Své pocity z dočasného návratu domů popisuje rodina Pszczolkových:

Dva rozdílnější světy k životu snad ani nelze najít. Před měsícem a pár týdny jsme si při 90% vlhkosti vzduchu a 30°C ve stínu loupali na rozloučenou mladé kokosy v našem malém domečku na pobřeží Arafurského moře… Dneska ráno mi však při pohledu z okna bylo líto dokonce i venkovního teploměru (-20°C) :). Jde ale o mnohem víc, než jen o rozdíly fyzického světa, a tak někdy váháme při otázce, kde je vlastně naše doma? Nejlepší odpověď pro druhé i pro sebe jsem našel v přemýšlení nad otázkou: „Kde je doma rybář? Na moři nebo v přístavu? Má snad srdce jenom na jednom místě?”.
Nastal čas, kdy jsme se po téměř 3leté „plavbě” vrátili do „domovského přístavu”, abychom se podělili o úlovek, opravili loď i sítě a nabrali síly v obnoveném společenství s těmi, kteří nás na naši cestu vyslali.

Od líbánek k šoku

V literatuře, která se zabývá problematikou návratu z dlouhých cest, se uvádí několik obvyklých fází, kterými člověk prochází a se kterými se vyrovnává. Musíme přiznat, že mnohé postřehy, o kterých jsme se dočetli, jsou pravdivé také o nás a rádi bychom se s Vámi o tyto niternější prožitky blíže podělili.
Tou první fází jsou hned po příjezdu tzv. „líbánky”. A skutečně jsme v prvním měsíci prožívali všechny „symptomy”. Je fantastické se po tak dlouhé době opět vidět s rodinou, přáteli, kamarády a celým domácím společenstvím víry. Každý je rád, že nás vidí a my jsme nadšeni ze všech těch návštěv (a že jich taky bylo!). Člověk se skoro cítí jako nějaká malá celebrita :). Téměř kdekoliv se člověk ocitne, je středem pozornosti, lidé mají zájem o naše příběhy a chtějí vidět naše fotky (nebo jsou příliš zdvořilí, než aby vyjádřili opak :). Všechno se točí tak rychle, že vlastně ani pořádně nevnímáme, jak se změnili druzí, ani jak jsme se změnili my sami a vlastně ani není příležitost vzpomenout si, natož pak si stýskat po našem životě na ostrově. Báječným bonusem téhle fáze je, že jsme si mohli dopřát většinu z toho, o čem jsme tak dlouho snili.
Musíme také napsat, že naši přátelé (a obzvláště pak náš tým) byli neuvěřitelně vstřícní a nápomocní s miliónem praktických věcí a zařizováním. Obrovské díky! První týdny po příjezdu někdy trochu připomínají dovolenou. Prostě je to tím, že člověk ještě nemusí čelit neodkladné realitě a nést žádnou faktickou zodpovědnost. Je to taková krátká „doba milosti”. V téhle chvíli člověk není zrovna objektivní k vlastní zemi a kultuře, vidí vše vesměs růžově, ale brzy tuhle fázi opustí a přichází něco složitějšího…

Konečně po 3 letech:

• oblíbené jídlo a pití (3 roky abstinence od mléčných výrobků, sýrů a vína je u konce!)

• lidé a místa (ááách, tichá procházka s lidmi, se kterými si mám co říct… a to v mém jazyce)

• některé nákupy a technologické vymoženosti (myslím, že rychlost mého běžného domácího internetového připojení je větší než kolik připadá na celou východní část Indonésie!)

• absence stresu a byrokracie spojené se statusem cizince (těžko popsatelný pocit úlevy, že nemohu být vyhoštěn, ani se nemusím nikam pravidelně hlásit, ani vykazovat každé místo svého pobytu či pohybu a činnosti v nich, ani hromada papírování a výdajů s tím spojená)

