AMPAT VANG MANAH? Jak se máte?
A YAGMA AISAYAH? Jak se jmenujete?
YANG LAIH CRISTIAN YANG. Jsem křesťan.

Milovaní bratři a sestry v domovské vlasti,
zdravíme vás z Nikaragui. Ještě stále je to jen pár týdnů, co jsme opustili vše a odešli do neznámé země, takže ještě stále jsme v procesu odvykání a přivykání. V posledních dnech si ráda čtu žalm 34 a dnes mne znovu oslovilo, jak se bratr Pavel představuje v dopise do Říma.
Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia,
evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu. Skrze něho jsme přijali milost apoštolského poslání, aby ke cti jeho jména uposlechly a uvěřily všecky národy; všem vám v Čechách i na Moravě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o vaší víře. Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu, je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji.
Znovu a znovu Písmo mluví ke mně a za mně.
Díky Bohu a víme, že díky modlitbám, je Zbyněk v pořádku. Já také. Lidé tady říkají: Hay un virus anda por Nicaragua. Což znamená, že nějaký virus chodí po Nikaragui. Prakticky to vypadá tak, že snad v každé rodině je někdo nemocný. Má průjem, horečky, zvrací. Mladí, staří, nemocnice jsou plné lidí s touto nemocí. Říkají, že se to přenáší dotykem a pobytem s nemocnou osobou. No zrovna včera v církvi jsem na to myslela, když po církvi si všichni chtějí třást rukou a sestry se líbají na tváře. Včera zrovna pastor mluvil o tom, že není zdravotně úplně v pořádku a že by zůstal v posteli, ale silou vůle sloužil v církvi. Já osobně si myslím, že je to nějaká úplavice, ale nejsem doktor. Takže to, že Zbynda neležel dlouho a že po docela dramatickém útoku se rychle zotavil je opravdu díky Bohu. Mnozí nám psali, že jste se modlili v církvích, děkujeme. Nabíráme sílu uprostřed nepohodlí. (Co jsme v Jinotega, jsme se pořádně nevyspali. Několik posledních nocí jsme zažili zimu, na kterou nejsme vybavení. Spala jsem v bundě, a protože nám pokojíkem protahoval silný vítr, spíš to bylo bdění než spánek.)
V pondělí jsme měli první hodinu mayangna. Představte si, že nás vyučuje pan profesor domorodec, který mluví dobře miskito, mayangna a španělsky. Je to bratr z církve. Vysvětlil nám základní fakta o zoně kam se chystáme. Je to na hranicích s Hondurasem. Řeka río Coco je hraniční, takže jeden břeh je nikaragujský a druhý hondurasský. Vesnice nejsou dostupné pozemní cestou, takže se buď jede z Ayapal po řece río Bocay až do San Andres kde se río Bocay vlévá do río Coco. Nebo rovnou po río Coco do San Andres z Wiwilí. Místo našeho určení bude asi Raiti nebo Walaquitan což je asi 500 km po řece. Jedna ze základních charakteristik miskitos a mayangna je, že očekávají pomoc a dary zvenčí. Léta byl jejich region zanedbávaný, bílí lidé je podváděli a zneužívali. Všichni nás varují, abychom nic nedávali, nic neslibovali a vůbec se drželi jen a jen evangelia. Také podle zpráv pastora ze San Andres je tam velká džungle ve vztazích. Mezi nikaragujci a hondurasany, mezi miskito a maynagna a také mezi samotnými členy různých církví a vůbec nechápu, jak se v tom může někdo orientovat. Pastor např pověřil důvěryhodného bratra z církve, aby zařídil záležitosti ohledně peněz a pořízení solárního panelu. Bratr horlivě vybíral peníze a pak zmizel. Také nám pan učitel vysvětlil, že je tam hodně čarodějnictví. Takže třeba na shromáždění církve se najednou dějí věci, na které z Evropy nejsme zvyklí. Dokonce nedávno proběhlo v nikaragujské televizi, že v této oblasti řádí podivná nemoc, říkají tomu bláznění. No jsou to démonizovaní lidé.
