Milí v Kristu,
zdravíme vás z Jinotega, Jinotega je městečko v Nikaragui, Nikaragua je ve střední Americe a střední Amerika je od vás vzdálená cca 10 000 km letecky vzdušnou čarou.
Je to asi tak 14 dní, Zbynda měl chuť na sladké, a protože byl nemocný, byl v posteli. Šla jsem do cukrárny, koupila kousek dortu, a když jsme si sedli ke stolu a začali jíst místní dortík, vyprávěli jsme si přitom o zákuscích u nás doma. Větrníky, laskonky, věnečky, roládičky, indiánky a špičky a punčáky. A na- je-d-nou mi došlo po půl roce mi došlo, jak moc daleko jsme od domova. Tak jsem se nad tím dortem rozplakala, protože mi došlo, že jsme hodně daleko. Došlo mi to z hlavy do srdce. Znáte to, mnoho informací přijmete hlavou, ale občas vám dojde zjevení a to je něco jiného. Všechno je v pořádku, jsme šťastní, věříme, že jsme uprostřed Boží vůle.
Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách;  před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. (1Tes. 1:2a3) Jsme vděční za všechny vás, kteří jste zapojeni v této misii, ač tělem vzdáleni duchem s námi. Jsme vděční a děkujeme za vaše modlitby, za veškeré povzbuzení i za štědré finanční zaopatření. Přijměte tento další dopis, nejen jako zprávu jak se nám daří a jak pokračuje misie, ale poradujte se společně s námi z ovoce vašich modliteb, přímluv a činné vaší víry. Věříme, že když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat. (2 Kor. 1:11)
Jak už jsem se zmínila, Zbyněk byl nemocný. Věřili jsme za uzdravení, věřili jsme Bohu. Zbyněk ulehl s vysokými horečkami, úplně hořel, pak měl zas hrozné zimnice, ztrácel vědomí, měl úporné bolesti hlavy a zpočátku i průduškový kašel, ležel, ale nemohl spát a občas úplně vyčerpaný vstal. Po 3 dnech, kdy se nic neměnilo, paraleny nezabíraly, jsme jeli do nemocnice. Hlavně kvůli vyšetření na malarii a dengue. Místní obecní nemocnice je vždy plná lidí a dětí a jsou v ní laskaví a trpěliví doktoři. Zbyněk dostal antibiotika, a přišli jsme ještě jednou následující den, pro porovnání výsledků krve. Malárie ani dengue se nepotvrdila. Po několika dnech braní antibiotik se nic nezměnilo. Modlili se někteří z vás doma v Čechách, modlili se v naší místní církvi, sestry přišly Zbynka pomazat olejem, nic se nedělo. Čekali jsme…Věděli jsme, že je dokonáno, že k vykoupení není třeba nic přidávat, že léky nepomáhají a že je vše v Božích rukách. Samozřejmě, že se člověku honí hlavou všechno možné. Oba jsme věděli, že ani trochu nelitujeme, že jsme tady, že je potřeba pokračovat, a že všechno dobré a slavné je před námi. Někdo říkal, že to je místní chřipka. No spali jsme v jedné posteli, takže když měl zrovna Zbyna zimnici tak se třásla celá postel. Modlila jsem se, ať také neonemocním. Občas jsem poslala mail, takže jsme se mohla trochu vypsat a člověk má pocit, že na to není sám, ale má přátele a to je dobré. Asi po 10 dnech, kdy se nic neměnilo a Zbyna už neodolával hrozným bolestem hlavy, jsme se rozhodli, že zkusíme český delagil, což je preventivní i účinný lék při malárii. Po delagilu bolest hlavy rychle ustala.
Večer přišla na návštěvu sestra Joanita. Bůh jí nás dal na srdce, a řekla, že se bude následující den postit a modlit za Zbynkovo uzdravení a pak ho znovu přijde pomazat olejem. Přidala se ještě jedna sestra. Tak jsme se postily a modlily a já věděla, že to na Boha neudělá dojem, že si uzdravení nějak nevyvzdorujeme, ale očekávaly jsme na Boha. Ještě než sestry přišly, přijal Zbyněk Slovo přímo od Boha. Slovo z žalmu, o uzdravení. Sestry přišly, modlily se, pomazaly Zbynu olejem a odešly. Zbyna vstal, osprchoval se, a po mnoha dnech dostal chuť na normální jídlo, takže jsme se šli najíst. Ten den večer, jsme měli sloužit v církvi na misionářském shromáždění.

