdné, ať už nikdy nevytahuju peněženku. Člověk musí mít pár drobásků v kapse a platí buď řidiči, nebo pomocníkovi. Všichni pasažéři se snažili tvářit jako, že cestovat autobusem je normální, ale moc v tom nespočívali. Kdo měl kabelku nebo tašku tak si jí tiskl k sobě. Supermarket se základními potravinami byl docela drahý, takže tam bylo skoro prázdno. Většina Nikaragujců nakupuje na trzích a v malých krámcích. Trhy jsou samostatná kapitola, cizincům se nedoporučuje na ně chodit. Jedině v doprovodu místních lidí. Když jsme vyšli z obchodu, na silnici stál městský autobus, všichni pasažéři měli ruce opřené o stěnu autobusu, a policie s velkými zbraněmi je kontrolovala a šacovala. Vše točila televize. Bylo vidět, že lidé jsou vyděšení. Zbyňa málem prošel přímo před kamerou. To by byl kousek jako z veselých historek pana Beana. Nasedli jsme do autobusu, když ho tak důkladně zkontrolovali, vypadalo to bezpečně. Ale dusná atmosféra byla hustší než dusno venku. Řidič byl hodně nervózní, pasažéři také. Večer ukazovali v televizi zásah v autobuse, a že prý při něm chytli bandu banditů. Nic nevíme, viděli jsme to z dálky. Bylo to 2 dny před prvním májem svátkem práce, který se tady slaví.
Jeden bratr křesťan mi říkal, že je zde 80 procentní nezaměstnanost. A že na prvního máje ukazují v televizi nastrčené a zaplacené pracující. Víc k tomu neřeknu. Ještě takovou perličku, co se týká televize a médií. V Kostarice teď veřejnost dostává mozkovou masáž, která se snaží kostaričanům namluvit, že homosexualita je úplně normální. Takže v hlavních večerních zprávách vidíte krátký šot o nějaké místní známé osobnosti (vč. politiků), kteří obhajují svou homosexuální orientaci. V poledne jdete do restaurace a v televizi běží diskuze o homosexualitě. Přijdete do parku a do megafonu tam někdo bojuje za práva homosexuálů. Byli jsme v Talamance mezi domorodci. Večer chvíli pustí generátor, takže mají elektřinu. V televizi běží záběry umělců homosexuálů. Ďábel se nestydí hlasitě veřejně lhát. A mnoho křesťanů si nechá masírovat mozek, protože přece ve zprávách se dozví co se děje ve světě. A pak mají otázky, jestli náhodou homosexualita přeci jen není normální?
Takže zpátky k naší jízdě autobusem. Vystoupili jsme na přestupní zastávce a právě byla dopravní špička. Jak už víte, ani tady nejsou názvy ulic. Zatímco v Kostarice je prý nezavedli, v Managui kdysi ulice měly své jméno. Ale po velkém zemětřesení před 40 lety už se to nepovedlo obnovit. Takže jsme byli na zastávce sedmá jižní a potřebovali jsme na 10 a půltý kilometr na staré silnici do Leonu. Některé autobusy mají čísla nebo různé názvy čtvrtí, ale stejně nikdo nevěděl, co má být na tom našem. Barevné staré školní autobusy přijedou k zastávce, někdo vystoupí, dav nastoupí i naskočí už za jízdy, ještě namačkat a tradá. Všichni troubí a křičí a mezi tím se proplétají prodavači vody. Na zastávce jsou dva modroocí běloši nenápadní asi jako černoch v Čechách. Po zastávce pobíhal nějaký důležitý pán s píšťalkou. Poprosila jsem ho o pomoc. Řekl, že nám pomůže a někam zmizel. Když se 10 minut neukázal, vbíhala jsem do dveří autobusů a chrlila souřadnice naší zastávky. Pak se zase ten pán ukázal a