Tvoji Jirka, Katka, Tereza, Matyáš a Martin Dohnalovi

Bratr Shi s rodinou

Bratr Shi pokračuje ve službě mezi nezasaženým třímiliónovým etnikem Bouyei v jihozápadní Číně. V letošním roce přivedli ke Kristu již 21 lidí. Slouží také jako regionální vedoucí čínského misijního týmu, což mu umožňuje rozšířit jeho službu do dalších oblastí. Prosí o modlitby, aby byl schopen unést množství zodpovědnosti a aby byli zbudováni noví vedoucí, kteří by mohli převzít část služby.

Bratr Ma

Bratr Ma pracuje mezi desetimiliónovým etnikem Miao v jižní Číně. Je obdarovaný hudebník a v letošním roce mohl vést již pět lidí z tohoto etnika ke Kristu a dále usiluje upevnit je v Božím Slově a pomoci jim růst ve víře a milosti. Prosí o modlitby za Boží požehnání pro jeho tým, aby mohl zasáhnout evangeliem mnoho lidí, a také za manželku.

Bratr Luke s rodinou

Bratr Luke a jeho žena slouží mezi lidem Wa v odlehlých horách jihozápadní Číny. V uplynulých měsících mohli vést k víře 6 nových lidí. Prosí o modlitby za Boží ochranu a pokoj, protože zažili množství pronásledování od lidí z komunity Wa uctívajících modly, jakož i od místních úřadů.

Bratr Bai s rodinou

Také on slouží v komunitě Wa. V uplanulých měsících mohl vést ke Kristu několik lidí a nyní pracuje na jejich upevnění v Božím Slově. Prosí o modlitby, aby lidé Wa uchopili Boží vizi přinést evangelium dalším nezasaženým skupinám v odlehlých horách na hranicích Číny a Maynmaru.

Kousek vzdáleného domova a bývalých jistot.

Nemluvím teď o jistotách sociálních, zdravotních, finančních atd. spíš o tak prostých věcech jako jsou vůně, chutě, předměty, které člověk používá.
Dostali jsme v balíčku polévky v sáčku a gulášová polévka byla roztržená. Asi na celnici ochutnali a tak jsme neodolali a……v domku zavoněla známá vůně. Nebyla majoránka a nic se tady nepodobá našemu chlebu, ale byla gulášovka. Ta vůně…Taky byla studentská pečeť. Hmmm ta chuť. Nesla jsem jí slavnostně na jednu skupinku, že se stou vzácností podělím a ona se skupinka nekonala. Škoda. Chtěla jsem si schovat alespoň obal, že ukážu kamarádům, jak vypadá čokoláda, ale zapomněla jsem a obal vyhodila, tak jak je člověk zvyklý. Přišla měchačka na bramborovou kaši. Tak byla bramborová kaše. Brambory jsou tady docela drahé, ale my měli kaši. A taky pudink. A na stěně máme dětské obrázky českých domečků. A posloucháme české chvály. A moc mě potěšilo trsátko na kytaru a Zbyna dostal štětku na holení a barbus. A šípkový a urologický čajík. A taky jsme dostali difusil na vši. Díky Bohu jsme vši nedostali, ale jeden difusil už jsme zaseli právě v komunitě na río coco. A Zbyňa měl velikou radost z malé modré gedeonky. Říkal, tolik jsem jich rozdal a teď mi přijde jedna v balíčku. No to ho úplně vzalo. Takže kousek Česka v Nikaragui.
Ale vy se určitě těšíte na zprávy z misie na řece Bocay, tak začnem přípravami.

Dárky

Pastor z komunity Amak nás minule poprosil o tzv. Thompsonovu Bibli. Neměla jsem ani ponětí, co že je to za mimořádnou Bibli, ale objednali jsme jí a přišla. Krásná nová v kůži se zlatou ořízkou. Je dobře přehledná pro studium, mesiánská proroctví a zaslíbení jsou psána červeně atd. Ani jsme si ji neprohlédli, protože byla originál zabalená. Stála přes 800 cordob a tedy asi 750 Kč. V Čechách by taková mohla stát kolem 1500 Kč.
Ještě jsme vzali španělskou studijní Bibli i s konkordancí co jsem si jí nedávno pořídila. To byl dárek pro jiného pastora Mayangna. A pak jsme nakoupili potraviny jako dárek, česnek, cibuli, cukr, med, kafe, bonbony a různé praktické věci. A taky jsem přibalila korálky a drobnosti z Čech a pár sešitů a propisek. Chtěli jsme vzít sekeru pro náčelníka komunity Puluguas, ale nakonec jsme jí nevzali a už víte, že do komunity jsme se nedostali. Na příští výpravu nás poprosili o struny na kytaru, brýle a gumové rybičky.

Studenti

Tentokrát jsme se přidali ke skupině 10 studentů z Managui z biblické školy. Škola se jmenuje univerzita Martina Luthera. Studenti jsou současní i budoucí pastoři a služebníci v církvi. Mladí i starší. Součástí studia je i předmět misie a tak tento misijní výjezd byl vlastně pro studenty povinný pro splnění požadavků školy. Od služebníků hl pastorů se v Asambleas de Dios vyžaduje studium biblické školy. Trvá 3-5 let a studenti si na diplomu velmi zakládají. Většinou si k „promoci” pořídí slavnostní zlatý prsten. Snubní prstýnky se tady nenosí, protože to není místní zvyk a je to drahé. Ale k ukončení školy se velký zlatý prsten pořizuje často a k tomu pamětní fotka v taláru a s čtvercovou krabicí se střapcem na hlavě. Na těch talárech a čtvercových čepicích si tady zakládají od útleho věku. Snad i v tom nejchudším domečku visí na stěně fotka dítěte nebo dospělého v taláru a s krabicí na hlavě. Taky všechny možné diplomy. Třeba i takové jaké jsme dostávali na dětských táborech, tak to vše je tady velmi ceněno. Snad proto, že donedávna tady mnoho lidí neumělo ani číst a psát, vzdělání tady má vážnost.
Takže jeli s námi studenti, nadupaní teorií, nažhavení sloužit. Mnozí museli vyvěřit dost peněz na tento výjezd. Mnozí překonali strach z řeky a z nepohodlí. Mnozí museli misijní výjezd napracovat předem v mimořádných směnách v zaměstnáních (žádná dovolená). Takže studenti byli natěšení. Jeli jsme autobusem 5 hodin do Wiwilí. Cestou nám dvě milé sestry nabídly místní hit. Takové žluté bobule asi z palmy a je to v kyselém nálevu. Hrozně to smrdí a všichni si to rádi dávají. S díky jsme odmítli a holky nás hned s úsměvem poučily, že to je základní chyba na misii. Odmítnout, co ti kdo nabídne. Já jsem jim řekla, že ony se určitě neurazí a Zbynda jim řekl, že taky nám Bůh dal rozum a svobodu. Než si dát a zvracet, raději odmítnu. Takhle jsme se minule vytratili, když domorodci přinesli několik dní starou rybu, že je dobrá čerstvá. Taky jsme slyšeli příběh o misionáři, kterého záměrně otrávili. Takže teorie je dobrá do školy. Duch Svatý ví všechno. Kéž dáme více na Něj než na lidi.
Přespali jsme v domě pastora ve Wiwilí a časně zrána vypluli na río Coco. Vzhůru po řece dolů do San Andres. Mezi studenty bylo i několik profesorů, kteří jeli vyučovat na „universitu” která se právě v San Andres otvírala. Studenti biblické školy v SA jsou většinou domorodci Miskito a Mayangna, pastoři a služebníci. Vyučuje se a studuje se ve španělštině. Domorodí křesťané, kteří neumí španělsky, nebo neumí číst a psát, jsou křesťané vírou, ale neznají Boží slovo.

