Hospodin mě přísně káznil, ale nevydal mě smrti

Rodina Dohnalových

Rodina Dohnalových

Náš chorvatský misionář Jirka Dohnal bilancuje loňský rok:

Je to pro mě velká radost, že se na konci roku mohu ohlédnout a vidět tolik Božího jednání ve svém životě, ve své rodině, ve sboru a v Chorvatsku vůbec. Jednou z mých radostí je Goran, starší sboru, o kterém jsem přesvědčen, že by měl po mně převzít vedení sboru. V letošním roce se výrazně posunul ve své službě. Je zjevné, že je na něm pomazání jako na vedoucím. Když si vzpomenu, jak před léty začínal ve sboru kázat a jaké těžkosti a stavy úzkosti při tom prožíval, a když ho vidím teď, s jakým klidem se připravuje a pak káže skvělé slovo a taky skvělou formou a s takovou samozřejmou zjevnou a laskavou autoritou, srdce ve mně poskakuje radostí. Je pro mě nevýslovnou radostí sledovat ho jeho růst od znovuzrození po dnešek, kdy je z něj už dávno duchovně zralý a dospělý Boží člověk, který mě v mnohém přerostl a od kterého se můžu sám učit.

Moje mezisborová služba se letos zase o trochu rozšířila. Tak nějak „sama.“ Nijak jsem o to neusiloval. Prostě se snažím být Pánu užitečný tak, jak umím. Dal jsem Mu těch svých pár rybiček a chlebů a On to vzal do rukou, požehnal a pak tím, k mému úžasu, nasytí spoustu lidí. Dokonce se jich tak mocně dotkne, že mi často pláčou na rameni. A i po dlouhé době svědčí o proměně, kterou prožili. Je úžasné být toho součástí. Setkávám se také individuálně s některými pastory, a nejen z Istrie. Nemám žádnou oficiální pozici nějakého „kouče“ nebo „mentora.“ Vzniklo to tak nějak spontánně a přirozeně, mimo oficiální strukturu EPC v Chorvatsku. Cítím se v tom jako ryba ve vodě.

Společné bohoslužby církví na Istrii

Společné bohoslužby církví na Istrii

Pokračuji v práci v Teologické komisi. Některé z dokumentů jsou nyní předmětem docela bouřlivé diskuze. Příprava několika dalších dokumentů mě ještě čeká. Vážím si důvěry, kterou ve mne vedení naší církve má, že mi svěřilo tvorbu těchto dokumentů. Naše pravidelné pastorálky na Istrii pokračují. Letos jsme jich měli 5. Mým velikým potěšením jsou společné bohoslužby církví na Istrii, které se staly již pravidlem a které jsou znamením jednoty, kterou jako pastoři sborů na Istrii máme.

Začátkem dubna jsem začal ztrácet zrak na levém oku. Během 5 dnů se to tak zhoršilo, že jsem už viděl jen na 20%. Diagnóza – odchlípení sítnice, což je závažné poškození oka, při kterém hrozí i trvalé oslepnutí. Takže mě hned chtěli poslat rovnou do nemocnice v Rijece nebo Zagrebu. Byl bych se tam i nechal odvézt, nebýt tolika špatných referencí od našich známých o kvalitě očních doktorů ve zdejším státním zdravotnictví. Nechal jsem se ukecat bratřími tady i v ČR, abych odjel na operaci do ČR. Svolil jsem, přestože v ČR nejsem pojištěn. Náš přítel, který pracuje jako finanční ředitel kliniky LEXUM, mi vyjednal na jejich klinice 50% slevu, ale i tak operaci vyčíslil na 25.000,- korun. V následujících dnech jsem byl zaplaven Boží milostí ke mně. Během pár dní nám přišly na účet peníze nejen na operaci, ale i na cestovní náklady. Jsem vděčný za Tělo Kristovo a všechny ty obětavé sourozence, kteří tak promptně a spontánně zareagovali v této mimořádné situaci. Celý duben jsem se pak byl v rekonvalescenci. Žádná námaha, žádný prach, odpočívat. Teď po osmi měsících můžu říci, že vidím na celé oko, i když pořád ještě trochu zdeformovaně.

V dubnu jsme opět měli „snídani pro ženy,“ takovou nenásilnou evangelizační akci, kterou jsme měli už vloni. Ženy z našeho sboru pozvaly svoje nevěřící kamarádky do kavárny nebo pizzerie na snídani, kde je program na určité téma. Tentokrát bylo téma: „Kde je Bůh, když to bolí?“ Čtyři ženy ze sboru vyprávěly o tom, jak jim Ježíš pomohl překonat bolestivé zkušenosti nebo těžké období ve svém životě. Mezi těmito svědectvími chváliči ze sboru vždy zazpívají nějakou píseň s příhodným textem. Je to skvělý způsob jak oslovit lidi skutečnými příběhy z vlastního života.

V nedělní škole se tvoří pěkná parta. V květnu Káťa s Terezkou a Matýskem udělali pro děti hru „Po stopách Aslana“, a děti z toho byly úplně na větvi. Terezka a Káťa byly za dobré víly, a Matýsek v mém sniperském obleku za bubáka. Chlupy z Aslanovy hřívy jsme vzali z našich koz, kamenný stůl, na kterém byl Aslan obětován, postavily holky den předtím u středověké zříceniny tvrze na jednom kopci asi kilometr a půl od nás. A jako krev posloužila červená tempera. Bylo to poměrně dost práce, ale co by člověk neudělal pro děti, že?

