Dobrodružný měsíc

Rodina Dohnalových 2015

Rodina Dohnalových 2015

Nové zprávy z Rovinje od Jirky Dohnala:

Duben byl dobrodružný. Hned na začátku měsíce jsem si všiml, že začínám špatně vidět na levé oko. Během 5 dnů se to tak zhoršilo, že jsem už viděl jen na 20%. Oftalmolog v Pule nás nepotěšil – odchlípení sítnice, což je závažné poškození oka, při kterém hrozí i trvalé oslepnutí, pokud se to hned neoperuje. Takže mě chtěli z Puly poslat rovnou do nemocnice v Rijece nebo Zagrebu. Byl bych se i nechal odvézt, kdybychom neměli tolik špatných referencí od našich známých o kvalitě očních doktorů ve zdejším státním zdravotnictví. Nechal jsem se ukecat bratřími tady i v ČR, abych se nechal operovat v ČR. Náš přítel mi vyjednal na oční klinice 50% slevu. Jsem tak vděčný za Kristovo tělo, protože během pár dní nám přišly na účet peníze nejen na operaci, ale i na cestovní náklady. Chci poděkovat všem milým a obětavým sourozencům, kteří tak spontánně zareagovali.

Původně jsem chtěl sednout do auta a jet s tím jedním okem do ČR sám, ale to jsem dostal hned vyčiněno od mé ženy Káti i sourozenců ze sboru. Přijel pro mě z Prahy jeden nás milý a ochotný přítel a odvezl mě v neděli 10.04. do Prahy. Hned v pondělí dopoledne jsem šel na kliniku na vyšetření a už odpoledne jsem byl operován. Byla to zajímavá zkušenost. Dělá se to v lokální anestezii, takže člověka nic nebolí, ale vše vnímá. Například vrtání otvorů 0,5mm do oční bulvy pro mikrokamery, odsávání sklivce, „svařování“ sítnice laserem, implikaci plynu do oka… Pro lékaře obsluhující všechny ty přístroje bylo zajímavé je, že jsem během operace měl puls kolem 70-ti. To je puls jako když člověk čte. Pořád mi kontroloval sondu na palci a koukal na monitor a nestačil se divit, jak to, že jsem tak klidný. Prostě na mě padl pokoj Boží, který převyšuje lidský rozum. Operace sama trvala jen 35 min. a už v pátek mě vezl zase druhý kamarád zpět domů do Rovinje. Vlastně celý duben trvala rekonvalescence. Žádná námaha, žádný prach, odpočívat… Teď už prakticky funguji normálně, i když se pořád ještě vyhýbám tomu, abych zvedal těžké věci a přepínal se. Na oko vidím, díky Pánu, na 100%, ale to, co vidím, je pořád ještě trochu zdeformované. Rovné linky, ať už vodorovné, nebo svislé, jsou zvlněné a všechno je nakloněno doprava. Tak snad se to časem vyladí.

Ještě před mým odjezdem do ČR jsme měli opět „snídani pro ženy“. Je to taková nenásilná evangelizační akce, kterou jsme měli už vloni. Ženy z našeho sboru pozvou svoje nevěřící kamarádky do kavárny nebo pizzerie na snídani, kde je program na určité téma. Tentokrát bylo téma: „Kde je Bůh, když to bolí?“ Čtyři ženy ze sboru vyprávěly o tom, jak jim Ježíš pomohl překonat bolestivé zkušenosti nebo těžké období ve svém životě. Mezi těmito svědectvími chváliči ze sboru vždy zazpívají nějakou píseň s příhodným textem. Je to skvělý způsob, jak oslovit lidi skutečnými příběhy z vlastního života. Přestože již začíná sezóna a mnoho žen nemohlo přijít, ačkoli chtěly, bylo na této akci 29 žen. Příští rok, plánujeme tuto akci udělat v březnu na MDŽ.

Po stopách Aslana

Po stopách Aslana

V  nedělní škole se tvoří pěkná parta. V květnu Káťa s Terezkou a Matýskem udělali pro děti hru „Po stopách Aslana“ a děti z toho byly úplně na větvi. Terezka a Káťa byly za dobré víly a Matýsek v mém sniperském obleku za bubáka. Chlupy z Aslanovy hřívy jsme vzali z našich koz, kamenný stůl, na kterém byl Aslan obětován, postavily holky den před tím u středověké zříceniny tvrze na jednom kopci asi kilometr a půl od nás. A jako krev posloužila červená tempera. Bylo to poměrně dost práce, ale co by člověk neudělal pro děti, že?

Za všechny Dohnalíky Jirka