Skoro poslední návštěva u afghánské kamarádky

acropolis_temple_parthenonO svých někdy těžkých dilematech píše naše misionářka mezi uprchlíky v Řecku „Markéta“:

Jedno odpoledne před pár týdny jsem seděla naproti své afghánské kamarádce ve skromně zařízeném pokoji jejich pronajatého bytu. Parvín na mě soustředěně hledí a snaží se opakovat údaje, které slabikuji z bulharštiny. Držím v ruce cizí občanku a hlavou mi víří hejno otázek. Co kdybych to byla já, komu na dovolené ukradli doklady a převaděči je za balík eur prodali zoufalé rodině uprchlíků, co se chce za každou cenu dostat z neoblíbeného Řecka do vysněné destinace Německo? Jak turistka z Bulharska asi reagovala, když zjistila, že přišla o svůj občanský průkaz? Nebo tu byla studijně, podle věku by to taky bylo možné, třeba na stáži, jako před lety já? Strávila půl dne cestou na ambasádu pro náhradní cestovní doklad jako jedna moje známá, kterou okradli už cestou z letiště? Napadlo vůbec něco z toho Parvín, která se chystá na tuhle občanku zkusit dneska večer odletět? A uvědomuje si, o kolik má ta slečna na fotce světlejší pleť a menší nos? Nemám tušení, nakolik má tahle akce šanci na úspěch. Znovu vyslovuji jméno z občanky a Parvín ho opakuje snad o kousek lépe než předtím. Takhle nervózní jsem ji ještě neviděla, tak nemám to srdce některou ze svých otázek vyslovit nahlas. Na její dotaz, co myslím, jenom pokrčím rameny. V téhle situaci, kdy se doslova dotýkám nelegálního obchodu, se cítím úplně nepatřičně, nejradši bych s tím neměla nic společného.

Oddechnu si, když občanku strčí do kabelky a jde udělat čaj. Otázky v mé hlavě se přelévají na druhou stranu: jak bych asi jednala v Parvínině situaci já? Kdybych vyrostla v Íránu jako příslušník znevýhodněné menšiny afghánských uprchlíků a snažila se najít lepší život v Evropě. Kdybych byla s manželem a šestiletým synem v cizí zemi, jejímuž jazyku nerozumím. Kdyby po mě manžel chtěl, abych opustila svoje dítě a vydala se sama za zbytkem jeho rodiny do neznámého německého velkoměsta… Mezi řádky vnímám, že její odjezd je hlavně rozhodnutí manžela a jí se do toho moc nechce. I tak mě ale žádá o modlitbu, aby se jí podařilo do Německa dostat. Má naprostou jistotu, že když se za to budu modlit, stane se to, protože když jsem se před měsícem modlila za její spánek, noční můry odešly a od té doby spí dobře. Odpovídám, že s takovou modlitbou nemůžu souhlasit, protože opravdu nevím, jestli je pro ni cesta do Německa tím nejlepším. Budu se ale modlit, aby se v jejím životě naplnil Boží plán.

Když se s ní pár hodin před jejím odjezdem na letiště loučím, jsem si jistá, že ji nevidím naposled. Pokud její dnešní cesta skončí v Německu, stavím se za ní, až budu doma na Vánoce. Tak dlouho jsem ale nakonec čekat nemusela. Už o týden později přišla na náš obvyklý program pro ženy s tím, že se jí na bulharskou občanku nepodařilo dostat do letadla. Usmívala se, protože byla ráda, že může být u toho, když její syn nastupuje do školy, a že další cesta do neznáma se odkládá na neurčito. O Německu už nechce ani slyšet, raději začala chodit na kurz angličtiny a mě u ní doma čekají na kontrolu výslovnosti slovíčka a fráze na téma školních potřeb a návštěvy u lékaře.

„Markéta“