V červnu jsme ve spolupráci sborů na Istrii a Baptistické církve z Čakovca představili veřejnosti příběh Josefa Egyptského muzikálem v Istarském národním divadle. Byla to opravdu velká a nákladná kulturně evangelizační akce. Dostalo se ji publicity i v televizi a v novinách. Přestože nešlo o klasickou evangelizaci a „nikdo se neobrátil,“ věřím, že měla duchovní význam, minimálně v tom, že lidé viděli, že „ti protestanti“ věří ve stejnou Bibli jako katolíci, že mezi sebou spolupracují a že jsou schopni profesionálního výkonu. Nemluvě o tom, že mohli slyšet Josefův příběh, který i dnes promlouvá k lidským srdcím.

Na sborové mládeži se vytvořil nový tým. Mládež doposud vedl Đani, který má 40 let, a uzrál čas, aby tuto službu předal mladším. Já se individuálně věnuji Andreovi (21 let), v němž vidím nového vedoucího mládeže, a kterého tak vnímají i ostatní mládežníci. Nicméně Andrea se na to (zatím) necítí, což je zčásti proto, že má mylnou představu, že vést mládež znamená dělat to tak, jak to dělal Đani, a ne jinak. Vidíme to tak, že by se měl vytvořit tým vedoucích mládeže, kde by byl Dino, Tereza, Eugen a Andrea, a Andrea by byl vedoucím tohoto týmu. Takže s ním trávím čas 1x za 14 dní a probíráme všechno možné, od osobních věcí, po službu ve sboru. Je úžasné sledovat, jak v Pánu roste.

Začátkem října jsme měli společný třídenní seminář na téma duchovní obnovy s katolickým knězem Draženem Radigović. Akce dosud neslýchaná. V těchto končinách totiž nebývá zvykem, aby se protestanti bratříčkovali s katolíky. Taky jsme se setkali s všelijakými reakcemi. Až mi z toho bylo chvílemi smutno. Nicméně Dražen kázal, jako by byl „náš.“ U příležitosti Dne reformace jsme měli opět třídenní seminář, tentokrát s Borisem Havlem, člověkem, který pracoval jako poradce Ministerstva zahraničních věcí pro mezinárodní a blízkovýchodní politiku. Vystudoval tři vysoké školy v Jeruzalémě, v Uppsale a v Zagrebu a nevím, z čeho všeho má doktorát. Je skutečně odborníkem na arabsko-izraelské otázky, a tím, že zná dobře Písmo a Pána, jsou jeho přednášky tak zajímavé, že kdyby mluvil 3 hodiny v kuse, uběhne to člověku jako nic.

A koncem října jsme měli ještě jeden společný seminář, a to s mesiánským Židem Amirem Tsarfatim. Tyto přednášky jsou v angličtině, opravdu stojí za poslechnutí a lze si je poslechnout zde.

Den díkůvzdání

Den díkůvzdání

V říjnu jsme měli opět na Den díkůvzdání ve městě stánek s plody země a různými potravinami, které jsme pak rozdávali kolemjdoucím a šířili tak vděčnost za vše dobré, čím nás Bůh v tomto roce zahrnul. Říkám si, že než si stěžovat na to, jak jsou lidé nevděční, je lepší jim strčit do ruky igelitku plnou prvotřídního ovoce a zeleniny. A když se zeptají proč, tak jim řekneme, že prostě už samým vděkem nevíme, co máme dělat. Letos jsme rovněž začali s pravidelnými modlitebními setkáními po městech na Istrii. Vždy jednou za 2 měsíce se sejdeme v některým ze sborů na Istrii a společně vzýváme jméno Páně. Nebývá nás moc, ale to nevadí. Jde nám o to, aby se přišli modlit ti, kterým Pán položil na srdce břemeno za probuzení celé Istrie.

Jako rodina se máme moc dobře, Terezka letos oslavila své osmnácté narozeniny, je ve třetím ročníku italského gymnázia. Příští rok bude maturovat. Matýsek má 15 let, chodí na střední zemědělskou školu a líbí se mu tam, což jsme moc rádi. Martin oslavil letos deváté narozeniny. Chodí do třetí třídy a je to živel, takže ukočírovat ho je pro nás jako pro rodiče pěkná výzva. To, co nás těší, je, že má dobré srdce a upíná se k Pánu. Kačenka, přestože to se mnou nemá lehké, jen kvete. Tuhle jeden náš neobrácený známý řekl své kolegyni z práce, která chodí do našeho sboru, že se musí zeptat Jureta, jak to dělá, že jeho žena Katka je pořád tak veselá a šťastná. No, zahřálo mě to u srdce, ale nejsem si jist, jestli s tím mám já co dělat. Mám tu svoji Kačenku strašně rád, ale její štěstí zcela jistě vychází z jejího vztahu s Pánem, a to je pro mě to nejdůležitější. Nemusím se totiž vedle ní bát být pouhým člověkem.

Jsem vděčný za celou svoji rodinu. Někdy jen tak sedím a pozoruji je v tichém dojetí a říkám si, jak mě asi Bůh musí milovat, když mi dal takovou ženu a děti. Za těch 20 let, co jsme tady, jsem tolikrát mohl přijít o život nebo skončit na vozíku, a Pán mě vždycky znovu a znovu pozvedl a vrátil k životu. Tolikrát jsem prožíval děsivé úzkosti a tíseň, a Pán mě ze všech těchto věcí vysvobodil. Můžu říci spolu s žalmistou:

„Hospodin mě přísně káznil, ale nevydal mě smrti.“ Žalm 118:18

Za všechny Dohnalíky

v Kristu Jirka Dohnal