Cestování na řekách

Po 10 hodinách plavby jsme šťastně dopluli do San Andres. Tam celá výprava přenocovala a ráno jsme se rozdělili do jednotl. komunit. Program byl jasný. Podpořit místní církev, aktivity pro děti a evangelizace po „domech”. My jsme jeli se skupinou do Amaku na río Bocay, kde pastoruje pastor Silvestre. Chtěli jsme mu předat Bibli a jet s ním po řece Amak do Puluguas. S jeho pomocí a autoritou do komunity vstoupit a domluvit s náčelníkem tzv. tatunou náš budoucí pobyt v komunitě. Lodivod, který nás vezl z Wiwilí a známe se už z minulé výpravy, přislíbil, že bude-li dobrý stav řeky Amak, že nás do Puluguas doveze. Samozřejmě jsme měli stranou peníze na benzín.
Lodky na kterých jsme zatím jeli na řekách, jsou stabilní, dlouhé, a pojmou tak max 20 lidí bez nákladu, nebo méně lidí a náklad. Samozřejmě čím víc lidí, tím větší spotřeba benzínu. Loďka nemá ani stříšku, vypadá jako dlouuuuuuuhá pramička. Motor 40 a stabilní lodka jsou dobré na delší cesty a také do peřejí. Čím horší stav peřejí, tím větší spotřeba benzínu. Na 140 km po řece tam a zpět tedy asi tak 280 km je potřeba 60 galonů tedy asi 230 litrů benzínu. Na to by auto ujelo 3000 km. A jen popojíždění 20 km sem a 20 km tam klidně vyjde na několik stovek za benzín. Takže jet na nahoru na řeky je hrozně nákladné cestování spojené s nemalým rizikem. Někteří lidé zaplatí spoustu peněz za adrenalínový rafting, jen aby se nějak odreagovali. Helmu, vestičku, pádlo a jedem. Jet nahoru na řeky je o přežití a musíš mít důvod, který stojí za to tam jet. Stále znovu a znovu mě fascinuje jak obchodníci s potravinami nebo s oblečením jsou ochotni cestovat na nebezpečných řekách do zapadlých vesnic, jen aby prodali své zboží. V posledních týdnech se utopilo mnoho nákladu rýže, fazolí cukru a různého zboží v peřejích. I přes velké riziko vyjíždí na řeky další a další obchodníci. Zatímco křesťani váhají, jestli to za to vůbec stojí.
Takže lodivod s námi dorazil do Amaku, kde se ubytovala skupinka určená pro Amak a my jsme se s pastorem Silvestrem domluvili, že jedem do Puluguas. Lodivod neřekl ne, ale že musí najít někoho kdo řeku Amak zná, a že tam vlastně skoro nejezdí a že motor má půjčený atd. když jsme si s lodivodem povídali první den výpravy o tom, že bychom chtěli žít v komunitě Puluguas nejdřív mu málem vypadly oči z důlků jak je na nás vykulil, pak se usmíval jako že je to dobrý vtip, pak kroutil hlavou, že je to nemožné, že podmínky jsou tam tak těžké a místo je tak odlehlé a že ještě nikdy o nikom neslyšel, kdo by tam šel dobrovolně žít. Pak si nás chvíli prohlížel stylem no jo, blázniví gringos. Něco jako blázniví bílí Američani. Pak se nám vyhýbal a bud se culil nebo kroutil hlavou a teď tedy přišla ta chvíle jedem. Vnímala jsem, že to není o penězích, že i kdybychom mu nabídli větší částku, že tam stejně nechce jet. Také jsem vnímala, ať netlačíme na pilu. Zatím se Zbyněk ještě nedomluví, tak mnoho vyřizování je na mně, protože mu nemohu překládat větu po větě, někdy to i lidi ruší a úplně přestanou mluvit a pak už není co překládat. Lodivod nám říkal, že ta řeka je nebezpečná a lepší se tam hodí loďka s 15 motorem a tu že má pastor ve vedlejší vesnici atd, takže jsme se nakonec dohodli, že poprosíme pastora Fanora z vedlejší vesnice a lodivod je zproštěn příslibu. Jako bychom slyšeli tu ránu, jak mu obrovský kámen spadl ze srdce. Úplně se rozzářil a pookřál a hned, že kdyby to nevyšlo teď, tak příště už bude mít svůj motor ne půjčený a určitě nás tam vezme atd. Zůstali jsme tedy s ostatními v Amaku. Ubytovaní jsme byli v domečku církve. Domek postavil pastor Gregorio, který momentálně studuje biblickou školu v Managuě. Vařila pro nás pastorova žena Digna a její sestra Dominga. Potraviny jsme si donesli s sebou.

Amak a Mayangna

Komunita Amak je na řece río Bocay. Zatímco komunita Puluguas je na řece Amak, což je malý přítok řeky Bocay. Kolem řeky río Bocay žijí domorodci Mayangna. Mayangna znamená my. Celkem 6000 obyvatel v komunitách na Bocay. Ačkoliv domorodci podléhají nikaragujské vládě, oblast, kde žijí, je autonomní a Mayangna mají svou vlastní vládu, samosprávu. Mají své vlastní zákony a pravidla. Půda, zlato, stromy i zvěř a veškeré přírodní bohatství na jejich území patří domorodcům. Nutno dodat, že jak Miskito, tak Mayangna svou přírodu střeží a chrání a nedovolují kácení stromů ani odchyt zvěře. Na jejich území nemůže vlastnit půdu nikdo, kdo není domorodec. A jestli vám dají povolení k pobytu, kdykoliv vás mohou doslova násilím vyhnat, jak se to teď zčerstva stalo mnoha nedomorodým obyvatelům komunit.
Mayangna také žijí na atlantickém pobřeží hlavně kolem Puerto cabezas, kam jsme chtěli původně jet, ještě když jsme byli v Čechách. To bylo proto, že jsme to objevili na internetu a pak v časopise Moravské církve přímo v Herrnhutu o práci mezi Mayangna v komunitách nad Puerto Cabezas. Ačkoliv se nazývají Mayangna patří jazykově do skupiny Tuahkas. To je pro nás důležité protože:
obtížně jsme v Managui sháněli Nový zákon v Mayangna. Nakonec se nám podařilo ho okopírovat i jsme dostali originál jako dárek. Okopírovali jsme také mayangna španělský slovník. Vy kdo sledujete naší cestu a čtete dopisy víte, že jsme dostali i celou Bibli mayangna. Velmi jsem se těšila, jak si nahraju na diktafon četbu NZ v mayangna. Abych mohla jazyk poslouchat a dostat do uší. Jenomže Bibli ani NZ v mayangna  nikdo nerozuměl. Až mi vysvětlil místní učitel, že mayangna z atlantského pobřeží je vlastně tzv. tuahkas a málokdo jí na Bocayi rozumí. Takže důležité zjištění Mayangna při řece Bocay nemají Bibli ani její část ve svém jazyce a tak používají španělskou Bibli. Španělsky v komunitách mluví jen někteří. Hlavně muži, a starší mládež. Někteří Mayangna mluví i více jazyky, mayangna, tuahkas, miskito, i španělsky. Ale mnoho můžů, ženy a děti španělsky nemluví. Jazyk mayangna zní dost složitě. Jedna španělská věta se přeloží několika obsáhlými větami v mayangna.
Zbynda se nikdy o jazyky moc nezajímal, ale zjištění, že lid Mayangna při Bocayi nemá nic z Písma psáno ve svém jazyce, ho úplně pohltilo. Neustále o to mluvil, rozjímal a když teď, po 14 dnech se ho zeptám, co chce za sebe napsat do misijního dopisu, řekl, že pro něj nejsilnější zážitek z misijního výjezdu, co ho nejvíce označilo, bylo právě toto zjištění.
V Amaku žije 1260 obyvatel. Většina se hlásí ke katolické církvi, malá menšina k Moravské církvi a hrstka obyvatel, v podstatě několik rodin, jsou Asembleas de Dios, v místních poměrech to znamená znovuzrození, evangelikální křesťané. Praktikuje se čarodějnictví, mnohoženství, jsou problémy s alkoholem, drogami. Někteří obyvatelé, kteří se hlásí ke katolickému vyznání, jsou praktikující okultisté. Za poplatek 1000 cordob (asi 900 Kč) čarují proti lidem.
Ve vesnici je škola, nemocnice, rádio místo telefonu, a taky centrum místní samosprávy. Škola to zní dobře, že? Když prší, a leje denně, žáčkové se musí tisknout k jedné stěně budovy, protože dovnitř prší. Prosklená okna neexistují, topení neznají, a když fičí vítr, děti se snadno nachladí a onemocní. Nemocnice, to také dobře zní. Tedy doktor by měl být v nemocnici jednou měsíčně. Realita je taková, že teď několik měsíců doktor prostě nebyl. V komunitě Puluguas není nic, ani škola ani nemocnice ani krámek ani radio, žádné spojení.
Lidé žijí z toho, co vypěstují nebo uloví. Pěstují rýži, kukuřici, fazole, zeleninu. Políčka mají velmi daleko několik kilometrů od vesnice. Často jim úrodu zničí divoká zvířata nebo uragány. Někteří mají stáda krav, slepice atd. Pokud mají slepice křesťani, většinou jim je někdo ukradne. U domu jsou psi, co vypadají jako chodící kostry v posledním tažení. Když není co jíst, trpí hladem děti. Kdo by přitom ještě živil psy? Děti vůbec žijí v těžkých podmínkách. Patří k místní kultuře mít hodně dětí a to brzo. Děvčata rodí ve 12,13,14 letech. Děti se batolí v prachu, často mají otevřené boláky na tělíčku nebo na hlavě. Jak mámy vaří na ohni je v chýši spoustu kouře a děti mají nudle u nosu, všelijaké kašle, teploty atd. Chybí čistá pitná voda, oblečení, boty, léky, deky, moskytiery.

Přidali jsme se tedy ke studentům a pomáhali s programem pro děti. Vzpoměla jsem si na jednoduchou písničku od Jirky Zmožka zpívej zpívej zpívej Ježíš tě má rád. Takže se to jeden chlapec naučil zahrát na kytaru, já zpívala španělsky, a jeden bratr to zpíval mayangna. Jirkova písnička zněla španělsky pak maynagna a dětem se to moc líbilo. Večer byla bohoslužba.
Další dopoledne měla sestra Ofelie, zdravotní sestra, osvětovou přednášku pro ženy. Plánované rodičovství, antikoncepce, děti a paraziti atd. Antikoncepce už dorazila i do odlehlých vesnic, ale z nedostatku informací páchá i škody. Např. nějaký typ antikoncepce pro ženy, které už mají mnoho dětí a další nechtějí, brala úplně mladá žena a teď je nešťastná, protože už mnoho roků nemůže otěhotnět.

