Zbyněk na doporučení paní doktorky, přestal pít kávu a dodržuje dietu. A vy kdo nás znáte, víte, že měl rád dobrou kávu. A tady v kraji kde jsme, se pěstuje výborná káva. V Kostarice stejně jako v Nikaragui se pije tzv. fresco. To jsou nápoje z všeho možného ovoce. Ovoce, cukr, voda, led. Ananasové, banánové, melounové, pomerančové, papájové, pitájové fresco. Pitája je nachový plod kaktusu uvnitř tmavě červený, a je velmi občerstvující. Takže jsme po delším váhání koupili mixer a děláme ovocné šťávy. Než odejdeme do džungle, ať se posílíme vitamíny. Věříme za úplné Zbynkovo uzdravení. Občas se ozývají bolesti. Je to asi nějaký kamínek či co. Jinak Zbynda shodil kila a má už menší velikost triček i kalhot.
Taky začal chodit na kurz španělštiny, hodinu denně. Zbynka začalo učení bavit a tak se z toho oba radujeme. Škola se jmenuje Krok za krokem. Legrační na tom je, že je to anglické centrum jejich paní Fatimy a všude tam je obraz nějaké paní s korunou na hlavě. Ředitelka a učitelka v jedné osobě se také jmenuje Fatima. No co se dá dělat. Je to jediná škola, kde vyučují angličtinu a zároveň španělštinu pro cizince. Asi 2x Zbynka učila sestra pastorová, ale má hodně nabitý čas, takže se několikrát vyučko zrušilo. Hledali jsme tedy něco stálého a opravdu vyučování. Sice doma spolu trénujeme slovesa a slovíčka a věty, ale ten kurz by měl být souvislý a intenzivní. A nebojte se, modláře tam ze Zbynka určitě neudělají. To spíš, aby jim tam ty obrázky nezačaly padat ze stěn, jako se to stalo naší paní sousedce, ještě když jsme bydleli ve Vršovicích. Jednou jsme se večer modlili a modlitba byla intenzivní v duchu. No a pak jednou Zbyna navštívil paní sousedku a ona mu ukazovala velký prázdný pozlacený rám. Tady jsem kdysi mívala obrázek panny Marie a jednou v noci zničehonic vypadl obraz z rámu, rozbilo se sklo a obraz se zničil, zbyl mi jen ten rám, říkala tenkrát paní sousedka.

týden modliteb a půstu

Minulý týden byl v církvi týden modliteb a půstu a to se zaměřením na Ducha svatého. Od 6 od rána do 18 do večera půst a modlitba v církvi a od 18 do 6 ráno modlitba v církvi. Zúčastnilo se mnoho členů včetně nás. Zbyněk nejedl celý týden jen pil. Každý den se účastníci modliteb modlili i za finanční pokrytí nové velké budovy pro církev, která se začne v srpnu stavět. Protože často přijde tolik lidí, že se do stávající budovy už nevejdou. Také každý modlitebník napsal jména 12 lidí (svých přátel nebo známých apod.) za které se denně modlí za jejich spasení. Potom v rámci týdne modliteb jsme na tyto seznamy pokládali ruce a modlili se za ně denně v církvi. Tito lidé pak budou v srpnu osloveni a bude jim nabídnuto biblické studium u nich doma, a tak začne nové kolo projektu Filip. V sobotu bylo mocné shromáždění a v neděli také. A v sobotu opět lidé přicházeli dopředu přijmout Ježíše Krista. Pastor Juan mluvil o ohni Ducha svatého. Velmi mě to oslovilo a v neděli jsem o tom hodně rozjímala při každodenních činnostech. A najednou jak tak vařím a přemýšlím si, věřím, že mi to ukázal právě Duch svatý, že ve starém zákoně byl oheň na oltáři a to na oběti. Není oheň bez oběti. A to mě udeřilo. Protože my jsme dali oběť této misii. Obětovali jsme naše rodiny. Měli jsme s rodinou dobré vztahy, které jsme udržovali. Obětovali jsme přátelství, obecenství v církvi, všechno, co měl člověk rád a co rád dělal. Oběť je na oltáři, my jsme tady a očekáváme oheň. Oheň z nebe. Oheň Ducha svatého. Samozřejmě, že člověk nečeká pasivně, ale rozněcuje oheň daru Božího, který mu byl dán. Ale očekáváme víc. A nově. I tady lidé sledují kázání na křesťanském kanálu, poslouchají křesťanské vysílání, čtou křesťanské knihy ať už vyučování nebo bestsellery, poslouchají cd chval. I nás roky posilovalo vyučování různých Božích mužů a žen. Na cd, v časopise, v knihách. A tady to musíme hledat úplně nově. Jinak. Za pár měsíců půjdeme na místo, kde není žádná evangelická církev, žádná tv, cd, žádný výběr knih. Potřebujeme oheň ducha svatého. Jak proudy živé vody z nás, tak pomazání, tak oheň. VÍC vždy je VÍC a Bůh dává svého ducha bez omezování.