sláva Pánu. Nejen, že nám opravdu pomohl, ale řekl, že je inspektor autobusů. A když jsem mu dala letáček o Kristově krvi, řekl, že je křesťan a začal citovat verše z Janova evangelia. Haleluja! Pak jsme si ještě uprostřed místního zmatku a šrumu chvilku povídali a konečně jsme byli namáčknutí v našem autobusu. Namáčkla jsem se na Zbyňka tam, kde měl v kapse peníze. Zezadu mě řidič řadící pákou šmidlal po zadku, ale tvářil se jako že je to normální. Na další zastávce se jedna slečna s úsměvem vměstnala mezi řidičovu židli a přepážku. To je ta přepážka, která místo řidiče odděluje od zbytku autobusu. Další slečna si sedla na výstupek, kde byla ta řadící páka. Takže měla masáž žeber. Lidé v autobuse se na nás usmívali a se zájmem si nás prohlíželi a někteří zkoušeli tipovat, odkud jsme. Ochotně nám radili, kde vystoupit. Když jsem vystoupila z autobusu, chvíli se mi promíchaly všechny různé emoce. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo plakat. Trochu se mi i v tom dusném vedru třásly kolena. Náš výlet trval asi 3 hodiny, ale byl velmi intenzivní. Večer se mi v hlavě srovnávaly informace a zážitky. Uvědomila jsem si, že Bůh nás zaopatřuje a ochraňuje. Že nám poslal jak slušného taxikáře, tak ochotného inspektora autobusů. Oba se hlásili ke Kristu.
A to že máme místní telefonní číslo, je také Boží dar jeho zaopatření a zabezpečení. Doslova od slova bezpečí. Děkujeme vám všem za vaše modlitby. Protože Nikaragua je teď náš nový domov, člověk se chce brzo naučit tu žít, jako místní lidé. Takže nakupování, cestování, komunikace, to vše k tomu patří.
V pátek ráno jsem poprosila jednu místní studentku, budoucí misionářku, jestli by jela se Zbyňkem na trh. Mně se na trh po zážitku s autobusy nechtělo a také jsem si říkala, že Zbyněk bude mít příležitost se domlouvat nečesky. Potřebovali jsme plechové hrníčky na čaj nebo na kávu na víkend. V supermarketu totiž nic takového neměli. Mimochodem téměř ve všech kostarických domácnostech kde jsme byli, se vaří v hliníkovém nádobí různého stáří a kvality. Tím více tady v Nikaragui. Hliník a plast jsou nejvíce zastoupené materiály v kuchyni. A když už jsme u té domácnosti. Pere se tu na valše. Valcha je položená naležato ve velkém čtvercovém betonovém umyvadle. Praní mě baví. Nevím, jestli to dělá ta valcha nebo místní dobré prací mýdlo, ale prádlo je čisťounké. Dína tedy jela se Zbyňkem na nejbližší, tzv Izraelský trh. Zbyněk přivezl šňůru na prádlo, stříbrné plecháčky made in india a sladký ananas. Jízda autobusem tentokrát byla úplně bezproblémová. Zato o prostředí tržiště mi Zbyněk několikrát vyprávěl a byl přitom trochu vyvedený z míry. Popisovat vám to nebudu. Na konci dne Zbyněk říkal, že z pražských ulic z práce mezi bezdomovci je na ledasco zvyklý, ale to prostředí, co viděl na tržišti, s ním otřáslo. V sobotu mi 2 mladé křesťanky vyprávěly, jak byly ráno kupovat zeleninu na tzv. tržišti oriental. Došlo tam k rvačce a páraly se břicha nožem. Zrovna tam nebyla policie, ani televize. Taky mi říkaly, že když k něčemu dojde, člověk se musí tvářit jako že nic. Že když pak dorazí policie a byl by někdo z přihlížejících nervózní, tak ho sbalí jako podezřelého ze spoluúčasti.