My se Zbynkem jsme mezitím poslali kurýra se zprávou pro pastora Fanora do vedlejší vesnice, jestli nás vezme do Puluguas. Další den pastor Silvestre důležitě promluvil s představenými, kteří rozhodují o veškerém dění ve všech komunitách. A měl tedy od obou náčelníků- tatunů povolení ke vstupu do Puluguas. K reálnému vstupu je ještě potřeba povolení od tatuny v Puluguas a to se získá tak, že se tam jede, a buď vám dovolí vystoupit na břehu a vstoupit do komunity anebo vás rovnou pošlou pryč. Čekali jsme tedy na odpověď pastora Fanora jestli bude loďka. Zbynda řikal, jsme pár kilometrů od cíle, kam jsme chtěli vstoupit a trčíme tady. A já věděla, že všechno je jak má být a Bůh má vše pod kontrolou. Mezitím jsme se dozvěděli, že existuje celkem 5 komunit, kam ještě neproniklo evangelium a není tam žádná evangelická církev. Z toho Puluguas je nejvíce stranou. Nedávno se tam snažili kázat evangelium 2 sestry z komunity Amak a vyhnali je pryč.

Se studenty jsme se byli se podívat v místní škole. Písnička zpívej zpívej opět měla úspěch. Odpoledne jsme šli kázat do domů. Studenti udělali plán, abychom nevynechali žádný dům. Ó to bylo pro nás úžasné. V tom jsme šťastní ve sdílení evangelia. Šli jsme ve dvojici se Zbynkem. Šel s námi chlapec, který v případě potřeby překládal do mayangna. Lidé byli otevření, reagovali velmi vřele. Často nás pozvali dál, což je vždy samo o sobě velký vstřícný krok. Někteří měli spoustu otázek, protože mnozí neumí číst, neznají a neví, co je psáno v Bibli. Mnozí říkali, kéž by to bylo všechno tak, jak říkáte. Ale na výzvu mnozí reagovali „musím to ještě promyslet. Snad příště.” Přesto 2 duše přijaly Ježíše Krista jako svého Pána.
Jedna žena se vysmívala tomu, co jsme říkali, a posměšně něco říkala v mayangna. I když jsem jí nerozuměla ani slovo, varovala jsem jí, ať se nevysmívá evangeliu a Ježíši Kristu. Večer na bohoslužbě jsem se dozvěděla, že to s tou ženou pohnulo, protože se úplně lekla, že rozumím jejímu jazyku a tedy jejímu vysmívání. Utíkala to říct do vedlejšího domu, úplně vylekaná. Duch svatý jí sám usvědčil v jejím srdci. Modlili jsme se také za uzdravení hluchoněmého chlapce. Reagoval zvuky a po cestě si pak tleskal rukama. Také jsme se modlili za nemocnou ženu. Poslali jsme jí na posilnění kuřecí polévku v sáčku. Šli jsme kázat do vesnice i druhý den a to se seběhlo spoustu lidí a dětí a poslouchaly. Někteří z nich večer přišly na bohoslužbu. My jsme ještě stále měli naději, že alespoň poslední den našeho pobytu by mohl přijet pastor Fanor a vzít nás do Puluguas. Dozvěděli jsme se, že Fanor je studentem biblické university a že je tedy v San Andres. Škola je vždy 1x za měsíc na 3-4 dny.

tradice a kultura

Zbynda rád v kázání cituje výrok bratra Osborna, který říká, že Bůh má dvojčata, víru a lásku. A dábel má také dvojčata, tradici a kulturu. Čím víc o tom přemýšlím a zažívám to, tím víc to vidím jako pravdivé. A není to jen o jiných cizokrajných tradicích a kultuře. Extrémně to u nás můžete vidět třeba v některých vesnicích na Moravě. Tradice a kultura, trnkovica, vinohrady, nářečí, kroje, procesí a chození do kostela. V Čechách také lidé lpí na mnoha zvycích, na vzdělání, na úrovni projevu, na české kuchyni, na pivu, drží si chození k doktorům, chození na hřbitovy, chození na houby, na ryby, na tenis, na konference, ještě šlechtění zahrádek atd. V naší církvi jsme to vždycky dělali na úrovni tak a tak a přes to nejede vlak. Takže tradice a kultura, jak řekl Ježíš, činí Boží slovo neplodné, neefektivní. Mk.7,13. Chceme li se držet lidských tradic a zvyků, (včetně tradic v křesťanských církvích), pak nemůžeme zakusit sílu evangelia a svobodu Ducha svatého.
Základní poučka pro misionáře, přizpůsob se místní tradici a zvykům pokud to nejde proti Písmu (např. slavení cizích bohů, mít více žen atd.) Dělej všechno tak, jak to dělají lidé kolem tebe, jez co jedí oni, příborem nebo rukama nebo hůlkama. Židům Židem, Řekům Řekem. Takže před cestou si všechny sestry povinně sundaly náušnice a bylo řečeno, že musí chodit v sukni, abychom se nevymykali místním zvykům. V oblasti komárů, kde se vyskytuje i tzv. horská lepra, kterou přenáší právě komáři. Chodit v  sukni. Ach jo. Náušnice jsem si nechala, a chodila v sukni. Ono se řekne, chraňte se repelenty, ale někteří štípači neví, že by neměli štípat přes repelent. No a když se člověk myje venku, nebo jde dělat potřebu, tak moc nestíhá se ohánět kolem sebe.
Cokoliv není z víry, je hřích. Studenti trvali na tom, že budou dodržovat hygienu a půjdou se umýt do špinavé řeky. Já bych sama o sobě nešla, ale aby o mně neřekli, že jsem špindíra, šla jsem. Ne z víry, ale kvuli tomu co by si o mně řekli ostatní. Sestra Ofélie se nakonec myla v řece úplně oblečená, i s holinkama. Já šla stranou do takové loďky a tam mě teda ty potvory zeštípaly a ještě jsem si o něco ostrého rozřízla prst. Po takovém umytí se projdete blátivou břečkou a z dusna jste zas ulepení jako před mytím. Byla jsem tak strašně poštípaná, že samy místní ženy mi říkaly, choď v kalhotech a v sukni jen na bohoslužbu. Mnohé ženy měly náušnice a já jsem jim mnoho náušnic z Čech rozdala. A tak to vypadá, že zákonický problém s dodržováním místní kultury a tradic mají spíše křesťané, než lidé odlišné kultury a tradice. Věřím, že je lepší dělat vše z víry a s citem ducha svatého a ve svobodě, než křečovitě dodržovat teorie a naplňovat představy druhých lidí.

fyzické a duchovní

Mnozí studenti, kteří byli s námi i v ostatních komunitách trpěli únavou, bolestmi, žaludečními problémy, teplotami a nevolností. Tady v Nikaragui se obecně hodně užívají léky, které jsou volně k dostání skoro v každých potravinách. Je zde mnoho lékáren, v každé vám více či méně odborně doporučí léky, nebo injekce. Některé léky by u nás byly jen na předpis. Pilulky se obvykle nekupují v krabičce (příbalové letáky žádné), ale na počet. Třeba 3 ibuprofeny z platíčka. Nebo 2 heřmánkové čaje z krabičky. Zbyněk měl už po cestě silné bolesti a v noci pak už nemohl ani spát. To víte, že vyznával Slovo a modlili jsme se. Zdravotní sestra Ofélie mu dala injekci a pak už to bylo dobré.
Poslední večer v Amaku bylo shromáždění až do půlnoci, tančili jsme a radovali se společně před Pánem. Pak se naše skupinka rychle uložila ke spánku. Moje hamaka byla trochu stranou přitisknutá k dřevěné stěně. To kvůli rozmístění trámů. Ještě jsem si dlouho upravovala moskytiéru, až jsem konečně jako poslední ulehla, když už všichni spali. Najednou jsem venku slyšela zřetelné těžké lidské kroky a vnímala jsem napjatý strach. Domek tzv. tambo není přímo na zemi, ale nad zemí na takových dřevěných kůlech nebo hranolech. Mezi prkny stěny jsou mezery, kterými se neprotáhne had, ale různí brouci jo. A najednou jsem věděla, že se něco šplhá, sune po hladkém prknu nahoru a že mě od toho dělí jen tloušťka toho prkna. To není možné, žádný člověk, ani zvíře se nemůže šplhat po rovném hladkém prkně, ale strachy jsem vyskočila z hamaky. Baterkou jsem se snažila posvítit ven a pak propátrat okolí stěny zevnitř, ale nikde nic. Všichni spali. Uložila jsem se tedy znovu do hamaky a měla jsem úplně fyzický pocit, že někdo tou škvírou mezi prkny ve stěně nebo v podlaze prostrčí mačetu a zabije mně. Nezbývalo, než se svěřit do Božích rukou, věřit v Boží ochranu, v ochranu krve Ježíše Krista a andělů. Věděla jsem, že mezi mnou a Bohem není žádný můj vědomý nebo nevyznaný hřích a s biblickými verši v hlavě a na rtech jsem usnula. K ránu kolem 4. hodiny jsem musela ven, a když jsem ulehla a usínala, někdo chodil a štrachal vevnitř, kde jsme spali. Posvítila jsem si na toho někoho baterkou a nikde nikdo. Zbyněk, bratři i sestra Ofelie, všichni tvrdě spali. Znovu jsem usnula v úkrytu Nejvyššího. Ráno jsem o tom mluvila s vedoucím studentů. Je to zkušený bratr, který kdysi byl v místních deštných pralesích velitelem vojáků. Dozvuky občanské války jsou tu ještě stále živé. A ještě stále se odminovávají pole v horách. Ptala jsem se ho, co to mohlo být za zvíře. Řekl mi, že něco podobného zažil první noc v Amaku a celou noc se modlil, jen nám o tom neřekl. Řekl mi, že to jsou čarodějové. Pak jsem o tom mluvila s pastorem Silvestrem a on řekl, to byli čarodějové, chodí nás sem otravovat, ale nic ti nemůžou udělat. Nedávno nás sem přišlo otravovat divoké prase a když jsme ho začali honit s mačetou, proměnil se před našima očima v člověka a utekl. A jeden z mladičkých studentů člen naší skupinky mi řekl, copak jsi o tom nikdy nečetla? Copak jste sem do téhle oblasti přišli úplně nepřipravení? Copak jsi si o tom nic nenastudovala? Cožpak nevíš, že se ti čarodějové promění v opici a tak mohou šplhat a procházet stěnou? Ne, nevím, a nic jsem nečetla.
Nejdřív jsem byla na toho nafoukaného studentíka naštvaná. Přijede si sem nadupanej teorií, pak se na mně vytahuje a jak si splní svůj misijní výjezd a dostuduje, najde si teplé místo pastora a bude vyprávět, jak byl na 3 dny na misiích. Jenomže my sem za pár dní přijdeme a budeme tady žít. A kdyby mi radši řekl Boží slovo, to by mě povzbudilo víc než jeho pohrdavé poznámky. No pak jsem to otočila a řekla jsem dobře. My jsme přijeli možná nepřipravení, protože jsme neměli žádnou možnost si nějaké materiály načíst. Přijeli jsme s Božím slovem a s vírou v Ježíše Krista a s důvěrou našemu Otci. Tak bud tak hodný a nějaké materiály nám internetem pošli. Myslela jsem to vážně. Řekl, že jo (je to už 14dní a zatím nic nepřišlo).