Už nějaký čas se modlíme za lidi z „naší” ulice a Jiskra, náš pes, nám velmi pomohla se seznámit s mnoha lidmi v okolí. Sice nám dává zabrat, jako každé štěně, co je doma a ne venku v zahradě, ale je pro nás požehnání, které obohacuje. Tady se po ulici kromě aut, motorek a kol a koní prohání hodně psů jen tak. Malá odbočka. Běžně na motorce sedí táta řidič, máma a jedno až dvě děti. Přilbu má jen řidič. Nebo jede řidič a má batole před sebou, to přidržuje rukou a nějaké děti za sebou a ty se přidržují navzájem. Na kole jezdí běžně 2-3 lidi. A teď ti psi. Jsou různě velcí a většinou nejsou agresivní. Lidi po nich často hodí kamenem. My máme naše štěně hezky na vodítku a nosíme lopatku, kterou po něm všechno uklízíme, popřípadě se vrátíme na místo činu s kbelíkem vody a umyjeme dlažbu před domem. Takže nás zná i širší okolí. Jiskra nám zkrátka otevřela prostor. Takže máme spoustu kontaktů s lidmi a krátké i delší rozhovory. O otevřeném prostoru a jak nás pozvali domů se dočtete za chvíli. Zůstaňte s námi…

V rámci boje s blechami a štěnicemi nám bylo doporučeno z Čech, ať se natřeme octem, že je to nejlepší repelent. Pokousaný a poštípaný Zbyna se rady nadšeně chytil. 2 dny se natíral místním octem, až se z toho osypal a celý hořel. (tedy to nebyl oheň po kterém toužíme). Že za to může ocet jsme si uvědomili, až když jsme s ním pečlivě postříkali dlažbu pod stolem a okolí postele. Na dlažbě to udělalo šedivé neodstranitelné cákance. Ocet totiž není vinný, ale nějaký chemický. Lidé ho tu používají na vaření do salátu apod., ale my ho už používat nebudeme. Maminka vždy používala ocet na podlahu, když uklízela po malířích. Tady to vypadá, že to malíři právě zacákali. Když jsme viděli, jak to vyžralo ty dlaždice, došlo nám z čeho je Zbyna tak strašně osypaný. Pravda, blechy už nás doma neštípou, ale jak nám řekl veterinář, jsou tady všude v každém domě. Takže stačí jít na nákup nebo do církve a člověk stejně přijde poštípaný. Místní mají čistou pleť, asi už jsou úplně odolní, nebo prostě jejich krev odpuzuje blechy. Takže se strašně diví co nás tak štípe. Za to když na ulici potkáte Američany v kraťasech a podíváte se jim na nohy ……jsou poštípaní.