Kulturní šok naruby

Druhé fázi se občas říká „obrácený kulturní šok”. Jedná se asi o nejkritičtější období. Po všech těch návštěvách odeznívá atmosféra „novinky”, lidé si zvykli na skutečnost, že jsme zpět, ale my sami ještě zdaleka ne. A co víc, okolí předpokládá, či více méně očekává, že jsme šťastní opět s rodinou a přáteli. V tuto dobu ovšem může „navrátilec” trpět nejvíce, a přesto je okolí přesvědčeno, že je vše v pořádku.
Je to jako na emocionální houpačce - najednou jakoby nic nebylo v pořádku. Věci, které člověk ve své zemi nemá rád, vnímá mnohem intenzivněji, zatímco téměř nevnímá to dobré, co jej obklopuje. Vše, co jsme prožili v JV Asii, nám přijde dokonalé a na mysl nepřijde jediná špatná vzpomínka. Dostavuje se pocit znechucení nad špínou v naší hromadné dopravě, stavem města nebo životním stylem, aniž bychom si vzpomněli, v jak neuvěřitelném horku, kouři a zápachu jsme denně museli cestovat a jak ubohým životním standartem jsme při tom byli obklopeni. Běžně se objevuje pocit hněvu nad plýtváním jídlem na různých akcích, aniž si připustím či všimnu, kolikrát jsem si už sám přidal (protože to je přeci první pořádný jahodový zákusek za více než 3 roky). I velmi tolerantní osoba může na sobě s šokem pozorovat silné odsuzující a kritické emoce. A přitom se ve většině případů jedná o triviální záležitosti, které si nezasluhují kladnou ani negativní pozornost.
Uklidňuje mě skutečnost, že tyto pocity a prožitky jsou běžné také u jiných, zkušenějších světoběžníků, kteří často potvrzují, že je člověk při návratu „tvrdší a kritičtější vůči vlastní společnosti.” Ale jak jsme se dočetli, takovýto dočasně „tvrdý kulturní odstup”, však hraje jednu velmi pozitivní roli. Dává prostor a příležitost vypořádat se s emocemi a vztahem k místu, ze kterého jsme právě přijeli. Konec konců se nám opravdu velmi po „našem ostrově” stýská.
Je zde celá plejáda dalších úskalí, které se u misionářů po návratu mohou ve větší či menší míře projevit - od pocitu existence na okraji společnosti (Může někdo rozumět tomu, co jsme zažili?), až po různé druhy pochybností (Kde je vlastně moje doma? Kde skutečně patřím?). Díky Bohu musíme vyznat, že nás Pán nesmírně vnitřně utvrzuje a velmi povzbuzuje, obzvláště skrze blízké. Dává nám sílu také vplout do poslední ponávratové fáze a tou je fáze adaptace či definitivního přizpůsobení.

Vše výše uvedené platí stejně tak pro děti misionářů. Také naše Sára si musí projít a vyrovnat se s tou obrovskou změnou (o to více umocněnou faktem, že vlastně „celý svůj život” prožila mimo ČR). Někdy to vede k situacím spíše komickým (viz. „Jak to vidí naše Sára”).
Největším skokem pro Sáru je však v oblasti sociální. Při pobytu v Asii byla téměř neustále s námi nebo alespoň s jedním z rodičů. To bylo dáno okolnostmi i podmínkami, a přestože se s okolím dokonale sžila (a okolí s ní), vždy byla „jiná” (pro svoji barvu kůže, jiný mateřský jazyk, jiné zvyky i celkovou zralost na svůj věk apod.). Nyní chodí do školky, kde má příležitost být se svými vrstevníky skutečně na stejné úrovni a to ve všech oblastech a učit se tak mnohým novým sociálním dovednostem (obzvláště těm specifických pro západní kulturu), které by na izolovaném tropickém ostrově nezískala. Přechod to není úplně plynulý a bez občasných slziček, ale díky Bohu děláme pokroky. Jako příklad i velký paradox je jedna věc, kterou jsme v JV Asii nikdy nemuseli řešit: víra a náboženství. Na východ od Evropy jsou všichni bez výjimky nějakým způsobem „věřící” (muslimové, křesťané, animisté apod.). A tak například modlitba (či jiné náboženské rituály, chování atd.) je naprosto běžnou každodenní záležitostí (např. po 3 roky jsme 5x denně slyšeli bohoslužebné muslimské modlitby). U nás v ČR je situace diametrálně odlišná a tak např. při večeřích míváme zajímavé rozhovory o tom, proč se paní učitelky ve školce před jídlem nemodlí (dle Sáry: „…asi jim to nikdo neřek”), ale to je něco, co již znáte každý z Vás.