Skupinky neboli projekt Filip u nás doma.

Už víte, že týden dopředu jsme byli pozvat sousedy, dali jsme jim Janovo evangelium, kde ke každým 5 kapitolám je několik otázek. Na skupinku se zvou nevěřící. Čte se, zodpoví se otázky a chválí se a modlí se za potřeby atd. Na první skupinku jsme se důkladně připravili, uklidili, připravili fresco a sušenky (klasika, jen v čechách se udělá třeba čaj) a čekali jsme. Ještě stále jsem si nezvykla na místní pojem času. Říkají tomu nikaragujská hodina a ty nikdy nevíš, co to znamená. Takže máte třeba sraz v 18.hod. Pro někoho je hora nica v 18.15 pro jiného v 18.40 a pro dalšího třeba v 19.30. Na skupince se nakonec sešli 4 pozvaní a vedoucí skupinky s pomocnicí. Zbyna vzal Jiskru ven, aby neobtěžovala návštěvníky a byli venku, i když pršelo. Kdoví jestli nějak nepřistydl.
Další skupinka za týden byla pro mne osobně zlomová. Asi hodinu před začátkem se tu stavila vedoucí skupinky, že když je tedy ten Zbynda nemocný a že ten den večer je přece v církvi mimořádný večer chval a uctívání, že co kdybychom jako tu skupinku zrušili nebo se tedy jen krátce pomodlili s příchozími a nechali to na další týden. Bylo mi jasné, že by ráda šla do církve na ten večer uctívání. Řekla jsem jí ne sestro, to se mělo říct dřív, včera jsem osobně byla připomenout minulým návštěvníkům, že se na ně dnes opět těšíme a taky jsem pozvala další sousedy. Takže skupinka bude. Sestra odešla, že přijde později.
Pustila jsem se do úklidu a potichu jsem si pro sebe brblala. Jak může být pro někoho důležitější aktivita církve, než spasení duší? A Boha budeme chválit celou věčnost a můžeme ho chválit kdykoliv od rána do večera a na skupince taky. Víte, je to všude stejné. Není to jiné v Nikaragui než v Čechách. A jak jsem se tak podivovala nad tím, kam koho táhne srdce, najednou mi to došlo.
I když naše misie není tady v Jinotega, ale nahoře na Bocay mezi domorodci, zatímco jsme tady, já ty lidi miluju. Modlím se za ně, za jejich spasení. Denně se s nimi vidím, oni mě znají v 5 ráno, když jdu v pyžamu venčit Jiskru, pomáhají mi s radami v místním vaření, a já si zase hraju s jejich dětmi. Přijela jsem kvůli nim z velké dálky a stálo mne to mnoho tady být s nimi a tak si je užívám a mám je ráda a záleží mi na nich.
V 18.00 přišel jeden jediný soused už křesťan, nikdo další nepřišel. Pak najednou zaťukaly 2 ženy, že mi jdou svědčit o Ježíši. Posadily se a Jiskra na tu jednu paní moc štěkala. Řekly, že jsou z katolické církve, ale že neuctívají ani modly ani Marii, ale jejich cesta se jmenuje katechumekatakomba. Tak nějak to znělo. Řekla jsem jim, že moje cesta se jmenuje Ježíš a jestli mi přišly vyprávět o jiné cestě tak, že lži v mém domě nebudu poslouchat. Chvilku to nechtěly pochopit, do toho přišla vedoucí skupinky s pomocnicí, s jednou tou paní se vřele vítala, zatímco já jsem jim zdůraznila ať odejdou. No to byla mela. Zbyna v posteli, já vyhazuju lháře, Jiskra štěká, na skupinku nikdo nedorazil…Takže jsme se pomodlili, sestry vyrazily na chvály do církve a já venčit Jiskru.
