Naši misionáři v JV Asii manželé Pszczolkovi poskytli přednedávnem rozhovor pro jeden časopis. Uvádíme jeho přepis:

Ahoj. Jakub, Barča a Sára (2 roky) Vás zdraví z Jihovýchodní Asie), z malého souostroví, kde již několik let působíme. Našim domácím společenstvím věřících (Evangelikální Společenství křesťanů Havířov) jsme byli před lety vysláni ke službě v této oblasti, abychom mimo jiné přinesli písmo i Písmo těm, kteří jej dosud nemají. Sloužíme zde ve spolupráci s mezinárodními misijními organizacemi, s místními neziskovými organizacemi a církvemi a s dobrozdáním místních úřadů. Naší touhou je vidět více lidí otevírající Písmo v jazyce jím nejbližším a nejsrozumitelnějším. Rádi bychom tak odpověděli na obrovské potřeby nejen duchovní, ale také na potřeby zcela základní jako je schopnost číst, psát anebo například možnost přístupu k základním zdravotním informacím.
Jinak Sáru bych charakterizoval jako velmi bystré a (trochu moc) živé dítko, které se momentálně snaží rozlousknout záhadu, který ze tří jazyků (čeština, angličtina, a mix dvou místních jazyků) má používat, když přijde návštěva. Barča je žena statečná, která se nechala vtáhnout do misionářského života na malém zapomenutém ostrově. A sebe vidím jako v té dětské písni: “…jako ten osel Pána Krista do Jeruzaléma nes’, tak “Í Á” chci toho Krista všechněm lidem nést…”

Co Vás motivovalo nebo inspirovalo pro misijní činnost toho druhu, a jak dlouho sloužíte?

Již od prvních chvil poté, co jsem osobně poznal a přijal Boží milost, jsem pociťoval touhu jít a sdílet ji s těmi, kteří ji zatím ve svém životě nezakusili. Z počátku to spíše znamenalo učit se a růst v poznání Pána osobně a sdílet se o tom v nejbližším okolí. Mé představy o dalších krocích byly spíše naivní (chtěl jsem jet do Afriky a vzít si černošku :)), naštěstí, jen díky Božímu vedení a za podpory domácího společenství věřících, jsem mohl projít celým tím nesmírně dlouhým (mnohaletým) procesem příprav, až k samotnému odjezdu na misijní pole. Tj. mimo jiné absolvování teologické i specializační lingvistické průpravy, hledání vhodného typu a místa služby, který by naplňoval jak praktické, tak i duchovní potřeby (což jak věřím naše služba na překladu Písma a rozvoji gramotnosti zde plní) až po sdílení vize s podporovateli tohoto projektu, bez kterých by tato práce nebyla možná.
Barča: Já sama jsem osobně nevnímala přímo povolání k práci na misi jako takové, nicméně několik let po znovuzrození jsem prožívala velikou touhu odevzdat Bohu celý svůj život s tím, že Mu chci sloužit kdekoliv a jakkoliv (aniž bych měla přímo na mysli, že to může být i mimo domov :)), což znamenalo nejdříve v domácím společenství. Když jsem pak před svatbou s Kubou přemýšlela nad jeho touhou jet a sloužit na misii, prožila jsem Boží ujištění o službě Pánu Bohu po boku Kuby, jako svého muže. Své největší povolání vnímám ve vytvoření zázemí pro naši rodinu, abychom mohli lidem zde přinést Boží Slovo v jejich jazyce a ukazovat jim na Jeho lásku skrze otevřené dveře našich srdcí i domova.

Kde bylo Vaše první misijní pole?

Před odjezdem do JV Asie jsem měl možnost strávit půl roku v Indii, což byla cenná zkušenost služby v zahraničí. Ale vlastně, jak jsem již zmínil, první a možná nejvýznamnější, co do formování osobní víry i povolání ke službě, bylo misijní pole doma a v nejbližším okolí, tam, jak věřím, vše začíná. Nicméně nakonec jsme skutečně do JV Asie odjeli. První rok jsme bydleli v hlavním městě, kde jsme se učili národnímu jazyku a Asijské kultuře obecně. Poté jsme se již přesunuli na “náš ostrov”, kde dosud působíme. Jinak si však uvědomuji, že mé první misijní pole a mému hlavnímu učedníkovi jsou teď něco přes 2 roky (Sára). Jen tak na okraj mě napadá, že se vlastně uzavřel kruh: od služby v okolí rodiny, kde jsem se narodil, do služby ve vlastní rodině.

