Sen, který se stal skutečností

IMG_5265O zážitky ze svého posledního výjezdu na Zakarpatskou Ukrajinu se dělí náš misionář Pavel Faul:

Rád bych se s vámi rozdělil o svoje zážitky z našeho posledního výjezdu na Ukrajinu v dubnu letošního roku. Na Zakarpatsku jsem byl spolu s Tomášem Plenerem ze sboru Dobrá zpráva z Jablonce nad Nisou. Pohybovali jsme se ve Vinogradovském okrese, cca 100 km od slovenských hranic, a v Mukačevě, který leží cca 40 km od výše zmíněných hranic. Z Mukačeva jsme vyjížděli do různých romských sborů v okolí. Novinkou byla služba ve sboru v Maďarsku v obci Tisobeč, asi jeden kilometr od ukrajinských hranic. Pastor Šoni Horvát plánuje založit v Maďarsku nový romský sbor a rozšířit tak duchovní práci i za hranice Ukrajiny. Znovu jsem měl dojem, že s každým novým výjezdem se zvětšuje intenzita Božího jednání a schopnost stíhat setkání s lidmi, které pro nás na daný výjezd Bůh připravil. Celkem jsme měli sedmnáct shromáždění, dvoje křty, setkání s vedoucími a požehnání nově narozeného děcka. Do toho jsme chodili po návštěvách, kde jsme si povídali a modlili se za lidi. Na Ukrajinu jsme dorazili na pravoslavné Velikonoční pondělí 9. dubna. Velikonoce jsou pro Ukrajince velikým svátkem, a proto se domů vrací většina lidí, kteří odjíždějí za prací do zahraničí na takzvané „zarobotky“. Ve většině romských a maďarsky mluvících sborů měli Velikonoce v našem termínu, Ukrajinci je v tomto roce měli o týden později. Jen pro zajímavost, v Zakarpatské oblasti také vedle sebe fungují dva časy: oficiální kyjevský, který je o hodinu napřed od našeho a takzvaný „městnij“, který je stejný jako náš středoevropský čas. Protože většina lidí, se kterými na Zakarpatí spolupracujeme, se řídí časem středoevropským, tak si ani nepřeřizujeme hodinky. Problém je, že mobily se většinou přeřizují automaticky dle časového pásma a odjezdy vlaků, fungování úřadů, škol, apod., se řídí časem oficiálním, tedy kyjevským. Proto raději při domlouvání termínů dodáváme: jakého času – kyjevského či „městnovo“.

I na tomto výjezdu jsme prožívali různá doprovodná znamení, která dle Nového zákona doprovázejí kázání Božího slova. Bylo jich tolik, že jsem se rozhodl o nich napsat tentokráte více. O všem nemám ani zdaleka přehled a mnohé se dozvídám až se zpožděním. Co se týče uzdravení, není žel v našich silách většinu uzdravení lékařsky potvrdit, navíc úroveň dostupnosti lékařské péče je na Ukrajině jiná než u nás doma a spoustu chudých lidí, za které se modlíme, nemá na kvalitní lékařskou péči peníze. Nechtěl bych nic přehánět, chci zůstat střízlivý, ale také se chci učit chodit v Boží moci a povzbudit v tom i ty, kteří budou číst tuto zprávu.

Stejně jako na posledních výjezdech jsem si psal slova poznání, která mě napadala, když jsem Pána Boha o ně prosil. Mnohokrát jsem se zmýlil, někdy ale Bůh tato slova používal způsobem, který mě samotného překvapil. Po většině shromáždění přicházelo docela dost lidí, kteří trpěli problémy, o nichž slyšeli ve slovech poznání, abychom se za ně modlili. Někdy lidé plakali a byli dotčeni Boží láskou, a hlavně tím, že Bůh zná jejich problémy. Několikrát přišli lidé, kteří měli nutkání spáchat sebevraždu, jeden muž, který měl problémy s pornografiií, lidé které Bůh povzbudil tím, že jim dal vědět, že slyšel jejich modlitbu na konkrétním místě. Jindy byli povzbuzeni lidé, kteří si připadali neúspěšní a cítili se vyhořele, apod. V jednom z romských sborů Bůh povzbudil člověka, kterému nedávno zemřelo děcko. V Maďarsku se Bůh dotkl ženy, která měla problémy po operaci srdce. Po vyslovení tohoto slova poznání, dle jejího svědectví, které jsem se dozvěděl od jejího pastora přes internet, tyto problémy ustaly. Jeden muž svědčil o tom, že mu přešly problémy s kolenem. Někdy se Bůh dotýkal lidí hned při vyslovení slova poznání, jindy později při osobním modlitbách za ně.

Hned na prvním shromáždění, které se konalo pod širým nebem v cikánském táboře, nás poprosili o modlitbu za chlapce, který měl po fotbale nateklou ruku a nemohl s ní hýbat. Po první modlitbě se nic nestalo, a když jsem se pomodlil podruhé, chlapec začal s rukou normálně hýbat a říkal, že je v pořádku. V Užgorodě v jedné chatrči v romském táboře Radvanka za námi na konci shromáždění přišla žena, matka osmi dětí, která byla zotročena alkoholismem. Byla opilá a říkala, že nemůže přestat, i když chce, a poprosila nás o modlitbu. Vedl jsem ji, aby se zřekla ducha alkoholismu. Zajímavé bylo, že dlouhou dobu nemohla vyslovit jméno Ježíš, až se jí to nakonec po našem povzbuzování podařilo. Po modlitbách, kdy jsem vyhnal ducha alkoholismu, říkala, že z ní něco vyšlo. Abych byl upřímný, byl jsem k opravdové proměně této ženy, která musela neustále pít, docela skeptický. Dle mých zpráv od pastora, který nás do této chatrče přivedl, druhý den po výše zmíněné modlitbě, díky Bohu nepila. Budu se snažit zjistit jak se to s ní dále vyvíjí. V Mukačevě jsme se modlili za ženu, které právě zemřela matka. Říkala, že jí začaly pálit dlaně a pocítila Boží dotyk a povzbuzení.