Svátek revoluce

Ještě jedna událost. Zažili jsme tady svátek revoluce - 31. výročí. Ve 4 ráno ohňostroj a auta s prapory a z reprodukturů jedna válečná píseň stále dokola. Ve vzduchu byla vnímat vzrušená, bojovná i napjatá atmosféra. Odpoledne jsme šli na návštěvu. V televizi byl přímý přenos z Managui. Náměstí plná, plná mladých lidí, kteří revoluci nezažili, ale fanaticky slaví její výročí. A ty davy nebyl filmový trik, protože i naším městem projížděly autobusy a náklaďáky plné lidí, kteří jeli oslavovat revoluci do Managui. Všude vlajky politické strany pana prezidenta a samotný pan prezident se svou ženou procházející nadšeným davem. O paní prezidentové je známo, že je velmi činná mezi satanisty. Stále dokola ztěžka opakovala něco ve smyslu mládí vpřed to je budoucnost revoluce. Ruku plnou amuletů zvednutou s prsty do V. A mládí jí nadšeně tleskalo. Připomíná se mi biblický příběh krále Achaba a jeho ženy.
Původně jsem si myslela, že bychom tady v církvi pomohli těm, kteří chtějí chodit kázat evangelium na ulici, tedy chodit kázat evangelium na ulici. Uvažovali jsme o parku v centru, kde je i moc příhodné vyvýšené místo. Ale nějak na to vůbec nezbýval čas a nebyli jsme si jistí, jestli toto je to, co máme dělat. Už jsme se vám několikrát zmiňovali o úspěšném projektu Filip, což je projekt založený v podstatě na studiu Bible a domácích skupinkách. Začíná se s jednotlivci u nich doma Janovým evangeliem a po několika setkáních se ukončí jakoby první kolo. Pak se z těchto jednotlivců utvoří skupinka u někoho doma a pokračuje se dalším studiem a pak je snad ještě jedno kolo. Mezitím mnozí při setkáních přijmou Pána Ježíše a začnou zároveň chodit do církve a pomalu se připravují na křest atd., takže se z nově obrácených stávají učedníci a církev roste.

služebníci rostou, církev roste

A ještě jeden zajímavý princip, o kterém nedávno pastor mluvil. Říkal, že tento princip naprosto dynamicky proměnil církev v rostoucí a živou. Opustili tradiční model církevních postů. To znamená pastor a pomocní pastoři si drží své místo u kazatelny až do jejich odvolání nebo odejití do výslužby apod. stejně tak diakoni, chváliči, učitelé nedělky, vítači atd. mají svá místa po mnoho let. A to znamená, že když přijdou noví křesťané, žhaví sloužit, po nějaké době jsou frustrovaní, protože v církvi není kde sloužit, protože místa služby jsou obsazená mnohdy na několik let dopředu. Takže buď začnou kritizovat práci zasloužilých služebníků, což nikomu neprospěje. Nebo tito mladí, žhaví křesťané postupně začnou být apatičtí, vychladnou, protože v církvi není prostor, aby mohli rozvíjet dary a povolání od Boha a někdy i odejdou. Takže. Pastor v církvi pravidelně dává prostor mladým služebníkům, aby mohli kázat. Chválící skupina je vlastně mnoho chváličů, kteří se různě střídají. Občas jsou vidět za bicími i malí kluci. Každý, kdo přijde, že vnímá povolání do služby v církvi, dostane prostor. Velký důraz se klade právě na domácí evangelizační skupinky, ze kterých nejen přichází noví lidé a učedníci, ale brzo právě tito noví učedníci sami další evangelizační skupinku otvírají a zakládají a vedou atd, takže kdokoliv touží růst ve službě, roste. Pravda je, že církve jsou tady obecně zaměřené na evangelizaci, růst a tak rostou. V církvi, ve které jsme, je výzva na konci každého kázání, tzn. v úterý, v sobotu i v neděli, a často přichází dopředu úplně noví lidé přijmout Pána Ježíše. Po modlitbě se jich ujímají pomocníci, aby noví křesťané dostali Nový zákon a bylo jim poslouženo individuálně a zůstali v napojení na církev. Jsme nadšení tím, co tu vidíme. A jsou to právě i modlitby a půst a vydanost a práce a práce.

