Má duše vzlétá jako orel

Naše misionářka mezi uprchlíky v Řecku „Markéta“ popisuje jeden svůj „obyčejný“ den:

Milí přátelé, modlitebníci, čtenáři!

Dnes bych se s Vámi ráda podělila o vyprávění z jednoho takového (ne)obyčejného dne. Na jeho začátku by se to ani nezdálo, ale večer jsem si říkala, že to stojí za zaznamenání a vyprávění. Také Vás trochu nechám nahlédnout i do takových všedních záležitostí letního dne v Řecku a v našem středisku, protože misie se nakonec točí i kolem toho.

Páteční rána patří k těm klidnějším, protože práce s přípravou čajovny začíná až po jedenácté. Po pohodovém vstávání, modlitbě a snídani nad Biblí se vydávám na cestu. Už jsem zvyklá, že v místním metru není vůbec žádný chlad a jen některé vlaky jsou klimatizované. Každodenní athénská hra na sardinky je v těch starších vagonech v létě nepříjemná. Cestou přemítám jak to, že Afghánci i v místních letních teplotách volí raději horký čaj než studenou vodu. Dneska mě totiž čeká jeho příprava v obrovském množství. Naprosto jistě ale vím, že si ten horký, pro nás přeslazený čaj dávají moc rádi, a proto ty dvě, tři hodiny v kuchyni vydržím ráda. Myslím totiž, že Ježíšův výrok o poháru studené vody můžu vztáhnout i na ten vařící čaj.

Během přípravy v kuchyni se zdravím s dalšími misionáři z týmu a seznamuji se s novým krátkodobým týmem, jehož členy později zasvěcuji do systému naší kuchyně a učím je základní perská slovíčka pro servírování, např. „čaj, cukr, sladký, hořký.“ těsně před příchodem uprchlíků se společně všichni modlíme, aby si nás Bůh používal a hlavně aby tu vládly Jeho pokoj a láska. Někteří uprchlíci sami říkají, že tu vnímají jinou atmosféru, než v sekulárních neziskovkách, a to je přivádí zpět. Jeden pán prý žádal, zda by nemohl přijít na úterní program, na který máme omezenou kapacitu a systém lístků, s tím, že mu nejde o ten oběd. Že tu prostě chce jen tak sedět a být tu s námi, protože je tu takový zvláštní pokoj. Pane, dej, ať je tomu tak i dnes!

Asi deset minut po otevření dveří je v kuchyni největší nápor, protože většina našich hostů míří rovnou pro čaj. Když se situace trochu zklidní, jdu ven do hlavní místnosti a beru si kytaru, abych zazpívala dvě perské křesťanské písně. Jednu veselejší o tom, že v Kristu máme vítězství, druhou klidnější mollovou s poetickým textem. „Když jsem zničený smutkem života, modlím se k Bohu a jeho Duch mě potěšuje. Mé srdce se sklání a má duše zpívá, protože jsem zaslechl jeho sladkou píseň. A tak se mraky trhají a má duše vzlétá jako orel, daleko od všeho smutku a bolesti.“ Narazila jsem na ni náhodou před pár dny a hned jsem se ji musela naučit, jak mě oslovila, a věřím, že si ji Bůh může použít i pro další posluchače. Být v centru pozornosti větší skupiny lidí nemám moc ráda, ale věřím, že perské chvály jsou jedním z mých úkolů zde a i ostatní kolegové ze střediska mě v tom povzbuzují. Povzbuzením je pro mě také žena, která mi po za písně děkuje a s rozzářeným úsměvem mi tiskne ruku. Myslím, že se jí Bůh skrze tu hudbu nějakým způsobem dotkl. Stále o sobě prohlašuje, že je muslimkou, ale nebylo to poprvé, kdy pozitivně reagovala na něco o Ježíši. Věřím, že si ji k sobě pomalu a jistě přitahuje.

Stejně jako Zejnab, s níž jsem se seznámila poprvé na velikonočním promítání filmu Ježíš (viz minulý článek). Na středečních programech pro ženy s dětmi jsem s ní na její přání začala občas dělat nějakou angličtinu, před lety uměla celkem dobře a teď si ji chce obživit, tady v Evropě se jí bude hodit. Když nedávno zmínila, že by ráda nějaké čtení, našla jsem pro ni dětskou Bibli v angličtině. Něco jsme četli spolu, něco si četla sama v táboře. Dnes dorazila poprvé i na čajovnu, aby si tu se mnou mohla ještě naposled číst, asi než se vydá dále na cestu (lidé vám to neřeknou napřímo, obzvláště když jde o nelegální cestu, ale z náznaků člověk leccos pochytí). Proto jsem ráda, když knížku otevře na stránce s příběhem o poslední večeři a Getsemane a čteme i o ukřižování. Vždy přečte větu anglicky, podívá se na mě, jestli souhlasím s její výslovností a pak se pokusí větu přeložit do perštiny, a znovu tázavý pohled. Když přikyvuji, je to nejen souhlas s jejími jazykovými schopnostmi, ale jako by ode mne žádala potvrzení, že tomu takto věřím. Že je to pravda. Nakonec o tom ještě prohodím pár vět, proč je to pro mě osobně důležité a proč tomu věřím. Možná ji vidím naposled, ale Ježíš ji z dohledu neztratí. Můžete se za ni modlit se mnou.

Když se odpoledne nachýlí ke konci, zhasneme a vypojíme modem naší wifi, abychom dali najevo, že zavíráme. Lidé se pozvolna zvedají, některé ženy se se mnou loučí a děkují. Necelou hodinu trvá úklid kuchyně i velké společné místnosti a na závěr se opět všichni pracovníci a dobrovolníci setkáváme, abychom se sdíleli o tom, co jsme kdo během dne zažili. Bylo rozdáno několik Biblí. Jedna kamarádka měla zajímavý rozhovor o duchovních věcech zakončený modlitbou. Kdosi si všiml, že jedna žena, která dříve vyvolávala spory, se po nějaké době objevila úplně jiná, milá a usměvavá. Zrovna tu u nás byla pomáhat misionářka z jiného podobného střediska, a tak mohla vyprávět, jak tato žena poznala Krista a její život se začal postupně proměňovat. Díky tomu si také uvědomujeme, jaké je požehnání, že tu ve městě nejsme jediní křesťané a naši muslimští přátelé tak mohou slyšet evangelium z více stran. Vše uzavřeme modlitbou a za družného hovoru se pomalu rozcházíme.

Za dnešní den jsem Bohu moc vděčná. A po dlouhé době nejsem po pátku vyčerpaná natolik, že bych po příchodu domů musela jít nejprve spát, ale mohu si užít krásný poklidný letní večer. Díky, Pane Ježíši!

 „Markéta“