Ježíš chce svou církev zpět

Náš misionář Pavel Faul píše o svém dalším výjezdu na Zakarpatskou Ukrajinu.

V říjnu tohoto roku jsem se vrátil ze Zakarpatské Ukrajiny, a proto bych se s vámi rád rozdělil o některé zážitky, které jsem měl možnost na posledním výjezdu na Ukrajině zažít. První část výjezdu jsem strávil ve Vinogradovském okrese ve vesnicích Cholmovec a Černotisovo. Bydlel jsem u paní Iry Zeldi v Cholmovci, která je vdovou po kazateli Michalu Zeldim, a nějaký čas jsem také pobýval s rodinou Kolji Repljuka. Byli jsme také na shromážděních v Petrovu a ve 100 km vzdálené Mižgírii. V této části výjezdu jsme měli celkem pět shromáždění, modlili se za nemocné a jinak potřebné a navštívili několik lidí. Na shromážděních se projevovaly dary Ducha svatého i Boží blízkost a někteří svědčili o uzdraveních či zlepšení jejich zdravotního stavu. Strávil jsem také docela dost času s týmem služebníků, který se utvořil kolem pastora Kolji Repljuka, a společně jsme sloužili na výše zmíněných místech. Krásný byl náš výjezd do 100 km vzdálené Mižgírie (jeli jsme třemi auty), kde se sešlo na shromáždění, docela dost lidí. Bůh se nás ve své milosti dotýkal a někteří z nás nazvali tento čas speciálním obdobím v Boží přítomnosti. Povzbuzení jsme také prožili v ukrajinském sboru v Cholmovci, kde tato duchovní práce před dvaceti lety začala. Někteří křesťané, kteří uvěřili v období po rozpadu bývalého Sovětského svazu, prožili od Pána Boha nové povzbuzení a touhu mu být nově k dispozici.

Znovu jsem si mohl uvědomit blízkost věčnosti. Bratr Lonza, kterého jsem měl možnost spolu s pastorem Koljou křtít v dubnu na našem jarním výjezdu, zemřel v létě ve Vinogradovské nemocnici na rakovinu plic. Podle svědectví lidí, kteří jej v jeho posledních dnech navštěvovali v nemocnici, zemřel smířený s Bohem, z čehož mám velikou radost. Na výjezdech vidím lidi, kteří svědčí o fyzických uzdraveních či dalších nadpřirozených Božích dotycích, někdy vidím i projevy vysvobození od démonických mocností. Zdá se, že v posledních době těchto projevů Boží moci přibývá. Osobně věřím, že jsou to projevy budoucího věku – věku, který je před námi, a také nám to má připomenout vzkříšení našeho těla, ke kterému, ať už jsme věřící či nevěřící, podle Bible všichni spějeme. Na druhé straně mohu vidět, jak někteří lidé i po modlitbách za uzdravení umírají. Viděl jsem na Ukrajině umírat malé děti, a také spoustu lidí, kteří po modlitbách nezakusili žádné či jen malé fyzické zlepšení. Těmto věcem ani zdaleka nerozumím a nemám odpověď na mnoho otázek. Jedno je však jasné. Věčnost je blízko, záleží na našem vztahu s Bohem a na tom, jak žijeme. Bůh nás všechny přesahuje. Rád bych jednou, až přijde můj čas, odcházel z tohoto světa smířený s Bohem, s pokojem v srdci, v Boží blízkosti a přítomnosti. Totéž také přeji všem čtenářům této mojí zprávy. Jak jsi na tom s Bohem?

Druhou polovinu tohoto výjezdu jsem mohl strávit v Mukačevě a okolí. Měli jsme celkem deset shromáždění a najezdili docela dost kilometrů. Na tuto část výjezdu se ke mně připojil ředitel Nadačního fondu KMS Michal Klesnil. Prožíval jsem s Michalem hezký čas a jsem moc rád, že se mnou mohl na Zakarpatsku být. Bydleli jsme v cikánském táboře v Mukačevu u staršího pastora Šoni Horváta. Prožívali jsme časy, kdy nám Bůh na ulici posílal do cesty lidi, za které jsme se mohli modlit či s nimi mluvit o Pánu Ježíši. Při kázáních jsem prožíval nadpřirozené Boží zmocnění a často i lásku k lidem, ke kterým jsem mluvil. Ta láska nebyla ze mě, ale jen skrze mě procházela. Většinou bylo lehké kázat. Zdá se, že to byla jiná kázání, než jaká jsem doposud zažil. V neděli na shromáždění ve Svaljavě jsem v čase chval v Boží přítomnosti plakal a plakal, až jsem se bál, že nebudu moci kázat. Nakonec jsem však mohl kázat normálně. Moc toužím prožívat Boží přítomnost, je to veliká výsada. Vnější služba je pak lehká, jde to jako „po másle“. Věřím, že díky tomu jsem ani moc nepociťoval únavu, Duch svatý mně dával svoji svěžest. V posledních zhruba dvou letech je pro mě každý výjezd na Ukrajinu, dle mé subjektivní zkušenosti, mocnější a mocnější. Na jednom ze shromáždění jsem nově prožil, že církev patří Pánu Ježíši a On chce svoji církev zpět. Již nechce, aby byli oslavováni „velcí“ a obdarovaní služebníci, služby, modely, metody, ale On sám. Duch svatý nikdy neoslavuje člověka, ale vždycky Pána Ježíše. Bůh chce nás, věřící lidi, zpět pro sebe. Výše zmíněné věci prožívám i po svém návratu do Čech. Zdá se mi, jako by se měnil čas, Bůh je mi nějak blíž. Závěrem této zprávy bych chtěl poděkovat všem, kteří modlitebně či finančně podporujete naši práci a projekty.

Pavel Faul