Mezi nejchudšími

ukrajina-leden-2012_1Rád bych se s Vámi rozdělil o své zážitky z našeho posledního výjezdu na Ukrajinu od 23.1. do 31.1. letošní roku. Na Ukrajinu jsem se tentokrát vydal spolu s Milanem Černým z našeho sboru v Domažlicích. Jeli jsme 955 km vlakem, přes celé Čechy a Slovensko, a na poslední slovenské zastávce v Čierné nad Tisou nastoupili na vlak směr Ukrajina. Okolo půlnoci jsme v hraničním městě Čop prošli pasovou a celní kontrolou a setkali se s přáteli, kteří nás dovezli do romského tábora v Černotisovu. Několik hodin jsme si pospali v domě staršího pastora Šoni Horváta a potom autem pokračovali do Cholmovce a Černotisova ve Vinogradovském okrese, kde jsme strávili dva dny. Ubytovali jsme se v domě paní Iry Zeldi. V ukrajinském sboru v Cholmovci jsme měli dvě shromáždění, na kterých jsme se snažili povzbudit tamní věřící. Modlili jsme se také za nemocné a rozmlouvali s lidmi. Rodina paní Iry Zeldi žije poměrně spokojeně. Ira se kromě služby ve sboru stará o svoje malé hospodářství a zajišťuje každodenní praktickou péči o svou rodinu.

Kromě shromáždění v Cholmovci jsme měli také po jednom shromáždění v romských táborech v Černotisovu a Petrovu, kde od konce října loňského roku vzniká nový romský sbor. V Černotisově jsme se podobně jako v Cholmovci snažili povzbudit místní křesťany a také je nabádali k tomu, aby se snažili žít svoji víru uprostřed každodenního života. Modlili jsme se již tradičně za nemocné a navštívili rodinu sestry Sylviky, která má zdravotní komplikace v těhotenství. Spolu s tamním pastorem Koljou Repljukem a starším romským pastorem Šoni Horvátem jsme také sloužili v nově vznikajícím sboru v Petrovu. Namísto kázání to bylo společenství, kde zněly otázky a odpovědi a vše bylo prokládáno křesťanskými písněmi. Zvláště pro nás Čechy bylo opravdovým zážitkem vidět tolik lidí, kteří se zajímají o evangelium a kladou spoustu otázek týkajících se víry v Boha. Pastor Kolja, který tuto práci začal, jezdí do Petrova spolu se svými ukrajinskými i romskými pomocníky. Kolja nevlastní auto, a proto často jezdí spolu se svým pomocníkem Vasjou do Petrova na motorce, což je v zimě docela náročné. Sami jsme měli možnost si to vyzkoušet a není to opravdu žádný med. Kolja Repljuk si v zimě vydělává na živobytí opravou bot a jeho rodina se má celkově dobře.

Ve čtrvrtek večer nás Šoni Horvát odvezl zpět do tábora v Mukačevě. Od pátku do pondělí jsme působili v romských sborech v okruhu 20 až 50 km od Mukačeva. Během našeho pobytu na Ukrajině jsem kázal celkem dvanáctkrát. Většinou jsem mluvil rusky s maďarským překladem, v některých sborech rozuměli i rusky, a proto nebyl třeba překlad do maďarštiny. Mě osobně překlad do maďarštiny vyhovuje, protože si mohu lépe připravit to, co chci v ruštině říci. Snažil jsem se kázat jednoduché evangelium a používat praktická přirovnání a příklady. Mnoho mých posluchačů umí jen velmi špatně číst a psát, a nebo jsou úplně negramotní. Z mého pohledu je velikou nadějí mladá generace romských vedoucích, kteří umí dobře číst a psát a někteří z nich mluví anglicky o hodně lépe než já. Dle mého subjektivního dojmu se kázání většinou lidí dotýkalo a přinášelo jak usvědčení z hříchu, tak i povzbuzení k hlubšímu vztahu s Bohem. Sám jsem pociťoval jakési pro mě nové zmocnění Ducha svatého ke kázání, které jsem před tím, zdá se, nikdy nezažil. Někteří posluchači prý prožívali zármutek nad svými hříchy, jeden dokonce odešel domů nešťastný a prosil Boha, aby se mohl k němu vrátit. Je to zvláštní výsada kázat prostým chudým lidem evangelium a prožívat v tom Boží zmocnění a moc. Jestli to byla opravdová Boží moc a nikoli jen chvilkové vzplanutí vůle a citů, se však pozná až po několika měsících či letech, podle toho, jestli změny v lidských životech zůstanou trvalé.

Mluvil jsem také s několika bývalými služebníky, kteří v současnosti kvůli různým těžkostem a zklamáním nežijí s Bohem. Jeden z nich mi popisoval, jak jeho rodina žila díky službě v chudobě a že mu kvůli nějaké genetické vadě zemřelo celkem 5 dětí. V tomto případě mi došla slova a tohoto člověka jsem objal a plakal spolu s ním. V romských sborech se člověk setká s tolika případy chudoby, bolesti a nespravedlností, až se mi někdy zdá, že to není možné unést. Mnoho z našich problémů je ve srovnání s jejich nepatrných až banálních. Zvláště v zimním období někteří obyvatelé táborů doslova hladoví a žijí v pro nás nepředstavitelných podmínkách a chudobě. V těchto táborech je samozřejmě také spousta duchovní a morální bídy. Například v pátek 27.1. jsem dvakrát kázal o životě, smrti a důležitosti pokání. Krátce po našem návratu ze shromáždění do mukačevského tábora tam mladí narkomani znásilnili a zabili nevinou pětatřicetiletou ženu. Všude bylo plno milice, která se snažila najít pachatele, které nakonec dopadli. Této ženy mi bylo samozřejmě velice líto a mohl jsem si uvědomit, jak je evangelium a nutnost pokání, dokud máme ještě čas, aktuální jak pro lidi na Ukrajině, tak i pro nás v Čechách. Někdy mně nedochází to, co kážu. Uvědomil jsem si, že evangelium stále znám jen trochu.

Před naším lednovým výjezdem jsem Vám psal, že bych na tomto výjezdu rád domluvil poskytování léků a lékařské péče z České Republiky. Žel k mému zklamání se mi nepodařilo v tomto bodě pohnout z místa. Legální dovoz léků z České republiky na Ukrajinu je velice složitá a, jak se zdá, pro nás zatím nepřekonatelná bariéra a nelegálně to samozřejmě dělat nechceme. Dalším problémem je všudypřítomná korupce, do které se také nechceme zapojovat. Modlete se prosím za moudrost a načasování, abychom věděli, co dále dělat v této věci. Nechtěli bychom se rychle vzdát a budeme hledat další možnosti či otevřené dveře.

Naše zpáteční cesta probíhala kromě dvou hodin strávených v mrazu v nevytopeném vlaku na ukrajinsko-slovenských hranicích dobře a my jsme díky Bohu a Jeho milosti dorazili v pořádku domů. Závěrem bych chtěl poděkovat Vám všem, kteří jste se za nás v době výjezdu modlili, a také všem, kteří věrně podporujete potřebné na Zakarpatské Ukrajině.

Pavel Faul