Zlomová pro mne tato skupinka byla v tom, že jsem si uvědomila, že mi na lidech v ulici záleží a že jsem zaplatila vysokou cenu za to, že s nimi mohu být. Taky mě to vedlo do vřelejších modliteb za ně, protože Boží věci člověk neudělá v těle, ale udělá je jen sám Bůh. A my jsme tady připravení a odhodlaní, ale přitáhnout lidi k Ježíši může jen Bůh sám.
A ještě jedna věc. V poslední době jsem si ve španělské Bibli vypisovala všechny verše o královně nebes, o modlách, modlářství a o údělu modlářů. Modláři jsou v novém zákoně ve společnosti vrahů, smilníků, a dokonce je psáno, že tím uctívají démony (Zj.9,20,21). Tady v naší ulici má mnoho lidí doma oltáříčky a klaní se různým panenkám. Oni sami neříkají virgen tedy pana, ale virginíta tedy panenka. Takže návštěva těch zvěstovatelek cesty jiné, než čistě Ježíše, mi pomohla být radikálnější. Taky mě v kadeřnictví stříhala jedna paní a ta mi řekla, že ona i její manžel byli evangelickými pastory, ale pak se staly svědky Jehovovými. Nechápu jak se křesťan, tedy svědek Ježíše Krista může stát svědek Jehovy. Je to totéž, jako kdyby křesťan přijal židovství. Z nové smlouvy zpátečkou vycouvat do staré.
A teď dobrá zpráva. Jak Zbynda vstal z lůžka a přijal od Boha uzdravení, všechno se změnilo. V nás i kolem nás. Na další skupinku přišlo 5 nových lidí. Jedni manželé nepřišli, ale čtou si evangelium doma a odpovídají na otázky a mezitím se denně vídáme a včera ta paní byla u nás na návštěvě. Taky včera přišel jeden hoch, který byl na páteční skupince. Bydlí hned v domečku naproti nám. Rodina tradiční katolíci. Je mu 15 a čutá si tu s malými kluky fotbal. Vypadá jako odrostlé dítě. Ale včera přišel zlomený, že už 5 měsíců o tom přemýšlí, že potřebuje Ježíše a když nám začal vyprávět co má všechno za sebou, bylo to tak trochu jako příběhy z Dýky a kříže. Přijal Ježíše, chvíli jsme četli v Janově evangeliu a dnes přijde zas. Také nedávno přišel jeden bratr z církve. Služebník tělem i duší. Ptal se, jak rozumíme nějakým místům z Písma. Uviděl v Písmu, že všechny hříchy, které Bohu vyznal (už jako křesťan) nemusí vyznávat Bohu stále dokola a nemusí nést vinu, že je mu odpuštěno. A tak mohl přijmout i křest v Duchu svatém a odcházel od nás vesele mluvíc v jazycích. Máme radost, že lidé přichází pro Ježíše.
Na misionářském shromáždění jsme promítali mapu světa i Evropy, aby naši sourozenci viděli, odkud jsme. Ne, že by to bylo důležité, ale je to stále o roztahování hranic v mysli. Taky jsme jim promítli naše jména, protože nám říkají čekos, tak aby věděli, jak že se vlastně jmenujeme. Promítli jsme trochu fotek z misie v Čechách a hodně fotek z komunit na řekách rio Coco a rio Bocay, protože je potřeba, aby tam šli služebníci. Zbynda ten den vstal z postele, byl ještě slabý, tak nekázal, seděl vpředu a povzbuzoval mě. Mezitím se ještě potil a měl křeče v žaludku, protože po 10 dnech měl normální jídlo. Přečetla jsem dvě pasáže z české Bible. Nejdřív se všichni uculovali, co že je to za zvláštní jazyk a po chvilce se samozřejmě začali nudit. Slovo pro mne mocné bylo pro ně úplně nudné. Vylíčila jsem jim, jak je asi Zbyndovi když zatím nerozumí a moc nemluví. Jak se asi tak cítí misionáři, když přijdou do nové kultury a neznají místní jazyk atd. přidala jsem k tomu několik veselých historek z našeho nakupování a vaření a všichni se dobře bavili.