Tuburus

Do Puluguas jsme se nakonec nedostali. Bůh má své časy, způsoby a věřím, že vše je jak má být. Protože Jeho cesty převyšují ty naše a Jeho úmysly převyšují ty naše. S pastorem Fanorem jsme se setkali v San Andres a domluvili se předběžně na cestu do Puluguas v září. V září pojede na misijní výjezd druhá skupina studentů z univerzity Luthero.
V sobotu ráno pro nás do Amaku přijel pastor Eligio a taky lodivod a někteří z profesorů, udělali jsme společné fotky a rozloučili se. Bratři a sestry z Amaku k nám byli velmi pohostinní. Pastor Silvestre nám dokonce udělal improvizovanou koupelnu z černých igelitů a kdosi nám tam každý den přinášel 2 kýble čisté vody na umytí (pro 6 lidí). Jedna sestra nám prala špinavé prádlo, a děti to nosily v pytlích k řece a v kýblech od řeky. Lidé přicházeli a přinášeli čerstvý sýr (od krav co se volně pasou na okraji džungle, žádná chemka), kohouta na polévku, rýži vařenou v sladkém mléce.
Loučení bylo vřelé a my jsme se už při loučení těšili na návrat. Je jasné, že být takhle se skupinou studentů, kteří s sebou přivezli i spoustu dárků a věcí je jiné, než až pak pojedeme sami naostro už bez dárků, jen s tím nejnutnějším.
Cestou zpátky do San Andres, kde jsme se měli všichni setkat a mít společnou bohoslužbu, jsme jeli do Tuburus. V Tuburus byla další skupinka studentů. Tuburus je malá komunita Miskito, na řece río Coco. Je jen kousek od San Andres, a malou skupinku křesťanů tam vede pastor a jeho žena Zuzana. Zuzana je nějak známější než její muž. Zuzana neumí číst. Zmiňuji se o Tuburus, protože nám tam pastor Elegio, který má na starosti misie mezi miskito i mayangna, nabídl místo pastorů. Že by nás tam potřebovali. My máme na srdci lid Mayangna při řece Bocay a věříme, že Bůh má pro nás práci tam. Ale jsme otevření a Bůh má své plány, cesty i způsoby. Zatím zůstáváme nasměřovaní na Bocay.

návrat

V neděli ve 4 hodiny ráno jsme se se zavazadly plnými špinavých věcí a s posledními zbytky pitné vody nalodili do loďky a vypluli směrem k našim domovům. Všichni bohatší o nové zkušenosti, které nás učinily pokornějšími a více závislými na Bohu samotném. Člověk si na takových cestách a mezi lidmi, kteří žijí v tak drsných podmínkách, uvědomí mnoho o sobě. O své soběstřednosti, povýšenosti, naivitě i necitlivosti, o vztahu s Bohem atd. Studenti byli většinou hodně unavení a vyčerpaní. Předpokládaný příjezd do Wiwilí, kde končí cesta po vodě, byl kolem 17. hodiny. Cestou jsme měli mít jedinou zastávku kolem 13 hod na oběd v jedné chýši u řeky.
Vypluli jsme za šera a pomalu se rozednívalo. Pláštěnky připravené po ruce, někteří měli plovací vesty. Lodivod dostal jako dárek 3 měsíční mládě papouška amazonského, a protože měl plné ruce práce s kormidlem papoušek překážel. Ostatní s ním neměli moc trpělivosti, takže jsem ho tak trochu měla na starost. Celou dlouhou cestu. Seděl mi na rameni nebo na ruce a občas příšerně řval do ucha a hlavně jsem musela dávat pozor, aby nespadl do vody. Někteří studenti měli strach z obávaných peřejí, protože zrovna před pár dny se tam utopil náklad, a pořád se ptali, jestli už budou ty peřeje. Když jsme dopluli k peřejím, lodivod usoudil, že řeka je divoká a že by bylo lepší jít pěšky. Dorazil ke břehu a mě se vůbec nechtělo z loďky. Studenti vystoupili a já si všimla, že pár odvážných mužů zůstalo v loďce, včetně Zbyndi. Nebála jsem se peřejí a nechtělo se mi jít pěšky a už vůbec ne bez Zbynka. Dovolila jsem se, jestli tedy můžu taky zůstat v loďce, a rozloučili jsme se se studenty, že se sejdeme za peřejemi. Tady je stezka, není se kde ztratit. Hasta la vista.
Peřeje byly samý vír a mlejnice jak se tady říká, ale lodivod je přejel přesně, ostře a rychle, asi za 5-10 minut to bylo za námi. Ani jsme nenabrali vodu do loďky. Zakotvili jsme u břehu a dlouho čekali na zbytek výpravy, bylo jasné, že něco není v pořádku. Studenti zabloudili na okraji džungle. První dorazil profesor se svou ženou a jednou studentkou. Profesor je ostřílený zkušený muž, který byl v horách v džungli za války. ALE nebyl vedoucím výpravy. Vedoucí byla jedna mladá sestra, která tudíž měla autoritu, na které trvala, a tak se stalo, že sestra se dala jinou cestou než bratr profesor a studenti se rozdělili atd. Zprávy nebyly moc dobré. Že někteří studenti zkolabovali na cestě, zvrací a nemohou dýchat, popadali do divokých rostlin a jsou poškrábaní a nějaké vymknuté zápěstí atd. Lodivod i ostatní bratři se tedy vydali hledat studenty. Za chvíli dorazila sestra, která vedla výpravu, postupně se našli i ostatní. Bylo vidět, že si všichni sáhli na dno svých sil. Někteří se vrátili s horečkou. Znovu jsme vypluli.
Nebylo jasné, jestli vůbec ten den doplujeme do přístavu ve Wiwilí anebo budeme muset přenocovat v hamakách v domku u řeky, kde nás čekali na oběd. Bylo rozhodnuto hnát do přístavu. Oběd se nedalo vynechat, protože milá sestra o nás věděla a měla navařeno pro výpravu. Tedy zabila slepice a navařila. Jídlo přišlo vhod a pozvedlo náladu skleslé skupině. V 18 hodin se setmělo. Nemám to ráda. Cestovat za tmy řekou plnou plovoucích kmenů a vyčuhujících kamenů. Narazit na takový kmen nebo kámen znamená bud rozbít motor, nebo rozbít nebo převrátit loďku. Cestou jsme na březích viděli vyhřívat se krokodýly a teď za tmy nouzově přistávat u břehu nebylo vůbec lákavé. Stmívání, šero a bezhvězdné, zatažené tmavé nebe, občas déšť. Lodivod problikával baterkou, aby viděl vzdálenost od břehu. Bylo ticho a každý si to nějak řešil v sobě. Začali jsme se Zbyndou nahlas zpívat české chvály a modlit se a prokřikovat hlasitě v jazycích. Ostatní seděli jak zařezaní. Díky Bohu jsme kolem 19.30 dopluli do přístavu. Vypluli jsme ve 4 ráno a dopluli skoro ve 20 hod.
Taxikem jsme se mokří a vlhcí postupně dopravili do domu pastora. Tam nám rychle udělali teplou večeři. Ještě ten večer si skupina vyříkala, co bylo potřeba. Pastor Elegio, který vedl celou výpravu, řekl, že takové zkušenosti nás proměňují a posouvají blíž k Bohu. Protože ve známém prostředí a v klidných situacích všedního života si můžeme pohodlně jet s Bohem ve vyjetých kolejích a myslet si kdoví jak nejsme duchovní a věřící atd. ale v neznámém prostředí a právě v takových situacích, se člověk dozví jak na tom opravdu je a všechno je to k dobrému. Pastor jemně, moudře a citlivě všechno pospojoval k dobrému. Pro mě osobně to bylo velmi silné, protože vést jakoukoliv skupinu není snadné. Vést skupinu křesťanů, kde mnozí všechno ví a všemu rozumí, je ještě těžší. A pak ještě ty lidský pravidla, tradice a kultura.
V pondělí jsem měla narozeniny. Pastor Eligio nám dal krásného malého papouška. Tady se mu říká čokolíto. Vypadá jako přesná malá kopie amazonana. Řikáme mu Carlíto nebo Karlíček. V autobuse z Wiwilí jsme potkali pastora, který byl s námi na minulé výpravě. S radostí jsme si vyprávěli o zoně na Bocay a rio Coco, co je tam nového atd. Pastor nám říkal, že z minulé výpravy onemocněl a 2 týdny ležel a že ještě dodnes špatně dýchá, protože tam nahoře je silná vlhkost vzduchu a někteří lidé to špatně snáší na průdušky. Uvědomila jsem si, jak nás Bůh chrání a posiluje a že to, že vše relativně dobře snášíme, je nadpřirozená Boží milost. Boží zázrak denodenního života. Po 5 hodinách natřásavé jízdy autobusem po prašných, blátivých a rozbitých cestách (a na splašený krávě už jsi jel? Z povídky Šimka a Grosmanna jízda tramvají) jsme unavení s batohy na zádech a s vidinou odpočinku konečně dorazili do Jinotega. Naše Jiskra byla ten týden na venkově u zvěrolékaře, od kterého jí máme. Takže si to tam užívala se svými sourozenci a nejspíš se viděla i s mámou.
Když jsme dorazili do naší ulice, byla neobvykle plná bláta. Zbynda už něco tušil. Přebrodili jsme se k našemu domečku, otevřeli dveře a všude bylo plno zaschlého bláta. Sundali jsme batohy a začali likvidovat tu malou pohromu. Po stěně lezlo plno klíšťat. Dozvěděli jsme se, že se v sobotu rozvodnila řeka a zalila mnoho domů. Od soboty do pondělí tak bylo bláto v domě. Klíšťata asi přinesla voda a pak se rozmnožila. Když bylo vytřeno a uklizeno, zašli jsme si na oběd a stavili se v církvi, říct pastorovi, že jsme se živí a zdraví vrátili z misijního výjezdu na río Bocay.

