Na Victorii

Victoria_square_Athens

Victoria Square

Své zážitky ze služby uprchlíkům v Athénách sdílí naše misionářka „Markéta“:

Tentokrát na náměstí Victoria čekám na Annu Marii, moji milou napůl řeckou spolubydlící, s níž jdeme navštívit afgánskou kamarádku Hamíde. Rozhodla jsem se zkrátit si to čekání trochou hraní na kytaru, když už jí s sebou mám. Svítí slunce, ale už není vedro, takže je příjemné si sednout na lavičku někde uprostřed, kde je zrovna volno. Všechny ostatní jsou totiž obsazené.
Naladím kytaru a nejprve hraju jen tak, co mě napadne: různé chvály slovensky a česky. Baví mě, jak hudba proměňuje atmosféru prostředí, a pozoruji, že si to lidé kolem docela užívají, i když z toho, co zpívám někdy nemohou rozumět jedinému slovu. Když dorazila Anna Maria, říkám si, že tedy nakonec zazpívám nějakou perskou, ať z toho lidé kolo taky něco mají (většinou se tu shromažďují afghánští uprchlíci, ale sem tam i pár starších Řeků). Na refrén se ke mně přidává i Anna Maria, má tuhle písničku dost naposlouchanou, a po chvíli si k nám přisedne asi tak třinácti-čtrnácti-letá afghánská dívka. Sama od sebe se k nám taky přidá na refrén, na první pohled má hudební nadání a skvělou paměť, všechny nás to baví, tak ještě ten refrén několikrát zopakujeme. S maminkou a sourozenci zrovna šli kolem na kurz angličtiny. Miluje hudbu, a tak nemohla odolat, když nás viděla hrát a zpívat. Měly jsme čas jen na pár vět, pak už jí maminka táhne pryč, ať stihnou tu angličtinu. Nejen že si s námi užila takovou hudební chvilku, navíc ještě slyšela, a dokonce i zpívala, o té největší Boží otcovské lásce…
Něco takového chci určitě zopakovat, tak se hned ptám Anny Marie, které se do toho ale moc nechce. Vím, že je lepší nebýt tu sama, mít někoho do party, tak se modlím, aby mi tedy Bůh někoho přidal. Asi o dva měsíce později se na Lighthouse (to je Athénský dům modliteb a chval, který začal v listopadu a ten měsíc fungoval opravdu 24/7, přijela i řada týmů či jednotlivců ze zahraničí) v kuchyňce přichomýtnu k rozhovoru vedoucího venkovních aktivit a pastora o významu chval venku v ulicích. Zmiňují jmenovitě Ominii, Metaxurgio a Victorii… To hned zbystřím a vzápětí sdílím svoje přání znovu hrát perské chvály na Victorii. Antonio hned nabízí termín, píše ho na informační tabuli a je to domluvené.
O pár dní později se po poledni scházíme kolem stolu v kuchyňce ještě s asi dalšími deseti a modlíme se, aby si Bůh náš čas na Victoria square použil, jak on chce. Já si pak ještě neodpustím stručnou kulturní přednášku o Afgháncích a jak je neurazit hned v prvních pěti vteřinách a pak už jdeme na metro; vzhledem k pár Američanům, kteří by se sami v metru s přestupem ztratili (většina lidí v USA jezdí všude autem a ve většině měst ani žádná MHD není, takže nejsou zvyklí ji používat, pro některé je to nová situace), si připadám trochu jako na školním výletě. I po mírně stresové situaci, kdy se naše skupina kvůli nacpanému metru rozdělí, se úspěšně opět scházíme na Victorii.
Jsme na místě. Vybírám si lavičku opět na slunci, aby mi nebylo zima, a začínám hrát. Ostatní se rozptýlí po parčíku, aby se modlili a třeba se s někým dali do řeči. Pár okolních Afghánců mě hned začne soustředěně pozorovat, občas se někdo zastaví, fotí a tak. Po chvíli se přidává jeden bratr z Německa s flétnou, kterého provázejí obdivné pohledy kolem sedících. Chvály s dobrým muzikantem mě moc baví, ještě takhle venku. Když už mě bolí prsty a nemůžu dál zpívat, předávám kytaru Rebece, která pokračuje anglicky.
Všimla jsem si, že jedna naše starší sestra se snaží komunikovat se svými afghánskými vrstevnicemi, tak jí jdu na pomoc. V kočárku mají nemocného chlapce, tak tlumočím nabídku modlitby a doplňuju pár slov o Ježíši, že v Bibli je zapsané, jak uzdravoval nemocné, a že věříme, že to dělá i dnes. Po modlitbě mě Afghánky zpovídají, kde jsem se naučila persky, co jsem zač a proč jsem přijela do Řecka.
Když tam s nimi takhle chvíli sedím, jedna starší paní se ptá: „Kdo je tvůj Bůh? V co věříš?“ Tohle miluju na službě mezi Peršany, že se často sami od sebe ptají a já jim můžu odpovědět tím, že jim řeknu evangelium. Tahle žena je tady teprve pár týdnů a možná je to poprvé, kdy mohla slyšet pravdu o Ježíši. Reaguje typicky, že Ježíše si váží jakožto proroka, určitě to ale není Bůh, a tak podobně. Vedle sedící paní se zájmem poslouchá, když se snažím přiblížit koncept trojice na příkladu slunce – které je jednak žhavá koule daleko, ale my jej vnímáme jako světlo a teplo, což jsou různé věci, ale pořád je to jedno slunce. Ještě nějakou chvíli povídáme o tom, jaký je jejich život tady, jaké to bylo na ostrovech, jak se jim líbí Athény a že všichni hledají pokoj. Modlitbu ve jménu Ježíše nikdo neodmítne, tak se za ně modlím, aby tady v Evropě mohly najít ten skutečný pokoj.
Jedna z nich se ptá, jestli budu ještě hrát, a zda mi nebude vadit, když si mě natočí na video a pošle své příbuzné do Íránu. Tak si znovu beru kytaru a hraju jednu ze svých nejoblíbenějších perských písní, která vypráví o život proměňujícím setkání s Ježíšem. Naplňuje mě údivem, že i když zpívám tady v athénském parčíku, zpráva o Ježíši se dneska dostane až do Íránu.

„Markéta“