Dvojí Velikonoce

Z Athén pozdravuje naše misionářka mezi uprchlíky „Markéta“:

Milí přátelé, čtenáři, bratři, sestry.

Zdravím z řeckých Athén, kam jsem se na delší dobu přesunula před dvěma měsíci. Ty byly plné změn, všemožného zařizování, které ještě není u konce, a hlavně zjišťování, že to není tak snadné, jak to na první pohled (a během mých krátkodobých výjezdů sem) vypadalo. A také zažívání Boží milosti při hledání bydlení, zapojování se do místního týmu misionářů a každodenním životě ve třech různých kulturách a jazycích.

V našem středisku Helping Hands, jehož jsem se stala součástí, sloužíme hlavně persky mluvícím afghánským rodinám uprchlíků, tým je vedený v americkém stylu a to vše se odehrává uprostřed Řecka, kde je pro středoevropana poněkud zmatek.

Jedna ze zvláštních věcí je, že jsem letos měla Velikonoce dvakrát. Tady se totiž slaví podle pravoslavného kalendáře, který je zhruba o měsíc posunutý. Stěhovala jsem se těsně po těch českých, takže jsem si mohla zažít i ty místní. Ty jsou plné symboliky o Ježíši, jeho oběti a vzkříšení. Většina místních to prý bere jako tradici, což je škoda, ale my jsme muslimským uprchlíkům ty řecké symboly vysvětlovali, aby o to nejdůležitější nepřišli.

Na závěr programů s velikonoční tematikou jsme pořádali promítání filmu Ježíš, jako prý každoročně. Rozdalo se asi 300 pozvánek, čekala se hojná účast minimálně 100 lidí. K našemu zklamání přišlo zhruba 30. Nicméně, poprvé prý byl při promítání takový klid, opravdu všichni seděli a pozorně sledovali od začátku až do konce, nikdo nerušil, nikdo si nepovídal, neodcházel… Po filmu měl jeden afghánský bratr svědectví o svém obrácení, mnoho lidí zůstalo na rozhovor s ním nebo požádali o Bibli ve svém jazyce. Což byl naopak nečekaný úspěch! Pán vyslyšel naši modlitbu a přivedl jen ty, kteří měli opravdový zájem. Jednu z rodin, které si odtamtud pamatuji, jsem nedávno potkala v afghánské církvi.

Jak se situace s uprchlíky od minulých let změnila, Řekové se začali více starat, otevřeli více táborů, nahrnulo se sem mnoho humanitárních organizací. Někteří pak přicházejí na naše programy s očekáváním, co vše jim dáme, a jsou třeba zklamaní, že dostali „jen“ oběd. Zároveň ale přicházejí i ti, kteří jsou otevření slyšet evangelium, ptají se, čemu vlastně věříme a chtějí si to sami přečíst v Bibli. A někdy to jsou ti samí.

Před pár dny jsem měla úplně náhodou tu čest jedné ženě tlumočit z angličtiny do perštiny příběh o Ježíšově setkání se samařskou ženou u studny. Když si ho pak sama četla, ukazovala mi verš na konci příběhu, kdy ostatní Samařané říkají: „Teď už věříme ne proto, co jsi říkala ty, ale sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je skutečně zachránce světa, Kristus“ (J 4,42) Že prý jí přijde zajímavé, co my křesťané říkáme, ale potřebuje si tím být jistá ve svém srdci, aby to mohla přijmout. Byla ráda, když jsem jí nabídla modlitbu, a modlím se tak i za další, aby se mohli s Kristem setkat nejen skrze naše vyprávění, ale osobně.

„Markéta“