Ukrajina mezi válkou a mírem

pa210638.jpgNáš misionář Pavel Faul navštívil neklidnou Ukrajinu:

Rád bych se s vámi podělil o své zážitky z mého posledního výjezdu na Ukrajinu. Na Ukrajině jsem pobýval od 13. do 21.10. Celý výjezd jsem prožíval Boží pomoc, ochranu a požehnání. Měl jsem možnost celkem 15krát kázat, hovořit a modlit se s docela dost lidmi. Mnoho jsme také cestovali při návštěvě sborů. V Zakarpatské oblasti, kde jsme se pohybovali, vládl ve srovnání s východem Ukrajiny klid a mír, jako by v zemi ani nezuřil ozbrojený konflikt. Připadal jsem si jako v úplně „jiné zemi“, než kterou znám ze zpráv z medií. Válku však připomínají mladí chlapci, kteří se i na Zakarpatsko vracejí z válečné vřavy zranění či v rakvích. Jeden můj známý mi popisoval, jak byl na mukačevském hřbitově svědkem pohřbu mladého vojáka, který padl na Donbasu. Jsou to opravdu smutné příběhy, většinou se jedná o mladíky, jejichž stáří je okolo 20 let. Ceny zboží, a zvláště potravin neustále rostou a všude je přítomná obava z toho, co přinese nejbližší budoucnost. Ve srovnání s naším květnovým výjezdem mi však přišlo, že se lidé s touto obavou naučili žít. Dokonce v církvích, kde jsem se pohyboval, jsem zaznamenal částečný úpadek modliteb za mír na Ukrajině. Na druhé straně se v době mého pobytu v Mukačevě sešli spolu se starostou zástupci všech tam působících církví a společně se modlili za mír a vyřešení kritické situace v zemi. Když je zle, tak se církve sjednocují a společně se modlí. Ukrajina byla v době mého pobytu krátce před předčasnými parlamentními volbami. Na mnoha místech vlály ukrajinské vlajky a mosty jsou přebarvené v národních barvách. Všude byla přítomná předvolební agitace, rozdávání letáčků, plakáty, bilboardy, předvolební mítinky a šoty v mediích.

Mojí první zastávkou byl vinogradovský okres, a to zvláště vesnice Cholmovec a Černotisovo. Jsou to místa, která leží zhruba 110 km od slovenských hranic nedaleko Rumunska a Maďarska. Mluví se zde různými jazyky a nářečími, hlavně zakarpatsky, ukrajinsky, rusky a maďarsky. V Zakarpatské oblasti je asi 150 000 maďarská menšina. Skoro ve všech romských sborech mě překládají z mé skoro ruštiny do maďarštiny, protože jinak by mnozí účastníci shromáždění nerozuměli. V Cholmovci jsem byl ubytován již tradičně u vdovy paní Iry Zeldi. Mnoho času jsem měl také možnost strávit s pastorem Koljou Replukem a jeho pomocníky, kteří působí v romských táborech a sborech. Kromě shromáždění v ukrajinském sboru v Cholmovci jsme objížděli romské sbory a snažili se přinést evangelium i do romských osad (na Zakarpatsku nazývaných „tábory“), kde zatím nefungují žádné protestanské sbory. V jedné z takových osad žili lidé v opravdu v bídných poměrech. Bydlí v příbytcích „postavených“ z igelitu, s čímž jsem se ještě při mých putováních po romských táborech v Zakarpatské oblasti nesetkal. Lidé se v tomto „táboře“ seběhli a měl jsem možnost jim prostým způsobem vysvětlit poselství evangelia. Během našich cest se nám postupně rozbilo auto pastora Kolji i motorka jeho pomocníka, což není vzhledem k hroznému stavu tamních cest žádné překvapení. Nakonec nám dal k dispozici svoje auto bratr Joni, který navštěvuje sbor v Černotisovu.

Mojí druhou zastávkou bylo město Mukačevo, které leží přibližně 45 kilometrů od slovenských hranic. Ubytoval jsem se v romském táboře u pastora Šoni Horváta. Společně s Šonikem a jeho pomocníky jsme od pátku do pondělí objížděli sbory. V neděli jsem měl možnost kázat 5krát. Na většině shromáždění jsem prožíval Boží pomoc a zmocnění ke kázání. Nově jsem si uvědomil, jaká je to výsada přinášet lidem Boží slovo. Prakticky na všech bohoslužbách jsme se také modlili za nemocné či jinak potřebné. Všude jsme se setkávali s mnohými potřebami a lidským trápením, ale také s proměněnými životy. V jednom z táborů přišla na bohoslužbu rodina tamního barona (baron je starostou v romském táboře). Po bohoslužbě nás pozvali k nim domů. Později jsme se s oběma manžely modlili, protože vyjádřili touhu přijmout evangelium. Žena nám pak vyprávěla, jak pocítila na svém těle Boží přítomnost. Je krásné vidět, jak se lidé otvírají Bohu a poddávají svoje životy Pánu Ježíši.

Navštívili jsme také rodinu Leny z romské osady Seredně, která onemocněla v prosinci 2012 leukemií. Poprvé jsem ji navštívil na onkologii v Mukačevě v únoru 2013. Tehdy jí bylo pět let a lékaři jí nedávali moc šancí na přežití. V současnosti ji lékaři považují za vyléčenou. Její zdravotní stav budou však i nadále sledovat. Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří jste dali finanční prostředky na její léčení. Bez této pomoci by dnes nemusela být mezi živými. Znovu mě dojalo, co všechno se dá na Ukrajině za peníze z České republiky udělat.

Pavel Faul