V úterý se v církvi sešli vedoucí ze severního regionu. Tzn., že každý z nich má na starosti několik měst nebo vesnic, tedy několik dalších církví a pastorů. Náš pastor Juan Solano, nás poprosil, ať přijdeme a představíme se. Kdo jsme, něco o naší zemi, jaká je naše misie atd. Připravili jsme si pro bratry slovo Boží. Zbyndovi ještě ráno před setkáním bylo dost slabo. Ale když začal sdílet Boží slovo Izajáš 55,8 a 9 a Jan 3,16 úplně se mu vrátila síla. Překládala jsem ho a občas mu připomenula, že jsme se měli představit. Zbynda řekl, to je moje vizitka. A vy kdo nás znáte, víte, že Zbynda často dělá věci jinak, než jsou lidé zvyklí a přitom je to v duchu a v pravdě. Tady je představa misionáře, že misionéro trae dinéro. To znamená misionář přináší peníze. Obvykle mají misionáři různé projekty. Projekty to zní dobře, že? Jenomže náš projekt je prostý. Kázat evangelium. Jít tam, kam jiní jít nechtějí. A věříme, že Bůh bude své Slovo potvrzovat. Takže když Zbyněk řekl, že to je jeho vizitka, vedoucí se nervózně vrtěli. Pak jsem mluvila já, to co chtěli slyšet. Kdo jsme, proč jsme přišli, že nepřinášíme peníze, ani jim nezaplatíme novou církevní budovu, ani jsme nepřišli založit novou denominaci, ani nepřinášíme nové úžasné učení. Bratr, se kterým budeme v budoucnu úzce spolupracovat nám nejdříve zeširoka vylíčil, jak hříšně žijí členové Iglesia Morava a velmi zhurta se nás zeptal, jaké evangelium přinášíme a čemu věříme. Mluvila jsem i o tom, že toto je jejich pole a že je potřeba, aby vedoucí více podporovali místní i světovou misii a zasévali lidi i finance. Sdílela jsem slovo z 1Kor 1,26-29, že nejsme ani moudří podle světa, ani urození, ani dokonalí, ale Bůh si nás povolal, aby se skrze nás oslavil. Aby se nikdo nechlubil svými schopnostmi. Pastor nám pak řekl, že s naší prezentací byl spokojen. Zbyndovi se při kázání úplně vrátila barva do tváří a chuť k jídlu (po několika dnech co nejedl). Takže jsme ještě s pastory poobědvali. Dostali jsme i pozvání sloužit v církvích. Ještě týž den večer jsme sloužili v naší církvi. Byl to večer věnovaný misii a mohlo tam být asi 100-120 lidí. Kázání jsme si naplno užili, to bylo něco jiného než být před sborem vedoucích.
Ještě vám napíšu o naší církvi. Je to církev Asambleas de Dios jmenuje se Nový život. Shromáždění je 3x týdně a v ostatní dny jsou domácí skupinky. Ale ne tak jak jsme zvyklí. Skupinky jsou evangelizační nebo učednické. Na každé shromáždění, vždy přijdou noví lidé, takže církev je živá a rostoucí. Už přes rok tu běží tzv. projekt Filip což pořádá Biblická společnost. Je to velmi dobře a přitom jednoduše propracovaný evangelizační a učednický kurz. Někteří se obrátí během první série vyučování, někteří během druhé a někteří Krista nepřijmou, ale bylo zaseto. Nově obrácení a učedníci dostávají Nový zákon a pak i Bibli zdarma. Takže skupinky jsou vlastně součástí projektu Filip. Filip, protože celé vyučování a princip získávání učedníků je postaveno na příběhu Filipa a komorníka ze Skutků 8 kapitola 26-39. Ze statistik projektu vyplývá, že v některých sborech až 50 procent účastníků Filipa jsou obrácení křesťané, učedníci a nově příchozí v církvi. V naší církvi z 250 účastníků jich do církve přišlo a chodí 84. Zúčastnili jsme se jedné takové filipovské skupinky. Jeli jsme v noci v dešti a mlze autem asi 10-15 km za město. Zastavili jsme v jedné nenápadné zatáčce a blátem došli k chudému dřevěnému stavení. Tam už bylo shromážděno asi 10 lidí. Muži, ženy, mladí i staří. Očividně prostí venkované. Osmahlé tváře, vlasy černé jako uhel, někdy chybí zuby. Ženy v sukních, i když bylo chladno a muži s kloboukem a v kovbojských botech. (Takové opravdové boty z kůže tady šijí ševci a je to stará poctivina). Někteří šli na shromáždění několik kilometrů pěšky s malými dětmi v náručí. Koťata i psy se nám otírali o nohy a otevřenými dveřmi lítali do místnosti velcí noční motýli. Sestra Joaníta zahájila shromáždění a omluvila paní pastorovou. Paní pastorová jezdí na motorce v létě v zimě (tedy v dešti) vyučovat skupinku Filipa. V noci horskou silnicí plnou zatáček to je tedy služba. Tentokrát nejela, protože její dcera nebyla v pořádku, takže raději zůstala doma. Poté vedl skupinku mladý chlapec. Porozuměli jsme, že shromáždění byli už učedníci, nedávno obrácení, kteří už sami získali další známé a přátelé pro projekt Filip, takže už sami vedou další skupinky. Někdo má 3 lidi na skupince někdo 5 a někdo jednoho. Takže jsme viděli buňku nové církve. V neděli ráno už mají své shromáždění a v neděli odpoledne jezdí do naší církve v Jinotega.
