Snažím se být užitečný, jak umím

Rodina Dohnalových 2015

Rodina Dohnalových 2015

Z chorvatské Rovinje píše náš misionář Jirka Dohnal:

Milý bratře, milá sestro, vřele Tě zdravím z Chorvatska. Přináším Ti zprávy o nás a naší službě tady. Rád bych Ti posílal úžasné zprávy o tom, že se tu obrací ke Kristu stovky a tisíce lidí, že slepí vidí a chromí chodí… Bohužel, ale takové věci se tady nedějí. Ne, že by se nikdo neobracel. Obrací. Tu a tam. Ne, že by tady Pán neuzdravoval. Uzdravuje. Tu a tam. A jsme za to tady vděčni, ne, že ne. Jsme vděčni za proměněné životy jedinců, za to, že se opravdu mnozí vrací zpět k Pánu a do sboru. Jsme vděčni za každou oddanou a spolehlivou ovečku. Nepohrdám těmito věcmi. Přesto toužím po svrchovaném, nekontrolovatelném Božím navštívení celé církve a celého Chorvatského národa. A než to přijde, hodlám stát věrně v tom co ode mě Pán očekává a co mi svěřil. Ať se děje co se děje.

 Dobrá zpráva je, že Goran, starší sboru, o kterém si myslím, že by měl po mě převzít vedení sboru, se čím dál víc profiluje jako vedoucí. A to aniž si to nějak uvědomuje. Když si vzpomenu jak před léty začínal ve sboru kázat a jaké těžkosti a stavy úzkosti přitom prožíval a když ho vidím teď, s jakým klidem se připravuje a pak káže skvělé slovo a taky skvělou formou a s takovou samozřejmou zjevnou a laskavou autoritou, srdce ve mě poskakuje radostí. Je pro mně nevýslovnou radostí sledovat ho jeho růst od znovuzrození po dnešek, kdy je z něj už dávno duchovně zralý a dospělý Boží člověk, který mě v mnohém přerostl a od kterého se můžu sám učit. Goran ještě neprožil, že má sbor převzít, ale věřím, že to časem prožije. Přirozeně k tomu směřuje. V únoru dal v práci, která ho doslova vysávala, výpověď. Už delší dobu v něm to rozhodnutí dozrávalo a poslední tečka bylo mé první kázání v letošním roce o „otevřených dveřích.“ Pán k němu jasně promluvil a neobešlo se to bez slz. Takže teď je na volné noze a snaží se uživit sebe a rodinu z příjmů z turizmu, z projektů, které poslední roky rozjížděl nezávisle na svém, dnes už bývalém zaměstnavateli. Je to pro něj velký krok víry a já věřím, že se k němu Pán přizná.

Moje mezisborová služba se zase o trochu rozšířila. Tak nějak „sama.“ Nijak jsem se o to nesnažil. Prostě se snažím být Pánu užitečný tak jak umím. Dal jsem Mu těch svých pár rybiček a chlebů a On to vzal do rukou, požehnal a pak tím, k mému úžasu nasytí spoustu lidí. Dokonce se jich tak mocně dotkne, že mi často pláčou na rameni. A i po dlouhé době svědčí o proměně, kterou prožili. Je úžasné být toho součástí.

Moje práce v Teologické komisi pokračuje. Některé z dokumentů jsou nyní „na stole“ a začíná se o nich diskutovat v rámci celé církve. Čeká mě příprava ještě několika dalších dokumentů. Uvědomuji si, jaká je to pocta a taky zodpovědnost, že mě, cizinci a Čechovi, je svěřena tvorba dokumentů, které patrně ovlivní naši církev celém Chorvatsku. Vážím si této důvěry.