Jak vypadá pracovní den misionáře v terénu?

Co je vlastně našim terénem? Pohybujeme se na nejrůznějších úrovních společnosti, v různých prostředích i situacích a vlastně i v každodenním “civilním” životě jsme jakoby přímo v terénu. Paradoxně možná právě ten nejobyčejnější den, kdy “jenom” děláme to, co je pro místní všední věc (jako je všechno možné od shánění ryby k jídlu či pitné vody, až po trávení času se sousedy apod.) nám zabere velkou část našeho času a energie. To platí hlavně z počátku, kdy se člověk postupně stává skutečnou součástí života dané komunity. A to je vlastně i cílem, nicméně nestane se to přes noc. Někdy se na tento aspekt zapomíná a hledí se především na jednotlivé cíle a hmatatelné výsledky projektu. Ve skutečnosti je to podobné, jako když člověk přesadí strom. Takový strom potřebuje poměrně dlouhou dobu na to, aby zapustil kořeny, zvyknul si na novou půdu, naučil se z ní čerpat vše potřebné ke svému životu, aby vůbec přežil, a až poté, po dlouhé době, může přinést ovoce.
Ale abych byl konkrétní, tak naše aktivity jsou skutečně různorodé od vyřizování potřebných dokumentů a povolení (administrativní práce doma i mnoho nezbytných návštěv na úřadech). Velkou část času spolkne komunikace všeho druhu přes email. Samozřejmě trávíme spousty času za počítačem a v debatách s týmem místních překladatelských spolupracovníků při práci na překladu samotném (momentálně připravujeme Lukáše 7 kapitolu). Při pobytu v jednotlivých vesnicích a vzdálených oblastech se pak nejvíce zaměřujeme na učení se domorodého jazyka a kultury.
Náš život je všechno jenom ne stabilní rutina. Zítra může přijít další 12 hodinová cesta v malé lodi po moři nebo náhlý přesun na nové místo. Náš režim (jestli se tomu tak dá vůbec říkat) se mění také podle takových věcí jako je momentální dodávka (či “nedodávka”) elektřiny a vody, dostupnosti benzínu či petroleje, příjezdu velké obchodní lodi se zbožím apod. Nestabilní a nepředvídatelné prostředí si vyžaduje velmi velkou míru flexibility našeho programu (doslova děláme, co zrovna můžeme).

Máte nějaký zážitek, který na Vás zvlášť zapůsobil?