Ve středu jsme jeli s pastorem do Managui, protože vedení AdD nám nabídlo, že nám udělají průkazky služebníků. Je to lepší pro policii i pro zónu kam se chystáme. Buďte potešení a povzbuzení jak Bůh pracuje a otvírá dveře, abychom mohli naplnit Jeho vůli. Vy víte, že jsme z Čech odjeli a neznali jsme kromě Gerarda a Alberta v Kostarice nikoho jiného a už vůbec nikoho v Nikaragui.
Ve čtvrtek jsme se stěhovali do pronajatého domku. Už to vypadalo, že žádný podnájem v Jinotega pro nás není. Modlili jsme se, jestli nás tedy Bůh chce mít někde jinde, v jiném městě. A ještě ten den odpoledne jsme se byli podívat v domě, který je nedaleko od církve a nedaleko našich nových přátel. Jednopatrový domek. Při vstupu byla cítit vlhkost a žumpa. V první vstupní místnosti byla u zdi vlhká zemina, protože do domu zatíká. Pak je druhá malá místnost úplně tmavá, příkré dřevěné schody (už jsem po nich sjela a mám sedřenou ruku) a přepažená místnost pod plechovou střechou v podstatě půdička. Záchod, sprcha, valcha je v jedné místnůstce. Až po nastěhování jsme zjistili, že do ní při dešti mohutně zatíká voda z okapu. Voda ve sprše studená, domeček nezařízený. Majitelé vypadali jako důvěryhodní lidé. Navíc paní je zdravotní sestra, která pravidelně jezdí pracovat do oblasti, kam se chystáme. Věříme, že to je v Božím plánu, a že to není náhoda, že jsme v podnájmu právě tady. Majitelé bydlí hned vedle nás. Takže jsme nejprve vyházeli vlhkou hlínu a zametli, vytřeli atd. Hned u domku je městská kanalizace, takže je to na záchodě cítit hlavně když prší. Rodina, u které jsme zatím bydleli, nám půjčila matraci na spaní a nový plynový vařič, bombu a ještě stůl a stoleček a židle. Z církve nám půjčili velký stůl, který nám slouží jako kuchyňský. A dvě lavice, na kterých máme věci, místo skříně a nábytku. Majitelé nám půjčili křeslo. Vyrazili jsme nakoupit hrnce a základní potraviny. Přitom jsem zjistila, že tady nejsou nikde dřevěné vařečky, obracečky, většina hrnců jsou neskrývaně, zářivě stříbrně, čistě hliníkové. To mě trochu dostává. Hliník, o kterém se dávno ví, že je tělu škodlivý, hliník je tady v kuchyni nejběžnější materiál. Pro mne je to trochu osobní dilema. Klasické hrnce, na které jsme zvyklí u nás tady vůbec neznají. Smaltované hrníčky plecháčky to je tady horké zboží. Když jsou, hned jsou pryč.(takže plecháčky nemáme) Pak tady mají jako nerezové plechové hrnce hrozně drahé. A ještě je tu obchůdek s použitými hrnci. Tam hodně lidí nakupuje. Mají tam i takové hrnce, které se u nás válí na smetištích. Takže jsem si řekla, když v tom mohou vařit místní koupím hliníkový hrnec na fazole. Jenomže mám zábrany ho používat. S vařením je to taky nové. Většinu potravin, na které jsme zvyklí tady nemají. Těšila jsem se, že udělám bramborovou kaši. Ale nemáme ani vhodný hrnec a hlavně neexistují měchačky. Tak to je ze života misionářky. To je to odvykání na staré a přivykání novému. Člověk nemůže stále přemýšlet, co měl a rozdal a už to nemá a co všechno z toho co jsme rozdali, bychom teď tady potřebovali. A mysleli jsme, že si to tu prostě koupíme, ale nekoupíš, co není. Naše balení a příprava na cestu nám teď připadá trochu legrační. Vzali