Řecko: přestupní stanice

acropolis_temple_parthenonZ řeckých Atén píše naše misionářka mezi uprchlíky „Markéta“:

Tady mezi Peršany v Řecku si nikdy nemůžete být jistí, co bude za týden, za měsíc… Jedna věc je kultura. V té řecké i perské to funguje tak, že když si s někým domluvíte setkání či návštěvu, znamená to, že k tomu možná dojde, nikdy takové domluvení ale není příliš závazné. Zrušit něco pár hodin předem nebo prostě nepřijít není nic zas tak zvláštního. Musím říct, že se v tom stále necítím ve své kůži, i když už mě to nepřekvapuje. Učím se tolik se nevázat na své plány a soustředit se víc na přítomnost: co mohu dát tady teď, těm, s kterými zrovna jsem. Kromě kultury totiž hraje vliv i to, že většina lidí nechce v Řecku zůstat napořád a tak čas od času někdo zmizí do zahraničí. Někdy doslova, totiž zcela nečekaně, zmizí ze dne na den, bez rozloučení. Jindy je čas se rozloučit nebo alespoň mezi řádky poznat, že se to blíží. Na to se zvyká podstatně hůř, pokud se tady na to vůbec zvyknout dá, i když jako informaci to vím, už dávno, že tady to takhle chodí. Řecku se co se týče uprchlíků často říká „přestupní stanice“.

Minulý týden takhle ze dne na den zmizeli jedni milí přátelé ze sboru. Naprosto nic nenasvědčovalo tomu, že by se k tomu chystali. Nedávno se jim podařilo získat maličký byt k pronájmu, Šírín začala chodit jako dobrovolnice k nám do střediska Helping Hands a i s Hamídem se mi oba přihlásili, že by se rádi zapojili do vznikajícího chválícího týmu. V pondělí jsme si vyměnily pár zpráv o tom, že druhý den přijdou na setkání chval, v úterý po nich nebylo ani památky, nepřišli ani nezvedali telefony, a ve středu jsem dostala zprávu, že už jsou v nějaké jiné evropské zemi…

Bylo mi samozřejmě líto, že už se s nimi tady neuvidím, ale zároveň jsem si uvědomila, že jsem vděčná i za ten krátký čas, co jsem se s nimi mohla znát. Jsem ráda, že jsem mohla slyšet jejich příběh plný zvratů, o životě v Íránu, o tom, jak se znali, protože oba závodně hráli volejbal, a jak nezávisle na sobě uvěřili a jednou se s překvapením potkali na domácím shromáždění. O tom jak Šírín potají založila biblickou skupinku mezi sportovkyněmi a když jí na to přišli, strávila několik měsíců za mřížemi. O tom, jak je Ježíš zázračně ochraňoval na cestě přes moře, když se pod nimi přeplněný člun začal potápět. Jsem ráda, za těch pár setkání, kdy jsme společně chválili Pána, modlili se za sebe, a kdy se mě i s jinými ptali na to, jak rozumím některým věcem z Bible, nebo se po zuřivé diskuzi v perštině o některých aspektech církve, z kterých jsem nerozuměla ani polovinu, ptali na můj názor. Byli jsme si navzájem požehnáním a povzbuzením a jsme si jistá, že si Pán tenhle čas použil a použije.

Nejsou první, s kým jsem se blíž spřátelila a kdo už je někde daleko, víc jak polovina z těch, s nimiž jsem se skamarádila před rokem už je někde pryč. Mezitím vznikla zase nová přátelství, jak s již věřícími, tak s muslimkami ve středisku, s kterými se pravidelně modlím za různé věci v jejich životech, zpíváme perské chvály a navštěvujeme se. Snažím se nesoustředit na to, jestli tu i za měsíc ještě budou či ne. Jak se zpívá v jedné oblíbené mezinárodní písni, dnešek je den, který nám Pán dal, abychom se v něm radovali. Když se dnes naše cesty střetly, není to náhodou. Věřím, že s většinou těchto mých přátel se jednou shledám znovu, a zvláště ty, kdo Ježíše ještě nepoznali jako Božího Syna, provází moje modlitby na další cestě, aby také získali ten věčný domov v nebesích.

Markéta