V sobotu a v neděli do areálu univerzity přijely stovky křesťanů a různé církve z Asambleas de Dios tu měly různé aktivity. Jaká je nikaragujská evangelická církev? Za pár dní tady toho víme velmi málo. Ale naše první dojmy jsou. Je to církev čerstvě narozená v porovnání se stoletými tradicemi evangelické církve u nás (počítám zhruba od Husa). Církev probuzená, vřelá, která pracuje a získává duše přímo na ulici. Církev rostoucí a v mnohém ohledu by nás mohli bratři pastoři a vedoucí inspirovat a motivovat a byla to pro mne čest a osobní výzva se s nimi sdílet, slyšet jejich svědectví a vidět je v akci. Člověk sem přijel dát a přitom jsme sami obdarovaní. Dozvěděli jsme se, že všichni pastoři Asambleas de Dios mají takovou laťku: 25 % vzrůst církve každý rok. Některé sbory číslo 25 % nárůstu členů mnohem přesáhnou a jiné takový nárůst nedosáhnou, ale netoleruje se, aby pastor nebyl aktivní. Protože tady věří tomu, že klíčem vzrůstu sboru je pastor. Vyžaduje se, aby byl vydán modlitbám, půstu a aktivní evangelizaci.

Alvaro

Alvaro je drobný chlapec. Může mu být kolem 20 let, možná i méně. Pozval nás k němu do církve. K němu, to znamená do církve, kterou před rokem založil. Založil, to znamená, z nových lidí. Prostě začal chodit po sousedství, zval lidi do nově založené církve a pak je znovu a znovu navštěvoval. Po roce má církev kolem 50 členů a říkal, že většinou se nesejdou všichni, ale pomalu začali stavět budovu pro rostoucí církev. Právě slavili 1.výročí.

Pastor Felix

Pastor je už zralý muž. Je 36 let ve službě. Má 3 dospělé děti a jedno malé děvčátko. O víkendu sem přijela mládež z jeho sboru, aby byli mladí lidé lépe vyučeni v Kristu. Přišli jsme akorát uprostřed kázání, když dětem kázal jeden z pastorů. To je tady typické, že v církvi není jeden pastor, ale je hlavní pastor a pomocní pastoři. A pomocní pastoři mají důvěru od hlavního pastora, a v církvi vážnost a respekt. Pastor Felix je hlavní pastor. S pýchou mi ukázal na shromážděnou mládež a řekl mi: „Tihle všichni byli mara.” Nechala jsem si vysvětlit co je to mara. Mara jsou lidi z ulice, prostitutky, sirotci, zločinci. Takhle roste jeho církev. Při křtech vodou, a křtí často, často ve vodě přijmou novokřtěnci i křest duchem svatým, takže když se vynoří z vody mluví jazyky. Nedávno křtili chlapce, který byl 3 měsíce postižený po zásahu elektrickým proudem. Byl ochromený na půl těla. Při křtu z vody vyskočil naplněný Duchem svatým a začal běhat a skákat a teprve po chvíli mu došlo, že je uzdravený. Pak se teprve radoval! Pastor mi vyprávěl o službě. Půst, modlitby, ranní tlačení se do Boží přítomnosti. Doslova řekl, že za svítání strhává Boží přítomnost. Je mi jedno jak tomu kdo říká, ale pozná se, kdo to dělá. Ještě mi vyprávěl, jak byl zavřený pro evangelium. Dva roky ve vězení v 80 letech, za současné vlády. Mluvíme o komunistické vládě. (Momentálně je v zemi svoboda kázat evangelium kdekoliv veřejně a křesťané jsou respektovaní)

Ministerios Logo Rhema

V pátek v noci přijelo 50-60 bratrů, většinou mladých. Byli ubytování v pokojích kolem nás. Takže jsme měli vzrůšo. Asi do dvou do rána chodili sem a tam, snažili se dostat k nám do pokoje, lomcovali s klikou. Většinou si spletli dveře. Křičeli „žlutý, modrý”.