jsme s sebou spoustu dárků, korálů, suvenýrů a slovníků atd. a tolik praktických drobností, které bychom potřebovali jsme nechali doma. Trochu o cenách a zboží. Ceny potravin a většiny věcí jsou stejné jako u nás. Ale průměrný plat třeba pomocnice v domácnosti je 1400 cordob tedy jako korun. Kuchařka v Managuě může mít 2500 cordob. Takže žádný přepych. Proto se tu jí hlavně rýže a fazole. Kdo nemá svůj domek bydlí buď s rodinou nebo v podnájmu nebo v pastoušce. Mnoho Nikaragujců odchází za prací do ciziny. To je tady úplný fenomén. Pracují jako levná pracovní síla v okolních zemích, ve Spojených státech i v Evropě. Prakticky to vypadá tak, že mnoho rodin má někoho v cizině. Ale nejsou to jen otcové, kdo odchází od rodin za výdělkem a zabezpečením. Často to jsou i matky. Vůbec nejsou neobvyklé příběhy, že nechají své děti v péči babičky nebo i v žádné péči a odejdou. Jednu takovou rodinu jsme poznali zblízka. Matka nechala 4 děti samotné a odešla za prací do Států. Děti se staraly sami o sebe. Nejstarší dceři bylo 15 let. Dnes jsou skoro všichni dospělí a mají své rodiny a kromě nejstarší dcery to zanechalo následky na budoucích rodinách všech z nich. A to je jen jeden příběh z mnoha. Ucelené rodiny, kde oba rodiče pečují o své děti a nejsou někde daleko za prací, to je spíše vyjímka. Další fenomén nebo specifický problém v Nikaragui je porodnost v nízkém věku. 12, 13 letá děvčata mají děti, takže děti mají děti a spirála neucelených nefunkčních rodin se točí dál a dál. Dokonce o tom mluvil i pastor v církvi, že Nikaragua je v tomto na prvním místě v celé střední i jižní Americe, takže to je vážný problém. Nikaragua je nádherná země. Má v sobě tolik panenského. Je to dobrá požehnaná země. Úrodná půda, zlato, káva, ovoce, kukuřice. Jsou tu všude koně a krávy a obyčejní lidé. A chudá stavení vedle přepychových domů.
V tom všem co prožíváme v běžném každodenním životě, stále hledáme Boží záměr pro nás tady. Protože všechno nechat a vyjít je jedna věc. Zvyknout si na nepohodlí je druhá věc. Ale jediné na čem záleží je, naplnit Boží záměr s námi pro lidi v této části země. Naplnit Boží i náš sen. Zvěstovat těm, kteří ještě neslyšeli a Slovo přinášet v moci Boží. Jsme si jistí, že jsme uprostřed Boží vůle, nelitujeme vůbec ničeho. Víme, že jsme živým svědectvím, které ovlivňuje křesťany v Čechách i tady v Nikaragui. Ve středu 16.6.odjíždíme se skupinou pastorů, bude nás asi 16-20, do zony na řeku río Bocay a río Coco. Cesta po řece loďkou tam i zpět vyjde celou skupinu na 10 000 korun. Jedeme na 5 dní.
Ve středu v 8.00 vyjíždíme loďkou (s motorem) a na místě budeme v 17.00. vezeme s sebou hlavně zásobu pitné vody o jídlo je postaráno. Prosíme o modlitby za ochranu celé výpravy.
Tady v Jinotega máme dostupný pomalý internet, takže už není možnost s námi skypovat. Také se omlouváme, že někdy nestíháme odpovídat na osobní dopisy. Po výpravě plánujeme tady zůstat 2-3 měsíce, nabrat sílu, promodlovat Boží plán a připravit se na další krok víry. Až se přesuneme do hor na řeku, tam už není ani elektřina, takže zprávy zřejmě budou už jen jednou za čas. Vzpomínáme na vás rádi. Děkujeme za vás Bohu.

Pavla a Zbyněk Klingerovi

12►