„Kamarád Ahmad se ptá, proč nás máš rád“

IMG_5686.jpgJiž několik let působí na Sicílii náš misionář „Pavel“. V dubnu jsme jej na několik dní navštívili a mohli na vlastní oči vidět jeho službu.

Pavlovou cílovou skupinou jsou uprchlíci, kteří na Sicílii připlouvají přes moře ze severní Afriky a jsou zde soustřeďováni v uprchlických táborech. Pavel žije v malém městečku, které je několik kilometrů od jednoho takového tábora s několika tisíci uprchlíky. Přímo do tábora za nimi nemůže, ale snaží se s nimi navazovat kontakty různými jinými způsoby. Sám o tom říká: „U těchto lidí je to všechno o vztazích. Je nezajímá tvoje učení. Zajímá je, jaký jsi, a až podle toho si pak udělají obrázek i o tom, čemu věříš.“

Proč mladí muži?

Každý den dopoledne přijíždí do městečka z tábora autobus. Čekáme na něj na zastávce. Po otevření dveří jsme svědky podivného úkazu, kdy polovina pasažérů vyskakuje ze dveří a úprkem se žene do městečka. Pavel vysvětluje: „Běží k místní pobočce Western Union, aby si vybrali peníze, které jim posílají příbuzní, a nemuseli čekat v dlouhé frontě.“ Většina pasažérů jsou mladí muži. Pavel objasňuje, proč tomu tak je: „Zpravidla se celá velká africká rodina složí na zaplacení cesty pašeráckým gangům pro jednoho svého člena. Většinou je to mladý muž, protože ten má největší šanci přežít a dostat se do Evropy. Mají dosti naivní představu, že pokud se mu to podaří, začne tam brzy vydělávat a posílat jim peníze, popřípadě si je časem pozve k sobě.“

Jenomže realita bývá diametrálně odlišná. Cesta je dlouhá a neúprosná. Přežijí jen ti nejsilnější nebo ti, kdo mají největší štěstí. První velkou zkouškou je přejezd Sahary. Pašeráci převážejí své klienty namačkané na korbě malých pickupů. Cesta trvá několik dní, cestující dostávají příděl vody jeden kalíšek na den. Kdo už nemůže dál, toho nechají bez milosti u cesty zemřít. Ti, kdo přežijí, se ocitnou zpravidla v rozvrácené Libyi. Ta je po rozpadu centrální vlády ovládána místními loupeživými bandami, pro které jsou uprchlíci vítaným zdrojem příjmů. Chytají je jako zvěř. Okradou je o všechno, co ještě mají, a pak je nutí, aby psali domů příbuzným o další peníze. Kdo neuspěje, je často zabit. Ti šťastnější se potom dostanou na pašerácké čluny a čeká je přejezd Středozemního moře. Ten znovu někteří nepřežijí. Zbytek z tohoto vpravdě darwinovského výběru se pak ocitá zde. Čeká je rychlé vystřízlivění ze snů o zaslíbené Evropě. Tráví dlouhé měsíce v uprchlickém táboře čekáním na vyřízení azylu. V táboře sice dostanou jídlo a postel, ale namísto vydělávání musejí znovu psát domů o peníze. A tím se obloukem vracím k jejich úprku do místní pobočky Western Union.

Evangelium u komunistů

Pavel některé z nich oslovuje u autobusu nebo před pobočkou. Je v tom velmi přirozený a přátelský. Pokud projeví zájem o další kontakt, zve je k sobě domů nebo do kulturního centra, do kterého má volný přístup a přátelské vztahy s jeho místními členy. Další z mnoha místních paradoxů je, že mnozí z členů centra jsou komunisté.

Dnes se nechal pozvat Francis z Ghany. Je vděčný za čaj a za možnost ocitnout se chvíli v jiném prostředí. Ukazuje nám fotky svých dětí, po kterých se mu zjevně stýská. V místní knihovničce nacházíme k našemu překvapení knihu o Praze. Ukazujeme mu, odkud jsme, a nad fotografiemi zasněžených pražských kostelů říkáme, že jsme křesťané. Francis říká, že on je také křesťan. To může ovšem znamenat leccos, od živé víry až po pouhé vyjádření určitého kulturního pozadí. Nakonec odchází s příslibem, že se zase někdy staví. „Nikdy nevíš, co se z toho vyvine“, říká Pavel. „Možná už ho nikdy neuvidím, možná je to začátek něčeho hlubšího. Vzpomínám si, jak mě po několikátém podobném setkání pozval jeden z uprchlíků k nim domů na oběd. Uvařili nějakou specialitu a byli velmi přátelští. Pak se ale objevil jejich kamarád, který jako by vypadl z náborových plakátů Islámského státu. Mohutný chlap s dlouhým plnovousem a kamennou tváří. Začali se spolu dlouze hádat ve svém jazyce a já jim nerozuměl ani slovo. Islamista se tvářil čím dál vztekleji. Nakonec se ke mně ale můj hostitel obrátil a řekl: ‚Tady kamarád Ahmad chce vědět, proč nás máš rád…‘“