Pak hned ráno naplno, nahlas a dokola jedna a ta samá chvála z reproduktorů. Pak začali stěhovat palandy sem a tam. V tom hrozném vedru jsme stále museli zavírat dveře a pečlivě zamykat. Když jsme si nechali pootevřené dveře, zvědavě k nám nakukovali a rozhodně nebylo nic příjemného nechat se okukovat. Když my jsme naopak nakukovali oknem do jejich shromáždění, mnozí byli opilí duchem svatým, leželi na zemi, naříkali, plakali. Při chválách se doslova vytancovávali a vyskákávali. Pak najednou se oddělila skupinka ve žlutých tričkách, venku udělali kroužek, modlili se, někdo padl klidně do bláta, pak zatleskali Duchu svatému a zase jiná skupinka měla mini seminář o manželství, nebo o otcovství. Měli jsme otazníky, co je to asi za akci. Řekli nám, že se to jmenuje Obnovení.
V cimrách pod námi byli na víkend ubytované mladé sestry. Asi 100 sester. Ale to byla jiná akce. Pak nám řekli, že v sobotu odpoledne dorazí do areálu asi 1000 lidí na velké shromáždění jednoty bratrství. Všechny křesťanské akce byli v rámci církve Asembleas de Dios. Každá církev se jinak jmenuje, ale patří pod AD. Každá akce o víkendu byla samostatně oddělená od jiných akcí. My jsme se zúčastnili v sobotu dopoledne a v sobotu v noci akce mládeže od pastora Felixe. V sobotu odpoledne jsme byli na setkání více církví. Po chválách byli různé hry a soutěže pro děti i dospělé. My jsme tento čas strávili s 3 sestrami, které nás pozvaly na kokosovou zmrzlinu. Tu dělá podomácku paní pastorová. Zmrzlina je zabalená zmrzlá hmota v mikroténovém pytlíčku. Ukousnete roh pytlíčku a pak mačkáte tu zmrzlou hmotu růžkem ven do pusy. V místním vedru „zmrzka” rychle povoluje a člověk je od pytlíčku a zmrzliny celý upatlaný. Ještě nám nabídli melounovou, ale nám už to stačilo. Hygienik by se asi divil. My jsme důvěřovali, že paní pastorová udělala zmrzlinu z pitné vody a stejně to člověk posvětí jménem Ježíš. Pak bylo skvělé stručné kázání a modlitby. V sobotu v noci, když jsme se vrátili od mládeže, kluci bratři na našem patře zase pobíhali sem a tam. Měli nádherné papírové královské koruny a bílé košile. (škoda, že jsme nefotili) To už jsme zvědavostí nevydrželi a zeptali jsme se jejich pastora, jestli má jejich služba něco společného s biblickou školou Réma v Tulse, nebo s bratrem Haginem. Pastor se smál a řekl, že vůbec ne. Vyprávěl nám, jak mu Bůh dal zjevení o Rhémě. A zjevení o rozdílu mezi logo a rhema. V neděli ráno jsme se opět s pastorem setkali a on potichu otevřel dveře do shromáždění a dojatě ukázal na chlapce. „Podívej, jak jsou dotčení Bohem” Chlapci leželi, klečeli, tiše uctívali Ježíše. My jsme ale pořád měli v mysli otázky. Na nás nedělají dojem projevy, (na shromážděních jsme viděli mnoho emocí), ale zajímalo nás k čemu to všechno. Na terase byly připravené barevné balónky na velkou oslavu. Na závěrečné odpolední shromáždění nesli pomocníci obrovské oranžové papírové pytlíky, jako obálky. Na pytlíkách byla napsaná jména. Zbyněk se zase zeptal, co to je. A nerozuměla jsem vysvětlení, že to jsou dopisy od rodičů. Takže zavolali pomocného pastora a ten nám vše konečně vysvětlil a byli jsme dojatí. Služba Logo Rhéma pracuje tak, že doslova z ulice vezmou ty, kteří chtějí pomoc, kteří chtějí pomoc od Ježíše. To znamená, narkomani, zloději, banditi, sirotci, homosexuálové, ti co přišli z vězení. Také vyhledávají ztracené ovce, tedy ty, kteří odešli od Ježíše. Zvou je do církve a připravují je na tento výjezd. Výjezd se koná každý měsíc. Střídají se po měsíci muži a ženy. Výjezdu se zúčastní vždy noví lidé. Na začátku jim vezmou do úschovy mobil a hodinky. Při chválách jim řeknou: do teď jste tancovali ďáblu, teď tancujte a skákejte pro Ježíše.