Misionářské shromáždění je pravidelně jednou měsíčně a modlitby a sbírka jsou pro jednu místní mladou misionářku v Ekvádoru a ještě několik nikaragujských misionářů v různých zemích. Prosila jsem je, ať nezapomínají na jejich sestru v Ekvádoru, ať jí často píší atd. Taky jsme zdůraznili, že jakékoliv peníze dáváme v církvi do sbírky, že to nejsou peníze naše, ale že to dává mnoho lidí z České republiky. Na konci shromáždění byla výzva pro ty, kteří chtějí vyjít z jistot na cestu víry. Jedna sestra mi říkala, že nemůže jet tam nahoru na řeky, protože neumí plavat. Mne se Ježíš neptá, co neumím, nebo umím. Jen chce, abych Mu věřila. Po misionářském shromáždění nás najednou lidé začali brát vřeleji a přátelštěji než předtím.
Po shromáždění nás pastor informoval, že studenti z univerzity v Manague zrušili zářijovou výpravu. Někteří prý nesehnali peníze a někteří se bojí. A že teď je nebezpečné vydávat se na řeky, že je období, kdy jsou řeky rozvodněné atd. Řekl nám, že možná v listopadu. My jsme se na zářijovou výpravu těšili. Chtěli jsme konečně dojet až do Puluguas a domluvit náš budoucí pobyt tam. Tak jsme se smířili tedy s tím, že zatím se na řeku nepojede. Zbynda snil o tom, že bychom mohli jet sami a přes Bocay což je sice kratší, ale řeka Bocay je mnohem divočejší než rio Coco, po kterém jsme podvakrát jeli. Já jsem se do takového dobrodružství nechtěla pustit, když neznáme tamější lodivody atd. Ale dali jsme to Bohu na modlitbě a spočinuli.
Naše sousedka je vedoucí zdravotníků, kteří mají zonu rio Bocay na starosti. Paní sousedka nám pronajímá dům. Už jsme uvažovali o stěhování, když jsme měli v domku každou chvíli vodu. Ale nějak jsme vnímali, že máme být tady. Paní sousedka Lidubina je nadšený biolog. Nedávno byla na speciálním kongresu o švábech až v Japonsku. Vrátila se nadšená, že se toho o švábech dozvěděla mnoho nového. Lidubina taky zajistila jed, který náš dům nakonec zbavil klíšťat. A teď, když jsme s ní sdíleli, že nám zrušili výpravu na Bocay, sdělila nám, že zrovna příští týden tam jede skupina zdravotníků, kteří budou dělat průzkum výskytu malárie a že dokonce navštíví všechny komunity na řece včetně odlehlého Puluguas na řace Amak. HALELUJA! Když Bůh otevře, nikdo nezavře. Vedoucí výpravy je dokonce křesťan z Asambleas de Dios. Už jsme se sešli, dojednali podrobnosti a v neděli vyjíždíme z Jinotega do městečka Bocay. V pondělí ráno se se skupinou zdravotníků nalodíme v Ayapal a poplujeme po řece río Bocay do nám už známého Amaku. Odtamtud navštívíme Puluguas a pak i ostatní komunity. To je nad naše očekávání. Na řece Bocay jsou kromě Puluguas ještě 4 komunity, kde není evangelická církev. Zajímá nás ještě komunita Kayaawas, která je poměrně velká a je snadněji dostupná. Všechno to jsou komunity Mayangna. Výprava je plánovaná na 8 dní.
Kromě Bible tady čtu vlastně jen dvě knihy spíše skripta. O Moravské misii, o prvních misiích JB. A ještě Boží oheň od Davida Hogana. Fuego de Dios se dá najít na internetu. Myslím, že se to jmenuje pomazané knihy ta webová stránka a Boží oheň je v češtině. Je to vlastně přepis kázání Davida Hogana, který pracuje s indiány v Mexiku.
Jinak Zbynda nabírá sílu. Podnikli jsme 2 výlety do okolních hor. Včera jsem ošetřila jednomu chlapci z ulice ošklivě rozbité koleno. Dnes opět zaťukal, akorát když jsme obědvali pálivé chili fazole. Pozvali jsme ho ke stolu a znovu dali Betadinu na ránu a zavázali obvazem. Včera jsem se také v přítomnosti chlapcovi maminky a malých sourozenců modlila, za to rozbité koleno a dnes říkal Wiliam, že je to mnohem lepší. Modlíme se a Bůh koná.

Pavla a Zbyněk Klingerovi

12►