Takže jak se modlíme za lidi v naší ulici a jak nám Jiskra pěkně otevřela prostor, je možné, že by další skupinka biblického studia mohla vzniknout bud u nás nebo u někoho v naší ulici. Bůh si to dělá po svém. Protože Jeho cesty převyšují ty naše a Jeho myšlenky ty naše. Takže nás si Pán používá k získání kontaktů, ale vedení skupinky by měl na starosti někdo vyučený. My musíme zůstat zaměření na naší misii, která nás čeká.

Minulý týden vykuřovali domy v naší ulici proti švábům a jiné havěti. Viz dopis č. 9. A tak jsme honem přikrývali a schovávali jídlo a rychle jsme se připravovali na krátkou evakuaci na ulici. Najednou zaťukali sousedi od naproti a něco Zbynkovi říkali. Zbyněk si domyslel, že nám asi přišli říct, že vykuřují, ať rychle vyjdeme, tak přikývl a už jsme byli skoro ve dveřích, když z protějšího domu vyšla mladá žena a vezla stařičkou paní na kolečkovém vozíku a rovnou k nám. Rychle jsme se domluvili, že tentokrát vykuřují jen jednu stranu ulice a že u nás foukat nebudou a že Zbyněk přikývl na to, že u nás mohou sousedi najít útočiště, než štiplavý smradlavý kouř vyjde z jejich domu. Otevřeli jsme dokořán a už tu byli další a další členové rodiny. Bylo to jako z italské komedie. 88 letá maminka a její děti a jejich děti a děti jejich dětí. Od nejstarších až po malé kluky. A to byla jen část rodiny ostatní zůstali na ulici. Byly jsme překvapení nečekanou návštěvou, takže bylo obvyklé seznamování, kdo jsme, odkud jsme a na stole byla velká otevřená Bible, Český studijní překlad, a soused, takový statný šedivý muž, očividně autorita v domě, syn paní na vozíku, zkoušel česky číst.
Už den předtím přišla první žena z té rodiny zaťukat na naše dveře, jestli nemáme nějaké léky pro jejich těžce nemocnou maminku. Měla otevřenou ránu na zádech a nějak dlouhodobě krvácela. Pochopila jsem, že má nějakou úpornou bolestivou nemoc. Řekla jsem, že léky nemáme, ale že jsme křesťani a rádi se budeme za maminku modlit. Řekla, že tedy přijde později odpoledne a vezme nás k mamince. Nepřišla a pak jsme nebyli doma. Když byli u nás i s maminkou, nadšeně se rozplývali ze Zbyňka, že jim všem moc připomíná jejich tatínka, který byl bílý a měl modré oči a že by to jistě udělalo radost mamince, kdybychom k nim přišli a modlili se za maminku. Že by jí určitě Zbyněk připomínal jejího muže. Ptali jsme se. jestli chtějí, abychom se za ní modlili hned, říkali později odpoledne. Babička neříkala nic, měla přivřené oči, seděla v kolečkové židli a měla na hlavě teplou čepici a teplé ponožky na rukách. Byli jsme namačkaní v jedné místnůstce, kde máme stůl a židle a houpací síť a visí nám tam mokré prádlo. Když kouř vyvětral, rozloučili jsme se vřele a ta veliká rodina vypochodovala z našeho domu a šli do protějšího. Bylo to pro nás hodně nové, nečekané, ale chválili jsme Pána jak podivuhodně odpovídá na naše modlitby a věci se dávají do pohybu. To jsme ještě netušili že….