Co je u nás nového?

S praním mi pomáhá jedna sestra z církve. Původně přišla pomoci s prádlem od bláta, ale domluvily jsme se jednou týdně pravidelně. Pere dobře, čistě, rychle a zkušeně. Chodí prát do rodin a přivydělává si tak na živobytí. Platíme jí k oboustranné spokojenosti a pro mě je to velká pomoc.
Nějak nám zlobí outlook a nejdou přes něj odesílat fotky což nám zkomplikovalo práci s fotkami. Zkoušeli jsme to vyřešit chatováním s odborníkem na seznamu, ale nepomohl nám.
Zbynda pokračuje v denním kurzu španělštiny. Radost nám trochu pokazilo zjištění, jak moc se snažili ve škole s námi vychytračit. Domluvili jsme se na ceně 50 dolarů měsíčně, což třeba v Evropě by byla dobrá cena za individuální vyučování. Neptali jsme se, kolik platí místní studenti za kurzy angličtiny. A bylo nám jasné, že jako cizinci máme vyšší cenu. Původně jsme domluvili, že v případě 2 hodin denně, by nám udělali cenu asi 70 dolarů. Na druhou hodinu přišel člověk, který není učitel, táhlo z něj pivo, a dost tlačil na Zbyndu ohledně peněz. Paní Fatima pak začala mluvit o 2 hodinách denně, takže za 100 dolarů. Bylo jasné, že jim jde velmi o peníze. Zbynda odmítl nekorektního neučitele, a taky vzal jen jednu hodinu denně. Má nějakého mladého učitele. Když jsme se dozvěděli od jedné naší známé, že za angličtinu platí Fatimě 20 dolarů, bylo nám líto, jak moc přehnali cenu pro nás. A to jsou věci, které člověka sráží a nepožehnají ho. Zbyněk často mluví o tom, jak si váží a oceňuje každý finanční dar a víme, že nám posíláte na misii. A když se pak člověk dozví, jak se ho ostatní snaží finančně využít, je to líto. A přitom Zbyněk ten kurz potřebuje a pilně se učí.
Několik dní a večerů jsme trávili zabíjením přemnožených klíšťat. Mezitím jsme s majitelem domku řešili, aby sem přišli vystříkat dům proti všemu. Přemnožili se z bláta i komáři. Přišli stříkat proti švábům, někde v okolí byl případ dengue. Klíšťatům to bylo pro smích, nezabíralo na ně nic. Pak použili nějakou silnou chemku a je od klíšťat klid.
Je sice místní zima a tedy období dešťů, ale jsou neobvykle časté hurikány a tropické bouře v Nikaragui i okolních zemích takže to má za následek neobvykle silné deště. Což znamená, že se ucpou kanály v naší ulici, stoupne voda a zaplaví nám dům. Za poslední 2 týdny nás to takto 3x vyplavilo. Jednou 2x za jedno odpoledne. Unavení, poštípaní, místo kázání v ulicích nebo v církvi, řešíme šurování podlahy a vykuřování domu. Někdy by to člověk prostě vzdal. Dnes ráno jsem vstávala a říkala jsem si, Bože, jak to děláš, že jsme si zvykli spát na jedné úzké matraci v posteli pro studentíka, dva dospělí lidé ve středním věku, ha ha a taky spíme v hamakách a vůbec děláme věci, jako mladí, silní, zdraví. Moje maminka, když nás vidí na fotkách říká, nevím, jak je to možné, máte to tam tak těžké, ale vypadáte mladší a spokojení (až na ty šediny).
Doléhalo teď na nás tak trochu klesání na mysli a pocit, že nepatříme nikam a nemáme nikde domov. A jestli vůbec má náš pobyt tady smysl atd. Psali jsme vám v jednom dopise z Managui, že jsme navštívili brazilské misionáře. Bůh je tak úžasný. Nedávno nám bratr Janolio volal, že se za nás denně modlí. A jak se máme. No a ve středu už jsme byli opravdu unavení z mnoha věcí a představte si, ve čtvrtek za námi z Managui přijel autobusem (2,5hod) bratr Janio s manželkou a 3 syny, že mají na srdci nás povzbudit, potěšit a mít společnou bohoslužbu u nás doma. Velmi nás to potěšilo a viděli jsme, jak Bůh nám posílá lidi, aby nás pozvedli a potěšili. Jak říká bratr Pavel, potěšili tak mé srdce.
Večer pršelo, ale nenatekla nám voda domů a tak jsme seděli v našem skromném domečku kolem stolu a oni celá rodina nám zpívali a hráli a četli z Písma a modlili se za nás. Cludete, žena pastora nám zpívala Bůh se o mně stará a když se zavřou jedny dveře tady, tam se jiné dveře otevřou. Také jsme se sdíleli a misionář rozumí misionáři. Pastor Janio tady zhubl o 7 kilo a musí si hlídat stravu kvůli žaludku. (to když jsme byli u nich ještě neměl) Cleudete mluvila o tom, jak se jí občas zasteskne, až to zabolí a jak se jí snaží někteří studenti ve škole, kde se učí španělštinu, diskriminovat atd. jejich španělština má silně portugalský přízvuk. Bylo pro nás vzácné, že dali svůj čas i peníze, aby za námi přijeli a přespali tady v hotelu. V Managuě jsou velmi vytížení, už jim roste nová církev, překládají brazilské chvály do španělštiny, chodí na kurzy španělštiny tisknou vlastní letáky atd. Pastor Janolio, byl asi 6 let misionářem v džungli v Amazonii a pak kromě pastorování 600 členné církve byl dlouho vedoucím misijní organizace, navštěvoval a podporoval brazilské misionáře i v zahraničí a má srdce pro misii. Misie, to je Boží srdce. Potěšili a pozvedli Zbyndu, že mluví a rozumí víc než v dubnu. Ať pokračujeme. Opravdu povzbudili nás tak, že se mi vrátila radost a píseň.

Včera jsme se sestrami, které povedou u nás skupinku, byly navštívit sousedy. Darovali jsme jim evangelium podle Jana, kde jsou otázky vždy k pěti kapitolám čtení. Pozvali jsme sousedy na příští pátek k nám domů na skupinku. Všichni pozvání rádi přijali. Těšíme se.

Říkala jsem si, proč píšu tak dlouze a podrobně. A odpověď zní: mám naději, že vás dopis ovlivní a motivuje k misii. A máme víru, že za námi přijdou další Češi. Chtěl by někdo přijet pomoci s překladem Písma do mayangna? Nebo přijede nějaký křesťan lékař? Nebo zdravotní sestra? Nebo pracovat s dětmi? Nebo chodit po domech a učit lidi číst a psát? Víme, že je v Čechách hodně práce a i ve velkých vesnicích chybí evangelické živé církve. Ale Bůh vždycky mluví o světě. ON TOTIŽ NENÍ OMEZENÝ. A Nikaragua je krásná země a Bosawas je jako malá Amazonie. Jste srdečně zvaní!

Na další výpravu na řeku Bocay pojedeme kolem 20.září.
Děkujeme za vaše modlitby i veškerou podporu a péči.