Někteří se poprvé v životě setkávají s mocí a doteky Ducha svatého. Poprvé v životě uctívají Ježíše, poprvé v životě zpívají a křičí JSEM SVOBODNÝ. Nevím, jestli na tento výjezd už přijíždí znovuzrození nebo až na výjezdu přijímají Pána Ježíše. Nestihla jsem se zeptat. Ale najednou se mi vše propojilo. Skákání, projevy, emoce, pláč. Někteří pláčí po dlouhé době. Někteří po dlouhé době zažívají, že je někdo obejme, že jim nastaví rameno, aby se mohli na něm vyplakat. Pochopila jsem pastorovo dojetí, když viděl chlapce ztracené v uctívání.
K čemu ty obálky? Služebníci před výjezdem kontaktují rodiny zúčastněných. Rodiny, které chtějí své chlapce a muže přijmout, jim napíší dopisy. „Čekáme tě doma.” „Chceme tě.” „Odpouštíme ti.” Pro toho, kdo rodinu nemá, napíšou podobné kartičky lidi v církvi. Zbyněk fotil, když to kluci otvírali. Plakali a plakali. Pak kluci opouští místnost, kde se konala shromáždění. Někteří jsou úplně vláční a bezvládní, takže je odnáší kamarádi. Někteří se sotva drží na nohou, takže je ostatní podpírají. Pak je nemohoucí naloží, mohoucí nastoupí do slavnostně vyzdobeného autobusu a odvezou je na shromáždění do církve. Tam už na některé z nich čeká rodina. Když nám pastor Carlos základně vysvětlil oč tu šlo, byli jsme opravdu dojatí. Ale, jak řekl, tím to nekončí. Po emotivním výjezdu, kdy jsou bratři a sestry přemoženi Boží láskou, hned následuje biblická škola, kde jsou vyučení ve Slově. Nevím jak dlouhá je tato škola. Na mnoho věcí jsem se nestihla zeptat. Byla to ta církev, do které jsme byli pozváni, ale já ležela. Měli jsme tam být, až kluci přijedou. Co víc. Služby Logos Rhéma mají Managuu rozdělenou na několik sektorů, v každém sektoru pracuje pastor a pobočka jako menší církev. Také mají církve v dalších nikaragujských městech. Jen hlavní církev této služby má několik tisíc členů a neustále roste. Ptala jsem se, jestli mají nějaké sponzory. Pomocný pastor mi vůbec nerozuměl, co to je. Řekl mi, že to celé finančně hradí dobrovolně 20 služebníků z církve.

Dína

Dína je z obvykle mnohopočetné rodiny. V 9 letech přijala Ježíše Krista s veškerou vroucností a vřelostí. Vydala se mu naplno už jako dítě. Teď je jí 22 let a na univerzitě Martina Luthera dokončuje misijní školu. Chystá se na misii na Haiti. Studenti, kteří zde studují od úterý do čtvrtka, tedy 3 dny v týdnu musí mít o víkendu praktické aktivity. Evangelizace, kázání v církvi. Dína už byla na roční misii v Peru. Když z horké Nikaragui dorazila do studeného Peru, týden zvracela, jak její hlava třeštila zimou. Sloužila místním pastorům a vedoucím. Vyprávěla mi, že na obrovském shromáždění, kde kázala, byli samí muži, protože služba žen se tam v církvi neuznávala. Manželky pastorů ani nechodily s manželi ani do sboru a zůstávaly doma. Dína zažívala nedůvěru a pohrdání. Jenomže Bůh sám se k její službě přiznal a při kázání pro pastory a vedoucí padl mocně Duch svatý a všichni byli pokřtěni v jazycích, což do té doby neznali. Dína také už byla na misii na Haiti, v Kostarice, v Belize i v Salvadoru. Dína má služební břemeno speciálně za děti a mládež. Až skrze Dínu a její službu jsem pochopila fotky a obrázky smutných dětí v chudinských zemích, kdekoliv na světě.