IMG_5540.jpgPříští den jedeme do tábora vyzvednout si Ishmaele. To je mladý muslim ze Sierry Leone, se kterým Pavel před časem navázal kontakt. Bereme jej k Pavlovi domů na oběd. Ishmael nám vypráví o své rodině, která byla pronásledována z politických důvodů. Jeho otec vyšel z vězení s podlomeným zdravím a brzy nato zemřel, a on sám musel uprchnout ze země. Když po obědě přijde řeč na naši víru, Pavel mu čte ze Žalmů. Mluví o Bohu, který chápe naše problémy a soucítí s námi. Pro muslima je to zjevně nová myšlenka. Svědčíme Ishmaelovi o tom, jak jsme navázali s Bohem osobní vztah. Nakonec jej požádám, jestli bychom na něj mohli vložit ruce a modlit se, aby se jej Bůh osobně dotknul. Dovolí nám to a při modlitbě zjevně prožije něco hodně hlubokého. Pak se rozloučíme s tím, že zítra přijde znovu.

Ušlechtilé olivy

Odpoledne se jedeme podívat na Pavlův olivový háj. Je to příležitost, kterou mu Bůh otevřel před několika lety. Pavel jej postupně zvelebuje a prodej olivového oleje mu pomáhá s financováním životních nákladů. Práce v háji je navíc skvělou příležitostí pozvat uprchlíky, kteří se v táboře nudí a nemají co na práci, aby mohli dělat něco užitečného. Mnozí tuto možnost s radostí přijímají. Pavel nám ukazuje větvičky ušlechtilé olivy naroubované na planý kmen. Najednou je biblická ilustrace z 11. kapitoly epištoly Římanům o tom, jak jsme proti přírodě naroubováni na ušlechtilou olivu Izraele, daleko živější.

Další den jedeme autem líbeznou sicilskou krajinou, plnou pomerančovníků a s dýmající Etnou na obzoru. Najednou je ale dojem pokažen množstvím nigerijských prostitutek podél silnice. Pavel říká, že je na to napojena celá rozsáhlá mafie, která v jejich mateřské zemi unáší mladá děvčata, ve speciálních táborech je systematicky znásilňuje a zbavuje jakékoli sebeúcty, a nakonec je mezi uprchlíky převáží do Evropy. Nikoho to nezajímá, všechny zodpovědné úřady se tváří, jako by problém neexistoval.

Odpoledne znovu přichází Ishmael. Pavel mu promítá na notebooku film Ježíš v jeho mateřském jazyku. Nejdříve jej se zájmem sleduje, ale nakonec řekne, že by si raději zase povídal o žalmech. Po jeho odchodu nám ještě týž večer pošle textovku, jak moc je rád, že mohl u nás být.

Na zastávce autobusu stojí tentokrát vzteklý mladý černoch, který hlasitě nadává. Vykřikuje, že je muslim, má svá práva a nenechá se ponižovat. Vypadá, že se každou chvíli popere, ale Pavel přichází a v klidu se s ním dává do řeči. Za chvíli se mladík trochu uklidní a vysvětluje důvod svého rozčílení: opodál stojící starší Sicilan mu už poněkolikáté dělá homosexuální návrhy.

Přicházejí k nám do Evropy. Mnozí s naivními a nerealistickými představami o životě zde. Mnozí zranění na těle, na duši i na duchu. Někteří jsou uneseni. Někteří prchají, aby si zachránili život. Někteří jdou za vidinou lepšího života pro sebe a pro své děti. Někteří jsou zabrat Evropu pro své falešné bohy. Každý z nich je jedinečný člověk s jedinečným osudem. Budou přicházet dál. A jsem hluboce přesvědčen, že jediným skutečným řešením je, že se setkají s Kristovou láskou a mocí. Jsem vděčný za lidi jako Pavel, kteří stojí v první linii boje o budoucnost našeho kontinentu.

Michal Klesnil, ředitel NFKMS

Článek byl původně napsán pro časopis Život víry 6/2017