Velmi silně na mě nedávno zapůsobil jeden moment v průběhu semináře, kde jsme se učili jak tvořit biblické příběhy ústní formou. Na tomto semináři se sešli lidé různého postavení reprezentující téměř celou provincii z nejrůznějších vrstev společnosti. Byla to neobyčejná zkušenost být součástí pracovní skupiny, skládající se z lidí, kteří doslova poprvé opustili své domovy v džungli s lidmi, kteří reprezentují samotné církevní špičky v provincii. Nejsilnější moment nastal při sdílení, kdy právě jeden ze “stromových lidí” (etnická skupina, jejichž domovy jsou postavené v korunách vysokých stromů) v lásce nabádal přítomného vedoucího největší a nejvlivnější denominace, aby nezapomínal a neochaboval ve zvěstování evangelia právě těm nejvíce opomínaným. Bylo to jakoby ten nejposlednější a nejmenší z lidí, který právě zažil moc evangelia, otevíral oči a srdce biskupovi nejsilnější denominace k záchraně ztracených.
Neméně “nezapomenutelným” zážitkem bylo mé nedávné ztroskotání v jednom z mořských kanálů. Při mé poslední cestě do vesnice, kde jsme jeli dojednat otevření malé komunitní knihovny, jsme se asi po 5 hodinách cesty v malé lodi dostali do vnitrozemí, kudy jediná cesta vede klikatými mořskými kanály. V jeden moment jsme najeli na skalnatý výběžek a celá loď se vyvrátila na bok. V tu ránu jsme byli všichni na podlaze v ostrém náklonu a každý se držel, čeho mohl, aby nespadl do jinak hlubokého proudu kalné mořské řeky. Naštěstí se loď nepřevrátila kompletně vzhůru nohama, ale zůstala “viset na boku”, na onom výběžku, odkud se nám ji nakonec podařilo vyprostit a pokračovat v cestě pryč z území nikoho. Nejvíce mě ovšem zamrazilo, až když jsem si později uvědomil, co se přihodilo asi 4letému dítěti cestujícímu s námi, které při nárazu přepadlo přes okraj lodi a jenom stěží se zachytilo o zábradlí a křičelo “Ježíši pomoc!”. Naštěstí byl poblíž člověk, který jej hned vtáhl zpět do lodi. A pak jsem si představil, jakou šanci by měla naše 2letá Sára (která tehdy zůstala s Barčou doma) udržet se v lodi nebo nad vodou v proudu řeky, než by se ji podařilo zachránit.
Nejčerstvější, méně dramatický, a na duši nesmírně hojivý zážitek, byla má poslední návštěva na mužské, asi 15 členné skupince. Tam jsem měl možnost učit právě jednomu z biblických příběhů formou ústního podání (příběh se nečte ze stránek Bible, ale je předáván a sdílen formou vyprávění). Bylo velmi uspokojivé vidět, jak jsme ke konci setkání byli všichni schopni příběh Abrahama sami převyprávět a sdílet jeho důležitost v našich osobních životech. Stejně radostné a taky úsměvné bylo pozorovat všechny ty ženy a dívky schované a nakukující přes závěs kuchyně brebentící si pro sebe stejný příběh a v momentech, kdy muži nějakou část zapomínali, se z druhé strany závěsu ozývala nápověda. Po dlouhé době, možná poprvé, jsem se tady, na vzdáleném ostrově daleko od domova, v tom malém domečku plném lidí, při špatném světle a všech komárech, cítil moc a moc dobře, jako bych byl vlastně doma.

Čím by Vám naši čtenáři mohli být nápomocni ve Vaší službě?

Upřímně? Nejvíce na pravidelných modlitbách za ochranu pro nás i tuto službu. Ti, kteří chtějí, nás mohou kontaktovat a rádi jim budeme zasílat naše pravidelné dopisy, aktuální zprávy a modlitební náměty. Neméně důležitá je pro nás i “morální podpora”, vědomí, že tady nejsme sami nebo zapomenuti. Moc rádi bychom s lidmi doma v ČR zůstávali v kontaktu třeba obyčejnými dopisy o všedních věcech, které se doma či v církvi dějí. Stejně tak rádi odpovíme na případné další otázky nebo si přečteme o životě a službě ostatních. Jedna z oblastí, která možná není na první pohled patrná je aktuální potřeba prakticky se do této služby zapojit z domu v ČR. V našem domácím společenství funguje díky Bohu podpůrný tým zajišťující mnohé potřeby realizace projektu, ale je zde celá řada větších či menších potřeb a služeb, do kterých mohou být zapojeni i další lidé (např. můžete být kontaktní osobou a předávat informace o této práci ve svém okolí, na modlitebních setkáních apod., nebo můžete pomoci zjistit a sesbírat potřebné informace z internetu, anebo pomoci realizovat daný momentální krátkodobý projekt, jako když někdo sesbíral a poslal 30 párů čtecích brýlí pro místní knihovnu atd.). Kdo by měl zájem se zapojit, tomu rádi napíšeme více.
Samozřejmě se nebráníme ani finančním darům :). Celá tato služba je možná jenom díky pravidelným nebo jednorázovým darům od jednotlivců, skupinek nebo sborů.

Pozn. Vzhledem k tomu, že sloužíme v citlivém regionu, neuvádíme přesné místní názvy. Děkujeme za pochopení.

Jakub, Bára a Sára Pszczolkovi