Moje milé Afghánky – každá má svůj jedinečný příběh

Z Atén píše naše misionářka mezi uprchlíky „Markéta“:

V athénských ulicích se plynutí času v podobě změny ročních období příliš viditelně neprojevuje. Teď na podzim mi to přijde asi nejvýraznější, většina stromů vypadá skoro stejně, jako na jaře, když jsem přijela. S přibývajícími měsíci pobytu některé věci zevšedňují, dříve nové věci už dělám automaticky, a někdy se zdá, že dny a týdny plynou podobné jeden druhému. Některé kulisy a rekvizity zůstávají stejné, každý den ale má své jedinečné okamžiky, radosti, zklamání, rozhovory a úsměvy.

Tak je to i s lidmi, kteří k nám přicházejí. Někteří už celé měsíce, déle než já, někteří přichází poprvé, podruhé a jejich tvář mi zatím není povědomá. Takřka všechny ženy mají zahalené vlasy šátkem, zdraví se se mnou těmi stejnými frázemi, jsou vděčné za hrnek černého čaje, dožadují se hygienických potřeb pro své děti i pro sebe, stěžují si na zavřené hranice a podmínky v táborech, touží po kvalitním vzdělání pro své dcery a chválí mi moji ne vždy úplně plynulou perštinu. S některými se mi podaří navázat delší rozhovor a více se spřátelit a to potom pod tou skořápkou frází a podobné situace mohu vidět ženu s jedinečným příběhem a pohledem na život.

Šírín jsem viděla zatím pouze jednou. Byl to její první den u nás, všimla jsem si, že to tak asi bude, tak jsem si k ní šla přisednout, pozdravit ji a dát příležitost zažít, že se tu zajímáme o ní osobně. Hned mě zaujaly její dvě zhruba osmi až desetileté děti, které místo obvyklého pobíhání či účasti na zábavě v místnosti pro děti se zaujetím hrály s šachovými figurkami něco jako dámu. Když jsem všem donesla čaj a sušenky, povídaly jsme si chvíli o rodině a pak se mě podrobně vyptala na naše středisko a co jim můžeme nabídnout. Někdy je mi líto, že se lidi hned a velmi intenzivně zajímají, co vše jim můžeme dát a snaží se dostat, co se dá, ale snažím se to chápat – copak bych se v její situaci chovala jinak? Nechtěla bych sobě a svým dětem zajistit co nejrozumnější podmínky?

Potom mi Šírín vypráví o životě v Afghánistánu, o zklamáních ze života v řeckém uprchlickém táboře a dalších věcech. Většinu z toho už jsem v nějaké formě slyšela, ale pozorně poslouchám, protože tohle je její příběh. Podobná témata, přitom ale její osobní zkušenosti. Doufá, že se budou moci dostat do Německa, kde je to lepší, je více práce, možností, ekonomická stabilita a podobně. Na oplátku jí vyprávím o tom, jak jsem navštívila své dvě afghánské kamarádky v Německu, které mají práci, chodí do školy, ale jsou z reálného života v té vysněné zemi v něčem i dost zklamané. Německá kultura, která postrádá jejich otevřenost a pohostinnost, jim připadá chladná a lhostejná. Při společném vzpomínání na Řecko a místní lidi se jim objevil na tváři úsměv… Bavíme se o tom, že i tyhle vnější věci nejsou všechno, rozhovor se stáčí do osobnějších témat a Šírín mi dává nahlédnout do toho, co prožívá. Stres, strach, pocity úzkosti, nejistota, co bude dál. Tak jí vyprávím o tom, že Bůh má i na tyhle věci odpověď a skrze Ježíše nám nabízí pokoj a radost která je nadpřirozená a větší, než co nám může nabídnout tenhle svět. Přikyvuje, protože v jednoho Boha také věří, a Ježíše jako proroka si váží. Nakonec se za ní na místě modlím, dávám Bohu všechny ty věci, o kterým mluvila, a prosím, aby jí dal poznat svůj pokoj. Má slzy v očích a moc mi děkuje. Je znát, že je opravdu vděčná, a myslím, že i víc, než kdybych jí na místě dala balík s mýdlem, šamponem, rýží a olejem, na které se na začátku ptala. Znovu už jsem jí neviděla, ale Bůh si může použít zas někoho jiného na jiném místě, aby ji k sobě přiblížil.

Átefe má také děti, pro které si přeje dobrou školu a lepší budoucnost, obává se, jestli dobře zvládnou učivo v cizím jazyce a jak jim zajistí všechny každodenní potřeby. Do střediska začala se svým mužem a dětmi chodit možná ještě dřív, než jsem přijela já. Pamatuji si ji jako tichou paní, s ne příliš výrazným šátkem a širokými šaty, kterými dlouho úspěšně skrývala, že čekají dalšího člena rodiny, většinou zamyšlenou, skoro až smutnou. Pár týdnů před jeho narozením se celá rodina účastnila velikonočního promítání filmu Ježíš a zanedlouho potom začali chodit do církve, klást různé otázky o Ježíši a křesťanské víře. Když se jim narodil syn, dali mu jméno Masíh, tedy persky Kristus, to už bylo těsně před obrácením a křtem obou rodičů. V muslimských zemích se často synové pojmenovávají po prorocích, někteří muslimové se dokonce jmenují Isa, tj. Ježíš, takže pojmenovat někoho po Ježíši není tak neobvyklé, jak se to může zdát nám. Masíh je ale přece jen o hodně odvážnější, a vypovídá to něco o jejich cestě, zvlášť vzhledem k tomu, že jejich starší syn se jmenuje Mohammed.

Když jsem se s Átefe seznámila trochu blíž, chodila bez šátku, daleko častěji se usmívala a malý Masíh už byl docela velké miminko. Když jsem jí ale jednoho dne ve středisku šla pozdravit, začala mi vyprávět o tom, jaké zažívá odmítnutí ze strany ostatních afghánských žen. I když se podařilo pro jejich rodinu najít bezpečné bydlení, aby jim nehrozilo bezprostřední nebezpečí fyzického násilí, které tu mnozí křesťané v uprchlických táborech zažívají, ostatní na ně útočí alespoň ústně. Její manžel si z toho moc nedělá, ale jí se to odmítnutí ze strany dřívějších známých hodně dotýkalo. Ten den, kdy se mi svěřila s tímto, i dalšími věcmi, které jí trápily, jsem sama také neměla nejlepší náladu. Byla jsem unavená a měla jsem před sebou záležitosti, o kterých jsem si nebyla úplně jistá, jak na ně. Společně jsme se modlily, a Duch svatý mi pak připomněl různá místa z Bible, která byla povzbuzením pro Atefe, ale i pro mě.

Náš běžný rozvrh tady ve středisku za pár dní vybočí ze svého každotýdenního režimu, budeme totiž s uprchlíky slavit Vánoce. Čekají nás tři oslavy pro celkem asi 450 lidí. Už se pilně připravujeme, balíme dárky a nacvičujeme perské křesťanské koledy. Kromě Tiché noci je mým oblíbených hitem perská varianta Jingle Bells. S originálem má společnou pouze melodii, text je o tom, že Ježíš přišel na svět jako Spasitel, radujme se!

„Markéta“