S láskou vaši misionáři Zbyněk a Pavla Klingerovi

V minulých článcích jsem se zmínil o tom, že přináším do různých církví slovo o misii, které mi dal Pán, aby se tak doplnilo to, co často chybí (o tomto tématu se skutečně moc nekáže)… vedle tohoto slova dělám zároveň prezentace o své službě, kde závěrem věřícím z místních sborů nabízím, že se mohou připojit k tomuto dílu ve svém městě a okolí.
Mohu říci, že téměř v každém sboru se našel někdo, s kým zde dále rozvíjím spolupráci a zasahujeme cizince společně. Tyto adepty dále vyučuji tomu, co jsem sám “nachytal” za dobu, kterou sloužím… Bůh přidal k mé práci pedagogický prvek, a to jak v oblasti praxe, tak i teorie.
K těmto lidem přibývají pomalu další, takže vznikají celé týmy! Každý z týmu zároveň přináší něco svého, co obdržel darem od Boha, nebo co se naučil během života a své cesty s Ním. To nám dohromady pomáhá v tom, že se rozšiřuje náš záběr a služba tak roste nejen navenek, ale i do hloubky. Začínají se mezi námi objevovat už i odborníci z různých oborů, další členové týmu tyto obory studují. Mám tak víru, že v budoucnu budeme schopni fungovat na vyšší úrovni a pronikneme do dalších sfér (oblastí společnosti). Obzvláště jsem byl potěšen dvěma bratry, kteří jsou žáci základní školy a využili svého volna během prázdnin, aby se mohli připojit k této službě. Do práce se vrhli s opravdovou vervou, chtějí se učit některý z jazyků a přibrat další své vrstevníky z mládeže v církvi.
Bylo pro ně velkým důkazem Boží pomoci a účasti v této práci, když jsme v jednom vietnamském bistru narazili na dva mladíky, budhisty. Během rozhovoru vyšel z kuchyně starší kuchař, a když viděl, co se děje, řekl, že je také křesťan a svědčil svým kolegům, neměl pro ně však žádný text z Bible. Od nás tito dostali celý Nový Zákon+film “Ježíš”. Za to nám vrátil peníze, které jsme zde utratili za jídlo a ještě přidal na cestu talířek hranolek, když si všiml, že je mají kluci rádi. Číšníci souhlasili, že si darované materiály přečtou. V dalším podniku byla podobná situace, tentokrát dcera majitelů restaurace byla věřící v Krista, ale rodiče to od ní moc nebrali. Najednou jsme se objevili my a říkali jsme jim totéž, že je dobré věřit v Ježíše. Zejména otec byl tím velmi zaskočen a přijal výtisk evangelia+film. Největší radost z toho měla asi ta dotyčná dívka! Na všechna místa jsme byli opět vřele pozváni.

“Ondřej”

Do Jeruzaléma se znovu vrátila naše misionářka Alena Krausová.

Asi poprvé od začátku svojí služby (jsem zde 5. rok) jsem se tentokrát do Izraele moc netěšila. Příčinou bylo odloučení do rodiny a vnoučat, na která jsem si za půl roku zvykla. Přivykla jsem také volnějšímu osobnímu režimu, pestrosti ve službě, cestování, volnému času a soukromí. To všechno zde nemám a věděla jsem, že mě čeká pracovně nejnáročnější období roku. Nedovedla jsem si už vlastně ani moc představit, jak po těch neuvěřitelně zelených loukách, zahradách a polích sahajícím až k lesům na obzoru - obrázky z oken ve vlaku či autobusu během služebních cest, zase přivyknu vyprahlé zemi a rozpálenému slunci bijícímu za poledne. Prosila jsem Pána, aby mi dal jako dar a útěchu na přivítanou déšť pro Izrael. Věděla jsem, že to je prosba o zázrak, protože jsem za celá léta nezažila, že by v létě byly na obloze nějaké mráčky, natož bouřkové mraky či dokonce déšť. A místní obyvatelé to potvrzují. Je tady obvykle nezměnitelně modrá obloha a letní žár. K mému úžasu mě cestou z letiště provázely nad hlavou těžké bouřkové mraky. Zkusila jsem si říct, že to je asi tma, jak po ránu ustupuje, protože zkušenost mi říkala, že mraky natož bouřkové tady být prostě v létě nemohou. Ještě jsem se pro jistotu zeptala vedle sedící Izraelky: Jsou to bouřkové mraky? Ano, odpověděla mi, v noci na různých místech pršelo, říkal řidič. Viděla jsem to na vlastní oči, slyšela od svědků, ale bylo těžké tomu uvěřit, přestože se mi připomněla moje modlitba za déšť. Dokonce jsem Pána přemlouvala s tím, že jsem mu připomínala, že je v Písmu napsáno, že On shromažďuje bouřková mračna, takže je to snadné je mimořádně shromáždit také nad Izraelem. Takhle mě tedy Pán přivítal v Izraeli a na mě padla Boží bázeň. Během první oslavy šabatu, (probíhají v létě venku na zahradě, na svahu Olivové hory s výhledem na Staré Město, se sváteční večeří a zpěvy a tanci pod izraelským nebem) jsem prožila znovu velikou radost, vděčnost a vnitřní ujištění, že jsem zase zpátky doma v Izraeli. Velmi rychle jsem se přizpůsobila životu ve své izraelské komunitní rodině, která mě vřele přivítala.

Provázení dvou skupin

Během pobytu doma jsem na jaře vycestovala do Izraele dvakrát se dvěma různými skupinami. S první skupinou jsme prožili Boží přikrytí a ochranu. Těsně před naším příjezdem probíhaly na Chrámové hoře nepokoje - izraelská vláda vyhlásila dvě historicky cenná místa ležící na území pod Palestinskou samosprávou (hroby Ráchel a patriarchů v Betlémě a Hebronu) za místa národního dědictví. Muslimští náboženští vůdci pak vyzvali lid k „preventivní ochraně” jejich svatých míst. To v jazyku Palestinců znamená násilný odpor. Po deseti dnech našeho pobytu proběhly další nepokoje, tentokrát pod záminkou, že Izraelci chtějí zabrat Chrámovou horu. Každé nepokoje s sebou nesou desítky zraněných lidí. Nás se vůbec nedotkly. Duch svatý naplánoval náš pobyt tak, abychom navštívili Chrámovou horu v době uklidnění a v závěru pobytu a dalších nepokojů jsme už jeli z Eilatu na letiště.
Další skupinou byla v historii Jeruzalémského domu modlitby zatím největší česká skupina 30ti přímluvců, která tady strávila deset dní. Denně jsem trávili 2-4 hodiny na stráži, kde se partnersky přirozeně duchovně zapojili i nejmladší účastnící ve věku asi 12 a16 let. Chodili jsme po Jeruzalémě, modlili se u Zdi nářků a na skutečných hradbách Jeruzaléma, prohlédli si vykopávky Davidova města, prošli jsme Ezechiášovým vodním tunelem, navštívili místa Ježíšova působení na Olivové hoře, a mimoto také uspořádali dva celodenní výlety - do Galileje a na jih k Mrtvému moři. V Galileji jsme pokřtili jednu sestru v Jordánu, tančili a chválili Pána na mesiánské lodi FAith na Genezaretu, a někteří se v něm i vykoupali. Prošli jsme Masadu, Kumrán, vykoupali se v Mrtvém moři a v Davidových pramenech v poušti Ein Gedi. (Za možnou účast na příštím jarním modlitebním pobytu se už můžete začít modlit a také začít šetřit na cestu.)
Aby naše početná přítomnost nezatížila nadměrně komunitu, připravovali jsme si sami snídaně a obědové balíčky. Kvůli chamsínu - horkému pouštnímu větru, který plní ovzduší jemným a těžce dýchatelným pískovým prachem, jsme nuceně strávili jedno odpoledne v domě. Byla to dobrá příležitost pomoci s distribucí právě vytištěných časopisů a materiálů, takže věřím, že jsme byli pomocí a požehnáním. Vedli jsme v Domě modlitby také jeden večer jako Češi páteční šabatové chvály, modlitby a vysluhování VP. Byl to velký český večer, protože se k nám plánovanou návštěvou připojily ještě  jiné dvě české skupiny, bylo nás celkem kolem 45-50ti z ČR. Bylo to úžasné vidět a ochutnat toto první bohaté ovoce svojí služby v Jeruzalémě po více než 4 letech práce a věřím, že to ještě poroste. Do Izraele cestují z naší země stovky, možná za léta svobody tisíce křesťanských turistů, ale jen málo je těch, kteří dají na oltář svůj čas a peníze, aby nejen poznávali, ale byli ochotni vstoupit hlouběji do služby Božímu národu a jeho zemi. Po návštěvě muzea holocaustu jsme byli pozváni do blízkého domu mesiánské židovky Ráchel Natanael, který je historicky jeden z nejstarších v Jeruzalémě. Ráchel ho rekonstruovala, je jejím domovem a současně je to otevřený dům pro přirozenou nenásilnou evangelizaci Arabů a Židů prostřednictvím společných oslav biblických svátků, šabatů a kulturních příležitostí.
Opakovaně jsem slyšela od účastníků svědectví, jak je to úplně jiné modlit se za Izrael doma nebo přijet a dotknout se osobně života v něm a jeho duchovní atmosféry, seznámit se blíž s realitou, ve které Boží vyvolený národ žije a žil. Znovu nám svým brilantním politickým, historickým a duchovním vhledem posloužil křesťanský novinář Stan Goodenough. Bůh probouzel srdce svých služebníků ve vztahu k Izraeli a zanechal v nich svůj oheň. Někteří tady byli po dvou letech podruhé. Tato země je jediná a jedinečná ve světě, pomazaná Boží mocí, prostoupená Boží přítomností. Kdo zakusí osobní jednání Boha Izraele v jeho zaslíbené zemi, svatém městě a uprostřed jeho lidu, je zajatý a touží se sem znovu vracet. Vícekrát jsem to slyšela od lidí, kteří tady byli dávno přede mnou. Píší mi to často v mailech: Stýská se mi po Jeruzalémě, chci se tam vrátit.