A teď na povzbuzení jeden příběh, který má pokračování:

V říjnu 2016 jsme procházeli spolu s Šoni Horvátem a Michalem Klesnilem cikánský tábor v Mukačevě. Najednou z jednoho domku vyšla žena a prosila Šoniho o pomoc. Řekla, že prala prádlo a najednou vnímala silné nutkání, že má vyjít ven před dům, kde nás potkala. Měla problémy s krví, jestli jsem tomu dobře porozuměl, byla to leukemie (u diagnoz na Ukrajině jsem raději opatrný), postupně stále více chřadla. Šli jsme s ní do jejího domku a já jsem jednoduše svázal ducha smrti. Upřímně jsem se sám divil, co to dělám, vyšlo to z mých úst jaksi mimochodem. Žena nám spadla do náruče a prožila Boží dotyk. Všechno se to odehrálo během páru minut a my jsme se rozloučili a šli dál. V sobotu 14. dubna 2018 jsem byl v Mukačevě na bazaru – trhu. Najednou se mnou začal mluvit jeden muž a po chvíli přišla jeho žena. Nebyl to nikdo jiný než ta žena z října 2016. Původně žila v Kyrgystánu a je uzbecké národnosti. Začala vyprávět, co se s ní dělo po výše popsané modlitbě. Hodnoty v její krvi se začaly postupně lepšit, lékaři to nedokázali vysvětlit. Dostala znovu chuť do života, spolu se svojí sestrou se nechaly pokřtít a chodí do romského sboru v Mukačevě. Ještě bych měl dodat, že i v mukačevském romském sboru se za tuto ženu hodně modlili. Nejde však o toho, kdo se modlí, ale o Boha, který i v dnešní době koná mocné činy.

Na několika místech jsem vnímal, že mám kázat jednoduché evangelium s důrazem na víru a pokání. V Barkasovu přišel na konci shromáždění muž, který činil pokání a prožil Boží dotyk, byl celý zpocený a prožíval Boží přítomnost a blízkost. I na několika dalších shromážděních přišlo více lidí, kteří chtěli uvěřit a činili pokání. Absolvovali jsme také dvoje křty, jedny se konaly ve vaně a druhé v řece Tise, která byla ještě docela studená. Celkem bylo pokřtěno pět osob. Mnoho času jsme také věnovali službě pastorům a služebníkům, kteří slouží v nelehkých duchovních i materiálních podmínkách a o to více potřebují povzbuzení a nové setkání s Boží dobrotou a přítomností. Přes všechny výše zmíněné věci jsme prožívali také těžkosti. Vnímali jsme různé tlaky a protivenství. V polovině výjezdu dostal Tomáš angínu a jeden den musel ležet. Začal brát antibiotika a bylo zvláštní, že hned druhý den mohl s námi jet do Maďarska, kde jsme se oba docela intenzivně modlili za spoustu potřebných lidí. Společně jsme se shodli, že zvláště v Mukačevě a okolních místech jsme vnímali narůstající duchovní tlak, ale zároveň narůstající Boží moc, jednání a přítomnost.

Ukrajina není jen o horlivých křesťanech a slavném Božím jednání. I na tomto výjezdu jsme si mohli všimnout, jak zhoubně působí v chudé zemi materialismus a jak někdy rozbíjí i vztahy mezi křesťany. Většina lidí, se kterými se setkáváme, zakusila opravdovou chudobu, nedostatek, mnozí i hlad, a to zvláště v devadesátých letech po rozpadu bývalého Sovětského svazu. Zkušenost chudoby uzavírá lidi do sebe, působí beznaděj a závidění těm, kteří mají více. Úspěšnost lidí se posuzuje podle toho, jak na tom materiálně jsou. Ti materiálně zajištěnější někdy přehlížejí své chudší bratry a sestry. Je lehké to odsuzovat, ale já jsem nikdy nezakusil hlad a opravdovou chudobu. Když jsem se ptal jednoho pastora, proč tolik sladí, řekl mi, že když byl malý, měli často jen vodu s cukrem. To mě zahanbilo a nakoplo ještě více lidi na Ukrajině milovat a brát je i s jejich chybami. Dalším problémem je často nekontrolované používání internetu a mobilních telefonů, čehož jsme si mohli všimnout i na shromážděních, a to dokonce i u vedoucích. Sbory také oslabuje odchod spousty služebníků na „zarobotky“ – práci do zahraničí. Najednou vám na dlouhou dobu odjede většina služebníků ze sboru. Toto má také negativní dopad na křesťanské rodiny, které žijí v dočasném odloučení.

Děkuji Vám všem za modlitební a finanční podporu. Jsem jenom špička ledovce, bez Vás by to nešlo. Někdy se cítím slabý a musím překonávat různé vnitřní a vnější překážky. Z druhé strany je to veliká výsada vidět takové Boží jednání, a dokonce být jeho součástí. O tom jsem vždycky snil, a nyní prožívám, že se tento sen stal skutečností. Zvláště bych chtěl poděkovat lidem z našeho sboru za to, že mně službu na Ukrajině umožňují a v době výjezdů se za mě vytrvale modlí a všelijak mě podporují.

Pavel Faul