Traiskirchen 2010

Již potřetí jsme v létě uskutečnili krátkodobý misijní výjezd do uprchlického tábora Traiskirchen v Rakousku. Zde si můžete přečist reportáž:

Letos v létě se již potřetí vydala skupinka Čechů (tentokráte čtyřčlenná, ze dvou města třech různých denominací) do rakouského Traiskirchenu. Ačkoli jeli do oblasti, která je známá především pěstováním vína, nebyla cílem jejich výpravy zábava, ale pomoc.
Ne každý totiž už ví, že v této vesnici je největší rakouský uprchlický tábor. V budově bývalých císařských kasáren, která je ze všech stran oplocená a hlídaná kamerovým systémem, může být ubytováno přes tisíc uprchlíků. To znamená, že to je přes tisíc lidí, kteří z nějakého důvodu opustili svou zemi, protože se jim tam nežilo dobře, nebo jim z různých důvodů hrozilo pronásledování. Každý z těchto lidí podnikl neuvěřitelnou, mnohdy nebezpečnou cestu, na jejímž konci očekával něco lepšího, než zažil ve své vlasti. Skutečnost se ovšem od těchto očekávání značně liší. Dostávají se do prostředí, kde nerozumí jazyku, ani byrokratickým procesům, v jejichž středu se octnou. Jsou omezeni v pohybu po zemi, ve které jsou, nemohou pracovat a vydělávat si a tak musí žít ze skromné podpory od státu. Nemají žádný majetek ani nutné osobní potřeby. V táboře musí žít dohromady s mnoha příslušníky jiných národností, z nichž některé by ve své domovině považovali za nepřátele. A hlavně velmi dlouhý čas čekají, na vyřízení své žádosti o azyl a nemají žádnou jistotu, jak to dopadne a tak mnohdy ztrácejí naději.
Asi 100m od tábora se ale nachází křesťanské středisko The Oasis, které je již přes 20 let otevřené pro uprchlíky. Dostane se jim tu různé pomoci – oblečení a jiné potřeby, rady s vyplňováním různých žádostí, prostor pro to si jen tak posedět, popít čaj a pojíst něco dobrého, popovídat si, nebo zahrát hry. Ale hlavně je to místo, kde se k uprchlíkům chovají s respektem a úctou a nabízí jim pomoc při hledání té největší naděje, která není jen pro tento život.
Bylo úžasné moci se (pro mne již po druhé) zapojit do této činnosti. Vším, co jsme tam dělali, jsme mohli soužit Pánu. Ať to už byly praktické věci, které jsme dělali „pouze“ pro misijní tým – mytí oken, větší úklid, natírání, řezání dřeva, atd. Praktické věci, které jsme dělali pro uprchlíky – pomoc při vybírání oblečení z místních zásob darovaných rakouskou církví, mytí hrnečků při programech a vaření čaje a kávy, příprava některých částí programu – program pro děti, hudební doprovod některých programů (jednu píseň si už asi všichni budeme nadosmrti pamatovat v několika různých jazycích, včetně perštiny – tu jsme se naučili fonetickým zapisováním, když nám ji jeden perský bratr četl ). Největší službou ale bylo to, že jsme věnovali pozornost a nechávali skrze nás k uprchlíkům proudit Boží lásku. To je ten nejlepší dar, který jsme jim mohli dát. Nedalo se to naplánovat a událo se to pokaždé jiným způsobem, ale mě osobně to vždy zarazilo. Jak já jsem toho, alespoň ze svého pohledu, udělala málo, ale jak moc to přineslo. Stačilo jen nabídnout sušenky a kávu a pak s nimi chvilku posedět a povídat si (lámanou rusko – česko – angličtino – němčinou). Nebo je naučit skládat z papíru tulipán. Nebo se společně s jednou mladou Afghánkou jít na celé odpoledne projít na nedaleký hrad. Nebo s dětmi pořádat závody v házení papírových vlaštovek. Tyto jednoduché činnosti často vedly k jedné důležité otázce: „Proč to děláte?“ A tak jsme těm, kteří to ještě neslyšeli, mohli říct: „Protože milujeme Boha, který miluje nás i vás“. A také bylo neuvěřitelné vidět, jak byli ti, kteří se už o Boha nějak zajímali dotčeni jeho slovem. Kolikrát se nám tady v Čechách stane, že se člověk obrátí jen na základě toho, že viděl film Ježíš a na jeho konci se modlil modlitbu přijetí? Tam je to vcelku běžné, neviděla jsem to na vlastní oči, ale vím, že se to stalo i během našeho pobytu tam. Návštěvníci The Oasis totiž často přichází z muslimského prostředí, ale teprve tady se setkávají s Bohem, který o ně má opravdu zájem a tak ho chtějí následovat. A to i přesto, že je to může stát i hodně vysokou cenu. Setkali jsme se tam s bratry a sestrami v Kristu, kteří kvůli své víře museli opustit svou zemi. Zvláště s jedním bratrem (který je v poněkud komplikovaném procesu čekání na azyl) se naše skupinka setkávala často, protože bydlel na stejném místě jako my. On tak pro nás mohl být příkladem v tom, že vytrval s Ježíšem za podmínek, které si my neumíme představit a my jsme zas pro něj mohli být povzbuzením v tom, že viděl, že se o něj zajímáme a modlíme se za něj, jsme v kontaktu i nyní, když píšu tento článek.
Bylo to krásných čtrnáct dní, kdy jsem mohla být svědkem i nástrojem Božího jednání. Uprchlíci jsou lidé, kteří jsou v hrozné situaci a vím, že lidské snažení jim pomůže trochu, ale Bůh jim může pomoct hodně. My, jako křesťané, máme tu výhodu, že se můžeme nechat jen Bohem používat a během tohohle výjezdu mi přišlo, že to byla docela zábava (až na ty noční boje s komáry :-)).
R.V.