13.05. byla, jak už jsem psal minule, schůzka pastorů Istrie. Tentokrát na téma migrace členů sboru. V minulosti se poměrně často stávalo, že problematičtí lidé střídali sbory jako nomádi pastviny. Ne vždycky se o nich vědělo, že jsou problematičtí. Naopak, někteří se jevili jako velmi schopní a ochotní lidé. A to se pak stávalo pro sbor osudným. Přinesl jsem krátké slovo o legálních a nelegálních důvodech odchodu ze sboru a vstupu do jiného a navrhl jsem pastorům, abychom o těchto důvodech diskutovali a tak se ujistili, že jim rozumíme všichni správně. Nakonec jsme zjistili, že jsme mnohem více jednomyslní, než jsme očekávali a byli jsme všichni povzbuzeni z jednoty a vzájemné důvěry, kterou jsme opět pocítili.
Krátce potom, 18.05. jsem jel s Terezkou na motorce na Pag, a když jsme se vylodili z trajektu na ostrov, jeli jsme v koloně, docela pomalu, asi 30km/h, a odněkud ze strany na cestu vběhly ovce. Auto před námi začalo přibrzďovat, já taky přibrzdil, pak, ale vběhla na cestu ještě jedna ovce a skoro tomu autu pod kola. Řidič v autě náhle dupl na brzdu a já do něj zezadu narazil. Jel jsem tak pomalu, že jsem si myslel, že mu možná tak akorát promáčknu nárazník. Houby s octem. Vylítl jsem z motorky, přilbou mu rozbil zadní sklo, Terezka prolítla kolem mne a oba jsme přistáli na obrubníku. Terezka si naštěstí zlomila jen kůstku v ruce. Ale já si pěkně zrichtoval koleno. Terezka skončila s rukou v sádře doma a já v nemocnici v Pule, kde mě dělali všechna možná vyšetření, včetně magnetické rezonance a 26.05. mě operovali. Na sále jsem byl celkem 5hodin. Byla to poměrně složitá operace, protože museli opravovat skoro všechny vazy v koleně, včetně fraktury fibule, to je malá kost na holenní kosti, za kterou drží kolaterální ligament. V nemocnici jsem zůstal do 04.06. Pak si mě Káťa odvezla domů. A od té doby jsem byl na nemocenské. Pár dnů před dovolenou - 20.06. jsem se ještě s stihl dobelhat o berlích do sboru, kde jsem poprvé v životě kázal v sedě a bez poznámek. Jen tak ze srdce. V té nemocnici mi totiž došlo, že jsem se nesrazil s autem, ale s Bohem. Nedokážu ještě pořád popsat, co se to tam se mnou stalo, ale celé ty dny jsem vnímal Boží přítomnost tak silně, že jsem každou chvíli brečel. Po nocích jsem četl Bibli a brečel. Přes den jsem četl Bibli a brečel. To rozbité koleno mě bolelo jen tak jako z dálky. Skoro jsem to nevnímal. Za celou dobu jsem dostal fakt jen 5 injekcí proti bolesti. Sám jsem si řekl jen o dvě. Ty tři mi dali, aniž bych je chtěl. Mnohému z toho ještě nerozumím, ale co je mi už teď jasné je, že tenhle svět není žádné hezké místo k bydlení, není to dětské hřiště, kde spolu můžeme soutěžit, nebo si navzájem pošlapat bábovičky. Je to zóna ozbrojeného konfliktu a my jsme uprostřed krvavé řeže. Jsme válečné děti. Narodili jsme se za války, která pořád trvá. A jde v ní o život. Každému z nás. Všichni svádíme své boje. Proto bychom k sobě měli být laskaví.
Sbor teď vede Goran a já jsem ohromně povzbuzen, jednak jak to vzal a jednak jak mu to jde. Ukazuje se jako stabilní a zralý služebník.

Tvoji Jirka, Katka, Tereza, Matyáš a Martin Dohnalovi