Přiveď mezi nás tu smutnou paní

Omonia

Omonia

Z Atén píše naše misionářka „Markéta“:

Je sobota brzy odpoledne a já s kytarou na zádech vystupuji z metra na Omonii, takovém athénském Václaváku. Mám namířeno na skupinku pro persky mluvící ženy z různých sborů, kterou máme jednou měsíčně. Víkendový dav lidí proudících z metra je o něco mírnější než ten všední, i tak ale zvonící telefon nechávám v kapse a zmeškaný hovor řeším až stranou ruchu venku. Cameron, s níž skupinku pořádáme, mě prosí, zda bych cestou vyzvedla jednu její íránskou studentku angličtiny, kterou pozvala. „Zatím není křesťanka, ale myslím, že by jí to prospělo. Řekla jsem jí, ať čeká před Hondos centrem: Jmenuje se Mína.“ To je místní obchoďák a zároveň orientační bod a místo k setkání, ne tak vznešené jako naše jezdecká socha svatého Václava, ale stejně dobře sloužící.

„A jak ji poznám?“ Ne všechny Íránky jsou na první pohled rozeznatelné od Řekyň… „Je to taková hodně smutná paní.“ Odpovídá kolegyně. „Počkej, to přece není žádné poznávací znamení! Má šátek? Nebo jaké má vlasy?“ Dožaduji se konkrétního popisu. Když ale dojdu na místo, pochopím. Menší žena s hnědými vlasy na mikádo má opravdu tak smutný výraz, že bych ji podle toho mohla rozeznat stejně dobře jako podle účesu.

Když se jí představím, trochu otráveně se diví, proč pro ni Cameron nepřijela autem, sáhodlouhými pozdravy, pro jejich kulturu tak příznačnými, se ani nezdržuje. Tváří se, jako by ji všechno štvalo, a tak si říkám, že je vlastně zázrak, že dneska vyrazila za námi, místo aby seděla doma. Během asi čtvrthodinové cesty se dozvídám, že měla v Íránu vlastní restauraci, jak ji to bavilo a její oblíbená jídla, a jak moc je to pro ni těžké tady, kde najednou nic nemají. Děti nemá žádné, s manželem prý děti mít nemohli… A většinu toho mi řekla anglicky, přála si procvičovat konverzaci. Mluví opravdu dobře, ani nemá ten typický íránský přízvuk.

Když po závěrečných strmých schodech dorazíme ke Cameron, Mína trochu pookřeje a se svou oblíbenou učitelkou se i mile pozdraví. Postupně přicházejí ostatní, každá přináší něco dobrého k čaji, některé ženy se vidí poprvé znovu po měsíci. Jsou z různých sborů a poprvé se viděly na letním pobytu a tahle skupinka vznikla právě na přání některých z nich. Mína se s každou pozdraví, ale jinak se drží stranou. Když vedu chvály a později diskuzi nad Biblí (čteme si o Marii z Bethanie a jaký měla vztah s Ježíšem), tváří se stále stejně, ale modlím se, aby se jí Bůh i přes tu její zeď nějak dotkl.

Když pak sdílíme témata k modlitbám, Mína opouští svou bezpečnou pozici pozorovatele. Najednou před ženami, které vidí poprvé v životě, otevírá své srdce. Popisuje, jak je to pro ni v Řecku obtížné, jak je jí těžko na duchu, co vše ztratila přesunem sem… Slzy jí tečou po tvářích. Modlím se a pár dalších se přidává. Pár žen s ní pak sdílí své příběhy: že také byly v depresi po příchodu sem, jak se setkaly s Ježíšem, a ten je proměnil. Bariéra spadla, najednou si Mína s ostatními povídá, jedna z nich ji zve na druhý den do sboru.

Jsem moc ráda, že přišla. A modlím se, aby se také mohla setkat s Ježíšem, který může dát uzdravení jejímu srdci a proměnit její situaci. Aby už jejím poznávacím znamením nebyl smutek, ale naopak radost. Ta, kterou umí dát jedině Ježíš.