Pro Barču je návrat a poslední týdny především ve znamení příprav na přicházející miminko. Termín porodu máme již začátkem března a nesmírně se těšíme. Napadá mě, že sotva se trochu zaběhneme do rutinních rodinných kolejí, tak přijde další změna! Ale to je požehnání, které rozhodně za změnu stojí (i když nám vrásky dělá skutečnost, že pořád ještě nemáme vybráno jméno :).

Jak to vidí naše Sára:

První rozhovory při procházkách v české zimě:
S: „co to je?”
T: „to sněží”
S: „…tatínku, ty kouříš…!
S: „…a mě to taky kouří…!”

Při odchodu z bytu:
T: „Sárinko přivolej výtah”
S: (křik) „výýýtahůůů!”
T: „ale ne, výtah se volá čudlíkem”

Při prohlížení obrázků od Lady
S: „…jé, to je pěkná mešita”

Rozhovor nad vánočním dárkem od tety (módní panenka Barbie na nákupech)
T: „…co to ta panenka dělá a na co asi má takovou kabelku?”
S: „…na sbírání mušliček na pláži”
(pozn. naše oblíbená a téměř jediná kratochvíle na ostrově).

Co je před námi

Co je tedy před námi a čemu se nyní budeme věnovat? Velmi obdobně, jako při našem posledním domácím pobytu, máme v plánu zůstat v ČR po dobu přibližně jednoho roku a poté se opět vrátit na misijní pole. V této době bychom měli stihnout většinu běžných rodinných „povinností” (či spíše vymožeností západního světa, jako je očkování miminka, přeočkování Sáry i rodičů, zdravotní prohlídky, příprava na domácí školství apod.). Dále bychom si rádi vyhradili prostor pro skutečný odpočinek od projektu i životního stylu v JV Asii a nabrali tak potřebné nové (fyzické i vnitřní) síly. Mimo to, budou mé konkrétní pracovní zodpovědnosti především:

I . Zapojení a služba v domácím společenství. Již nyní jsem „až po uši” v některých sborových zodpovědnostech (především práce s mládeží). Je to pro mě nesmírně povzbudivé, osvěžující a inspirativní být opět součástí domácího společenství a obzvlášť, když při tom mohu pomáhat mladým nacházet jejich cestu za Bohem. Nejednou jsem svědkem toho, jak Pán působí a jak se rodí mladí misionáři :).

2 . Zpracování výsledků a dílčí projektové zodpovědnosti „na dálku”. Za poslední 3 roky na misijním poli jsem nasbíral velké množství jazykových dat, které je třeba analyzovat, vyhodnotit či jinak zpracovat (konkrétně např. doplnění slovníku nebo návrh předběžné podoby písma domorodého jazyka). Nadále budu také mít dílčí zodpovědnosti za některé specifické oblasti, kterým se mohu věnovat na dálku (tak například v tomto měsíci jsem dokončil několik verzí velkých poutačů s textem modlitby Páně (Matouš 6) v domorodých jazycích. Pokud vše dobře půjde, pak budou zanedlouho používány napříč celou miliónovou provincií(!) a budou tak mnohde vůbec prvním veřejným takto tištěným formátem zvěstujícím Boží Slovo v mateřském jazyce!)

3 . Setkání s přáteli a podporovateli misie a sdílení se o průběhu projektu. Je mou milou povinností i výsadou vyhradit si čas také na Vás, podporovatele této misijní práce, bez kterých by se nic z výše uvedeného nedělo a sdílet s vámi osobně zážitky, boje i vítězství při této práci. První příležitost k setkání bude již tento měsíc (26. 2. 2012 v 15h.) v našem domovském sboru, ESK Havířov. Rádi však přijedeme také za Vámi, do Vašeho společenství. Napište nám a pokusíme se domluvit vhodný termín. Je naší radostí, když vidíme, že partnerství i nadále zůstává srdcem tohoto misijního úsilí a děkujeme za Vaše věrné provázení.

Děkujeme J + B + S Pszczolkovi