K  tomu se přidala ještě jedna služba. Byl jsem zvolen jako předseda Odvolací komise. Hned vysvětlím. V jednom z největších sborů v Chorvatsku nastal rozkol. Jedna část sboru požádala presbytery, aby přijeli a celou situaci pomohli řešit. Dopadlo to sesazením pastora z funkce, kvůli morálním a věroučným důvodům. A Odvolací komise je orgán, ke kterému se může kterákoli strana odvolat a který má za úkol nezávisle na obou stranách posoudit, zda bylo sesazení oprávněné, nebo ne, či zda nedošlo k nějakým procedurálním chybám. Takže jsem v březnu strávil spoustu času přešetřováním, diskuzemi a nakonec sepisováním zprávy za celou Komisi.
Naše pravidelné pastorálky na Istrii pokračují. V únoru jsme měli jednu a v březnu druhou, větší, na kterou přijel předseda naší církve Damir Špoljarić s Nikolou Škrinjarićem, který je předsedou misijního odboru a taky pastor EPC z Rijeky se svými spolupracovníky. Takže nás bylo 17 a bylo to velmi podnětné. Společně jsme plánovali nějaké akce a sdíleli svá břemena, smutky i radosti.

Mým velikým potěšením jsou společné bohoslužby církví na Istrii. 21.02. na těchto bohoslužbách již podruhé kázal předseda ICEJ v ČR Mojmír Kallus, můj dlouholetý dobrý přítel. Při té příležitosti jsme spolu mohli strávit nějaký čas, což je pro mne vždycky vzácné a velice inspirativní.

Druhé společné bohoslužby jsme měli v březnu a kázal na nich Stojan Gajicki, pastor ze Švédska, který je původem Srb. Tento bodrý, neobyčejně upřímný, pokorný, vtipný a současně hluboký bratr mi přirostl k srdci. O to víc mi bylo líto, že jsem na těchto bohoslužbách nemohl být, protože jsme byli to dobou v Praze.

A když už jsem u toho, tak 19.3.-27.3 jsme zase po roce byli v Praze, kde jsme navštívili náš domovský sbor. Měl jsem tu výsadu kázat na Severním regionu, kde jsem byl kdysi pastorem. Vidět po létech ty známé a milované tváře a děti, které jsem kdysi posílal do nedělní školy a které jsou dnes již dospělé a slouží Pánu na plný cérez, mi vehnalo slzy do očí! Celé KS Praha miluji a obzvlášť regionální sbor Sever a Palmovku. Pojí mě s nimi spousta vzpomínek a 6 let společné služby.

Jako rodina se máme dobře. Terezka v březnu oslavila osmnáctiny, což se mi ani věřit nechce. Nedávno měla na mládeži poprvé vyučování. Matýsek nám vyrostl, už je vysoký jako já. Letos bude končit základní školu. Martínek se učí disciplíně a každodenním povinnostem. Jeho domácí povinnosti jsou dávat králíkům denně trávu, zametat, nanosit dřevo a občas vyvést kozy na pastvu.

Káťa je teď v přípravách evangelizační akce „Snídaně pro ženy“ kterou jsme měli i v loni a přišlo na ni 36 žen z toho 26 nevěřících. Tak jsme plni očekávání, jaké to bude letos. Aby to nebylo jen takové plácnutí do vody, máme strategii jak s těmito ženami budeme dál udržovat kontakt a duchovně o ně pečovat.

Já jsem díky boží milosti v zdravý. Poslední onkologická prohlídka dopadla dobře. Další mě čeká v srpnu. Je to pro mne i Káťu pokaždé trochu vypětí, jestli bude vše OK. Ale spoléháme se na Pána a jeho milosrdenství. Těším se z každého dne. Ze zpěvu ptáků po ránu, z orosené pavučiny mezi keři, z vůně kytek na louce vedle domu, ze bzučení včel. Z volského oka na talíři a plátků kozího sýra politého olivovým olejem :-) Na světě je tolik věcí, vůní, barev, chutí a lidí, které často považujeme za takovou samozřejmost, že nám pak zešednou a my je skoro přestaneme vnímat. A s tím přestaneme vnímat i Boží milosrdenství kterého jsou plná nebesa i země. A z našeho života se vytratí úžas a dojetí.

Přál bych si a přeji to i tobě, abychom uprostřed toho shonu a spěchu chodili krotce a pomalu, prodlévali na božích místech a přemítali o Jeho kráse.

 Za všechny Dohnalíky Jirka