Duchovní boj s půsty za ochranu Izraele, během Ramadánu, za víza

Hned po příjezdu koncem června jsem se zastavila s modlitbou poděkování za návrat do Jeruzaléma u Zdi nářku. Poté, co jsem se chystala k odchodu, mě Pán zastavil a řekl mi, že jsem ho ještě nenechala promluvit. Nato mě povolal ke 40tidennímu půstu, který jsem měla začít třídenním Esteřiným půstem jako přípravou na nové období služby. Přijala jsem vírou, že mě k tomu volá opravdu on sám, i když mi to pro začátek přišlo trochu ostré, ale bylo to potvrzené. Naše komunita byla vzápětí na to vyzvána k 21dennímu Danielovu půstu za ochranu Izraele, který jsme zahájili třídennímu Esteřinu půstu za duchovní průlom ohledně vízové situace, do nějž vstoupilo asi 12 lidí. Organizace prochází žádostmi o víza soudním jednáním. Od manželky pastora jsme dověděli, že na ministerstvu vnitra byla díky tomu rozkryta závažná korupce. Během Esteřina půstu přišla vize jít se modlit na Chrámovou horu. Několik z nás se tam vydalo se souhlasem vedení. Byl to už třetí den úplného půstu bez jídla a vody. Byly jsme slabé a kromě toho nás hlídal muslimský hlídač, aby předešel našim možným modlitbám. Nicméně neuhlídal. Cestou zpět jsme potkali větší skupinu mladých židů na prohlídce chrámové hory. Měli zutou obuv a byli oblečeni v civilních šatech - džínách, trikách, ale měli kippy na hlavách. S nimi byl evidentně jejich Rabi, ale také v civilu. V minulosti vznikaly konflikty a zranění při návštěvách ortodoxních židů na Chrámové hoře během židovských svátků. Celkově se naše postní období protáhlo na 40dní, protože soud ještě nerozhodl. Na to navázal další tentokrát 40tidenní Danielův půst za muslimy během Ramadánu a za blížící se konvokaci. Ramadán představuje období intenzivních duchovních útoků zejména na psychickou stabilitu, jednotu, vztahy a komunikaci. Současně je to pro nás pracovně nejvypjatější období pracovní, za tři týdny začíná konvokace. Muslimové se postí a modlí zvýšenou měrou a temné duchovní ovzduší kolem nás povážlivě houstne. Jednomu našemu bratrovi podhodili muslimští kluci na ulici dělbuchy na ohňostroj přímo pod nohy a má popáleniny na nohou. Utrpěl ale psychický otřes, protože jsme se právě nedávno s místní komunitou dětí velmi sblížili a spřátelili díky tomu, že jsme jim uspořádali třídenní zábavný prázdninový program s pohoštěním v našem areálu. Tři půldny komunity strávené s místními dětmi byly skvělé, úžasně radostné a podařené. Přišly i jejich matky, bylo u nás živo a veselo. Od té doby se hodně pozitivně proměnila atmosféra vztahů s našimi sousedy a dětmi, děti úplně změnily svoje chování k nám na ulicích. O to nepříjemnější je tato nová „ramadánová zkušenost”.
Podali jsme uprostřed půstů zvláštní žádost o  jednodenní přestávku, kdy jsme si rozdali darované čokolády a dvakrát uvařili kuřecí guláš. ( Měli jsme to téměř jako Vánoce a já jsem tedy při rozdílení čokoládových dobrot komunitě zazpívala Happy Christmas. Během těchto půstů se projevoval radikálně nárůst duchovního pomazání osobního i v celé komunitě zejména v oblasti uctívání, chval a modliteb. Také jsem zaznamenala značný nárůst duchovní svobody - mladí lidé chválí a uctívají Pána mnohem více v rozměru prorocké chvály, s velkým osobním nasazením. To přináší mnohem silnější úroveň Boží přítomnosti, moci k modlitbám a k duchovnímu boji. Máme tady Korejce, Číňany a Afričany, a tato duchovní směs je opravdu výbušná.

Práce a příprava ke studiu jazyka

První dva týdny byly skoro neuvěřitelně pohodové, všechno jsem stíhala včas, žádné velké zatížení. Pak jsem dostala znovu kromě části Evropy koordinaci hostů, což je sama o sobě práce na plný úvazek. Mám také více stráží, takže mi administrace začala přetékat stůl. Do toho se po večerech učím na rozřaďovací test z ivritu - současné hebrejštiny. Chci nastoupit rovnou do druhého stupně. Během hledání Božího časového plánu ještě před příchodem do Jeruzaléma mám za to, že mi Pán řekl, že tady budu tentokrát půl roku. Už delší dobu jsem se modlila za zvláštní oddělený čas pro studium jazyka, protože jsem tady pátý rok a ještě nemluvím. Při více než plném pracovním vytížení a navíc mezi muslimy se to jaksi nedalo naučit. Myslím si, že mi Pán tento čas daruje letos. Protože nechci po absolvování biblické hebrejštiny před pěti lety na teologickém semináři pokračovat znovu od abecedy, potřebuji si dostudovat první ročník samostudiem. Mám českého soukromého učitele, ale není to jednoduché. Současná hebrejština nepoužívá samohlásky tak jako biblická, takže si člověk musí zapamatovat a naučit se rozpoznat v textu smysl a gramatický tvar každého slova zvlášť. Často si připadám jako jazykový detektiv, než se k něčemu vůbec propracuji. Nepamatuji si, že bych kdy v životě věnovala jakémukoliv studiu tolik času a úsilí kromě týdenní přípravy na maturitu a dvouletému studiu na semináři. Nechodím o svém volnu ven, nejezdím do Jeruzaléma ani k moři, máme tady už delší dobu kolem 40stupňů, takže se jen učím. Situaci celkově vystihuje povedený výrok mojí slovenské kolegyně: Potíme sa tu ako somári v kufru.

Duchovní most

Co se týká koordinace Evropy, letos je to mnohem těžší mobilizovat lidi ve východní Evropě, částečně zřejmě kvůli krizi. Z České republiky se zúčastní skupina 5-7 přímluvců. Během modlitební stráže za vládní představitele jsem děkovala za to, že se Boží lid v naší zemi postil a modlil v pokání za příští vládu a Pán udělal politické zemětřesení. V modlitbách jsem zmínila věřícího předsedu vlády Petra Nečase. Nato se někdo jiný modlil za to, aby ho Pán přivedl do Jeruzaléma na setkání představitelů vlád a parlamentů s představiteli Izraele, které organizujeme na podporu Izraele jako jedno ze souběžných setkání v době naší podzimní konvokace národů. Během této modlitby jsme zaznamenali silné projevy moci Božího Ducha. Poslali jsme tedy oficiální pozvání, ale nemáme odpověď a na stranickém čísle telefonu je nedostupný. Naše země má tradičně politicky pozitivní postoj k Izraeli. Pokud je to Boží plán, ať Pán otevře cestu pro tuto návštěvu.
Svolání národů v Praze bylo definitivně dohodnuto na rok 2012. V roce 2011 by se mělo konat ještě v západní části Evropy ve Strasbourgu. Děkuji všem, kteří již přispěli na plánovaný překlad knih k této konvokaci. Můžeme již nechat dokončit překlad první knihy - Strážce.
Sbírka dále pokračuje na sponzoring překladu druhé knihy - Modli se za pokoj pro Jeruzalém.
V současné době potřebuji dokončit zpracování vize této konvokace, abychom ji mohli předložit křesťanským vedoucím a subjektům a pozvat je ke spolupráci. Chceme oslovit široké spektrum křesťanů. Také se formuje přípravný tým. Jeden z našich spolupracovníků pastorů potvrdil účast v týmu a bude koordinovat mimo jiné přímluvce, kteří by se zavázali duchovně podporovat a nést celou přípravu a také průběh evropské konvokace národů v Praze. Prosím, pokud se chcete po předchozím hledání Boží vůle závazně do této skupiny přímluvců přihlásit, abyste se mi ozvali. Jakmile se skupina přímluvců zformuje, předám vaše kontakty modlitebnímu koordinátorovi.

Modlete se za pokoj pro Jeruzalém a Izrael (Žalm 122). Šalom z Jeruzaléma.
Vaše v Kristu Alena Krausová - AC Maranatha Praha - Jeruzalémský dům modlitby pro všechny národy - Jeruzalém

Naši misionáři v JV Asii manželé Pszczolkovi poskytli přednedávnem rozhovor pro jeden časopis. Uvádíme jeho přepis:

Ahoj. Jakub, Barča a Sára (2 roky) Vás zdraví z Jihovýchodní Asie), z malého souostroví, kde již několik let působíme. Našim domácím společenstvím věřících (Evangelikální Společenství křesťanů Havířov) jsme byli před lety vysláni ke službě v této oblasti, abychom mimo jiné přinesli písmo i Písmo těm, kteří jej dosud nemají. Sloužíme zde ve spolupráci s mezinárodními misijními organizacemi, s místními neziskovými organizacemi a církvemi a s dobrozdáním místních úřadů. Naší touhou je vidět více lidí otevírající Písmo v jazyce jím nejbližším a nejsrozumitelnějším. Rádi bychom tak odpověděli na obrovské potřeby nejen duchovní, ale také na potřeby zcela základní jako je schopnost číst, psát anebo například možnost přístupu k základním zdravotním informacím.
Jinak Sáru bych charakterizoval jako velmi bystré a (trochu moc) živé dítko, které se momentálně snaží rozlousknout záhadu, který ze tří jazyků (čeština, angličtina, a mix dvou místních jazyků) má používat, když přijde návštěva. Barča je žena statečná, která se nechala vtáhnout do misionářského života na malém zapomenutém ostrově. A sebe vidím jako v té dětské písni: “…jako ten osel Pána Krista do Jeruzaléma nes’, tak “Í Á” chci toho Krista všechněm lidem nést…”

Co Vás motivovalo nebo inspirovalo pro misijní činnost toho druhu, a jak dlouho sloužíte?