Pohřeb

V neděli večer kolem 21.30 když jsme se vraceli z církve, ozýval se od sousedů nářek. Maminka právě odešla na věčnost. Před domem postávali lidé a telefonovali a rychle začali přijíždět auta s příbuznými. Zeptala jsem se jedné z pravnuček, jestli byla babička křesťanka. Prý nebyla, prý byla katolička. Nejdřív jsme měli se Zbynkem výčitky, že jsme se s babičkou nemodlili přímo modlitbu přijetí Ježíše, když byli všichni u nás a přečkávali vykuřování. Byli jsme z toho se Zbynkem velmi smutní a volali jsme k Pánu, že je nám to líto, že jsme minuli příležitost. Ale kupodivu oba jsme vnímali pokoj. Najednou začali muži stavět uprostřed ulice dvě velké stanové přístřeší a začali přinášet spoustu plastových židlí. Dozvěděli jsme se, že budou pod přístřeškem sedět celou noc a zapalovat svíce atd. Venku už se mezitím shromáždilo velké množství rodinných příslušníků. Odstěhovali jsme si postel od okna a šli spát. Atmosféra byla zvláštní a spánek byl trhaný. Opravdu celou noc proseděli děti i dospělí na židlích na ulici. K ránu zpívali žalmy a zpěvy. Mysleli jsme si, že tím to končí. Ráno k nám přišla jedna z vnuček, poprosila mně, jestli bych nemohla přijít večer a mít krátké Boží slovo pro shromážděné. Vysvětlila mi, že ještě nepřijeli všichni příbuzní a že ti z daleka se teprve sjedou. Že babička byla velmi zbožná a že některé její dcery i vnučky jsou evangelíci a že babičce hodně o Ježíši i o znovuzrození svědčili. A že její poslední pohled byl plný pokoje a smíření, že zavřela očí v pokoji. Říkala, že mají naději, že babička odešla k Pánu.
Všeho jsem ten den nechala a oddělila se pro modlitbu a pro Slovo a připravila jsem si tedy Slovo ve španělštině. Řekli mi, že část rodiny jsou katolíci a část evangelíci. Byli jsme pozvaní na 19 hodinu. Kolem poledne k nám přišel bratr z církve, aby domluvil budoucí skupinku, která by tu začala v srpnu, až se vrátíme z výpravy. Taky ten bratr říkal, jo jo, tohle je tvrdá ulice, tady je to tvrdá půda. A já mu říkám, jak to bratře můžeš říct, když tu nebydlíš? Protože kdybys tu bydlel, tak bys věděl, že tady o 5 domů dál od nás jsou denně v 5 hodin ráno modlitební setkání. Jsou to evangelíci (pravděpodobně letniční) a tuto neděli se modlili v 5 hodin ráno tak nahlas a troubili na šofary, že když jsem šla v tu hodinu venčit pejska, lidé vybíhali z domů, aby se podívali co se děje. To nic, to se jen u sousedů modlí. Hukot z modliteb byl slyšet od 5 asi až do 7 hodin ráno. Haleluja tomu neříkám tvrdá ulice. No víš, říká ten bratr zas, ale zrovna ti co bydlí naproti vám, jsou takoví ortodoxní katolíci. Jsou tady všude známí. Aha, a víš, že část rodiny jsou evangelíci? Jak často si stěžujeme na tvrdou půdu, která není vůbec tvrdá? Raději se modli bratře, aby Bůh otevřel srdce sousedů a dveře do domů v této ulici a aby tady ta skupinka mohla vzniknout.