V Evropě a  USA jsou obvykle děti středem rodiny, kolem nich se vše točí. Aby měly dobré školy a zájmové kroužky a rodiče jim často podřizují své vlastní životy. Děti jsou zkrátka důležité. Až tady jsem uviděla podřadné postavení dětí. V chudých rodinách je často mnoho dětí a děti jsou na posledním místě. Není na ně čas, nikdo se jich nedotýká, neprojevuje jim lásku, ani zájem. Nikdo se jich na nic neptá. Svět dospělých je nadřazený jejich světu. Když bylo Díně 9 let a přijímala v církvi Ježíše jako svého Spasitele, výzva, kterou učinil evangelista, byla zcela přirozeně a samozřejmě učiněna pro dospělé. To znamená, že se to vlastně dětí netýkalo. Ale Dína porušila všechny konvence a utíkala dopředu, že jí v tom maminka nestačila zabránit. V Nikaragui je zvláštní i to, že většina populace jsou mladí lidé. Starší a staří byli zabiti v občanských válkách v 70 a 80 a 90 letech. (Nepokoje a bojůvky jsou tady stále.) Mladí lidé od 14 let a výše mají děti, neřeší moc nějakou výchovu a tak to jde dál a dál. Většinu kriminality tak tvoří děti a mládež. Taky jsou snadnou kořistí pro různé bojové skupiny partyzánů a povstalců, kteří si tak získávají členy a moc.
V pátek v noci přijela mládež od pastora Felixe a Dína měla celou tuto akci na starost i na zodpovědnost. Připravovala různý program a hry, které dětem vtiskly Biblické poselství. V sobotu v noci jsme se také zúčastnili. Bylo kázání o Kristově mysli a střežení si čistoty srdce a pak byly modlitby. Mnohé děti plakaly, objímaly se, někteří nebyli k utišení. Člověku by se to mohlo zdát přemrštěně emoční a pak jsem si uvědomila, jak snadno člověku začne tvrdnout srdce. V hlavě si to všechno zhodnotí, přebere, posoudí… Jenomže to mi došlo až další den o co se vlastně jednalo. Právě proto, že to byli děti z ulice, děti mara. Duch svatý jim slouží a služebníci se jich dotýkají, objímají je, a je mnoho pláče. Na fotkách můžete vidět, jak se dětem zavazují oči černou igelitovou páskou. Pak jsme je odvedli ven do uzavřeného prostoru, kde poslepu měli najít východ. Služebníci jim čas od času nabízeli pomoc, ale děti nechtěly. Dokonce řekli sestře pastorové, že by je mohla obelhat a oklamat. Takže zcela přirozeně vycházely ven postoje srdce i mysli. Chtěly si východ najít sami. Poslední chlapec ho hledal ještě v 0.30 v noci, než byl ochoten požádat o pomoc.
Druhý den po kázání vybrali od dětí to, co pro ně mělo cenu. Snubní prstýnek, telefon, šperk, cokoliv co pro ně mělo osobní hodnotu. To pak služebníci zakopali v blátě a děti to musely hledat. Poselství bylo, že mají li pro ně jejich věci takovou hodnotu, že jsou ochotni je hledat i v blátě, oč větší hodnotu mají lidé a třeba jejich kamarádi, kteří vězí v blátě hříchu. Poselství bylo, aby šli a vytahovali duše z bláta. Teď Dína spolu s ostatními studenty připravují projekt jak získat církev v Nikaragui pro světovou misii.

Pavla a Zbyněk Klingerovi

12►