Asi v 17 hod. přišly ženy s velkými obrázky panny Marie. Nevím, kdo je vlastně na těch obrázkách, ale oni tak říkají té tváři na obrázku. A asi hodinu zpívaly mariánské písně. Tedy tam mám jít kázat. Přišli jsme v 19 hod. tak, jak nám řekli. V malé místnosti bylo plno lidí a velký dav seděl venku pod stany na židlích. V rohu byla rakev napůl prosklená a v ní tělo staré paní. Na rakvi její fotka a vedle obrázek té paní co jí říkají panna Marie. Všude kytky, svíčky a dusná atmosféra. No nebýt toho, že jsem tam měla kázat, asi by mě tam nikdo nedostal. Ale velmi jsme si toho vážili, že nás pozvali. Před rakví několik řad židlí a na nich seděli nenuceně ženy i muži, většinou rodina a děti. Mnoho z nich mělo na krku velké i menší kříže a všelijaké medailony. Ta paní co chtěla, abychom se za její maminku modlili, když ještě žila, nás uvedla do první řady na čestná místa, tedy hned před rakev, a představovala nám příbuzné. Byla jsem trochu v sevření a vrtěla jsem se na židli. Lidé si povídali, jako by to bylo normální, sedět u rakve a povídat si. Přišel farář s dvěma pomocnicemi, odrecitovali a odzpívali žalmy. Už jsem chtěla utéct, ale Zbyna říkal vydrž, pozvali tě kázat, dají ti prostor. Tak jo.
Odešel farář a přišli muzikanti. Říkali, teď můžeš dát slovo. Nevěděla jsem, že mezi sedícími jsou i evangelíci. Mluvila jsem i o tom, že když mi řekli, že maminka byla katolička, že mi to říká 2 věci. Za prvé, že uctívala svaté a uznávala autoritu papeže a dělala mnoho věcí, které nejsou ve shodě s Biblí a s Božím slovem. Za druhé, že vyznávala jméno Pána Ježíše a že Pán zná ty, kdo jsou Jeho. Taky jsem mluvila o základním kamenu a že záleží, jak kdo na něm staví a někdo dostane odměnu a někomu dílo shoří. Po krátkém Slovu povstali evangelíci a děkovali mi. Přišli i z katolické části rodiny a děkovali nám. Pak už jsme se dlouho nezdrželi. Kolem 21. hodiny se zvenku ozvalo kázání a já si říkám, to musí být živý kazatel. A taky jo. Přišel evangelický pastor a venku byly chvály a kázání. Přečetl babiččin stručný životopis a řekl, že měla 13 dětí, z toho 6 je jich ještě naživu, a nespočet vnoučat a pravnoučat a jejich výčet by bylo 96 jmen a tak jen zmiňoval rodinná čísla.
Způsob jak se sešla blízká i daleká rodina a mnoho přátel i známých a celá ulice atd to bylo pro nás něco nového. Rozloučení trvalo 2 dny a 2 noci celou dobu měli tělo babičky vystavené doma. Žádný alkohol, žádný pláč, nevyprávěly se historky ze života, ani vtipy, ani se příbuzní nehádali, ale zpívaly se písně o věčném životě v Pánu Ježíši, o odevzdání života Ježíši, zpívaly se žalmy a chvály a vlastně všichni, farář i pastor, mluvili o radostné události, že umřít v Pánu je odejít do radosti. Bylo to pro nás něco úplně nového a neobvyklého. Dnes se tu znovu stavila jedna z dcer, jestli bych ještě zítra, než se příbuzní rozejdou do svých domovů, nemohla přijít na návštěvu a dát Slovo Boží. Původně jsem chtěla mluvit o odpuštění, ale asi budu mluvit jasně o modlářství a uctívání nečistého ducha, který se povyšuje nad Ježíše. Věřím, že tato ulice je otevřená pro evangelium a že lidé zde jsou konfrontováni s Božím slovem a s osvobozující pravdou.

Příští týden odjíždíme na důležitou výpravu na řeku Amak a tak tu asi 10 dní nebudeme. Až se vrátíme, pozveme naše sousedy na novou skupinku, kde se začíná studiem bud Janova nebo Matoušova evangelia. Ať je to po Božím a ne po našem.

Pavla a Zbyněk Klingerovi

12►