Již od prvních chvil poté, co jsem osobně poznal a přijal Boží milost, jsem pociťoval touhu jít a sdílet ji s těmi, kteří ji zatím ve svém životě nezakusili. Z počátku to spíše znamenalo učit se a růst v poznání Pána osobně a sdílet se o tom v nejbližším okolí. Mé představy o dalších krocích byly spíše naivní (chtěl jsem jet do Afriky a vzít si černošku :)), naštěstí, jen díky Božímu vedení a za podpory domácího společenství věřících, jsem mohl projít celým tím nesmírně dlouhým (mnohaletým) procesem příprav, až k samotnému odjezdu na misijní pole. Tj. mimo jiné absolvování teologické i specializační lingvistické průpravy, hledání vhodného typu a místa služby, který by naplňoval jak praktické, tak i duchovní potřeby (což jak věřím naše služba na překladu Písma a rozvoji gramotnosti zde plní) až po sdílení vize s podporovateli tohoto projektu, bez kterých by tato práce nebyla možná.
Barča: Já sama jsem osobně nevnímala přímo povolání k práci na misi jako takové, nicméně několik let po znovuzrození jsem prožívala velikou touhu odevzdat Bohu celý svůj život s tím, že Mu chci sloužit kdekoliv a jakkoliv (aniž bych měla přímo na mysli, že to může být i mimo domov :)), což znamenalo nejdříve v domácím společenství. Když jsem pak před svatbou s Kubou přemýšlela nad jeho touhou jet a sloužit na misii, prožila jsem Boží ujištění o službě Pánu Bohu po boku Kuby, jako svého muže. Své největší povolání vnímám ve vytvoření zázemí pro naši rodinu, abychom mohli lidem zde přinést Boží Slovo v jejich jazyce a ukazovat jim na Jeho lásku skrze otevřené dveře našich srdcí i domova.

Kde bylo Vaše první misijní pole?

Před odjezdem do JV Asie jsem měl možnost strávit půl roku v Indii, což byla cenná zkušenost služby v zahraničí. Ale vlastně, jak jsem již zmínil, první a možná nejvýznamnější, co do formování osobní víry i povolání ke službě, bylo misijní pole doma a v nejbližším okolí, tam, jak věřím, vše začíná. Nicméně nakonec jsme skutečně do JV Asie odjeli. První rok jsme bydleli v hlavním městě, kde jsme se učili národnímu jazyku a Asijské kultuře obecně. Poté jsme se již přesunuli na “náš ostrov”, kde dosud působíme. Jinak si však uvědomuji, že mé první misijní pole a mému hlavnímu učedníkovi jsou teď něco přes 2 roky (Sára). Jen tak na okraj mě napadá, že se vlastně uzavřel kruh: od služby v okolí rodiny, kde jsem se narodil, do služby ve vlastní rodině.

Jak vypadá pracovní den misionáře v terénu?

Co je vlastně našim terénem? Pohybujeme se na nejrůznějších úrovních společnosti, v různých prostředích i situacích a vlastně i v každodenním “civilním” životě jsme jakoby přímo v terénu. Paradoxně možná právě ten nejobyčejnější den, kdy “jenom” děláme to, co je pro místní všední věc (jako je všechno možné od shánění ryby k jídlu či pitné vody, až po trávení času se sousedy apod.) nám zabere velkou část našeho času a energie. To platí hlavně z počátku, kdy se člověk postupně stává skutečnou součástí života dané komunity. A to je vlastně i cílem, nicméně nestane se to přes noc. Někdy se na tento aspekt zapomíná a hledí se především na jednotlivé cíle a hmatatelné výsledky projektu. Ve skutečnosti je to podobné, jako když člověk přesadí strom. Takový strom potřebuje poměrně dlouhou dobu na to, aby zapustil kořeny, zvyknul si na novou půdu, naučil se z ní čerpat vše potřebné ke svému životu, aby vůbec přežil, a až poté, po dlouhé době, může přinést ovoce.
Ale abych byl konkrétní, tak naše aktivity jsou skutečně různorodé od vyřizování potřebných dokumentů a povolení (administrativní práce doma i mnoho nezbytných návštěv na úřadech). Velkou část času spolkne komunikace všeho druhu přes email. Samozřejmě trávíme spousty času za počítačem a v debatách s týmem místních překladatelských spolupracovníků při práci na překladu samotném (momentálně připravujeme Lukáše 7 kapitolu). Při pobytu v jednotlivých vesnicích a vzdálených oblastech se pak nejvíce zaměřujeme na učení se domorodého jazyka a kultury.
Náš život je všechno jenom ne stabilní rutina. Zítra může přijít další 12 hodinová cesta v malé lodi po moři nebo náhlý přesun na nové místo. Náš režim (jestli se tomu tak dá vůbec říkat) se mění také podle takových věcí jako je momentální dodávka (či “nedodávka”) elektřiny a vody, dostupnosti benzínu či petroleje, příjezdu velké obchodní lodi se zbožím apod. Nestabilní a nepředvídatelné prostředí si vyžaduje velmi velkou míru flexibility našeho programu (doslova děláme, co zrovna můžeme).

Máte nějaký zážitek, který na Vás zvlášť zapůsobil?

Velmi silně na mě nedávno zapůsobil jeden moment v průběhu semináře, kde jsme se učili jak tvořit biblické příběhy ústní formou. Na tomto semináři se sešli lidé různého postavení reprezentující téměř celou provincii z nejrůznějších vrstev společnosti. Byla to neobyčejná zkušenost být součástí pracovní skupiny, skládající se z lidí, kteří doslova poprvé opustili své domovy v džungli s lidmi, kteří reprezentují samotné církevní špičky v provincii. Nejsilnější moment nastal při sdílení, kdy právě jeden ze “stromových lidí” (etnická skupina, jejichž domovy jsou postavené v korunách vysokých stromů) v lásce nabádal přítomného vedoucího největší a nejvlivnější denominace, aby nezapomínal a neochaboval ve zvěstování evangelia právě těm nejvíce opomínaným. Bylo to jakoby ten nejposlednější a nejmenší z lidí, který právě zažil moc evangelia, otevíral oči a srdce biskupovi nejsilnější denominace k záchraně ztracených.
Neméně “nezapomenutelným” zážitkem bylo mé nedávné ztroskotání v jednom z mořských kanálů. Při mé poslední cestě do vesnice, kde jsme jeli dojednat otevření malé komunitní knihovny, jsme se asi po 5 hodinách cesty v malé lodi dostali do vnitrozemí, kudy jediná cesta vede klikatými mořskými kanály. V jeden moment jsme najeli na skalnatý výběžek a celá loď se vyvrátila na bok. V tu ránu jsme byli všichni na podlaze v ostrém náklonu a každý se držel, čeho mohl, aby nespadl do jinak hlubokého proudu kalné mořské řeky. Naštěstí se loď nepřevrátila kompletně vzhůru nohama, ale zůstala “viset na boku”, na onom výběžku, odkud se nám ji nakonec podařilo vyprostit a pokračovat v cestě pryč z území nikoho. Nejvíce mě ovšem zamrazilo, až když jsem si později uvědomil, co se přihodilo asi 4letému dítěti cestujícímu s námi, které při nárazu přepadlo přes okraj lodi a jenom stěží se zachytilo o zábradlí a křičelo “Ježíši pomoc!”. Naštěstí byl poblíž člověk, který jej hned vtáhl zpět do lodi. A pak jsem si představil, jakou šanci by měla naše 2letá Sára (která tehdy zůstala s Barčou doma) udržet se v lodi nebo nad vodou v proudu řeky, než by se ji podařilo zachránit.
Nejčerstvější, méně dramatický, a na duši nesmírně hojivý zážitek, byla má poslední návštěva na mužské, asi 15 členné skupince. Tam jsem měl možnost učit právě jednomu z biblických příběhů formou ústního podání (příběh se nečte ze stránek Bible, ale je předáván a sdílen formou vyprávění). Bylo velmi uspokojivé vidět, jak jsme ke konci setkání byli všichni schopni příběh Abrahama sami převyprávět a sdílet jeho důležitost v našich osobních životech. Stejně radostné a taky úsměvné bylo pozorovat všechny ty ženy a dívky schované a nakukující přes závěs kuchyně brebentící si pro sebe stejný příběh a v momentech, kdy muži nějakou část zapomínali, se z druhé strany závěsu ozývala nápověda. Po dlouhé době, možná poprvé, jsem se tady, na vzdáleném ostrově daleko od domova, v tom malém domečku plném lidí, při špatném světle a všech komárech, cítil moc a moc dobře, jako bych byl vlastně doma.

Čím by Vám naši čtenáři mohli být nápomocni ve Vaší službě?

Upřímně? Nejvíce na pravidelných modlitbách za ochranu pro nás i tuto službu. Ti, kteří chtějí, nás mohou kontaktovat a rádi jim budeme zasílat naše pravidelné dopisy, aktuální zprávy a modlitební náměty. Neméně důležitá je pro nás i “morální podpora”, vědomí, že tady nejsme sami nebo zapomenuti. Moc rádi bychom s lidmi doma v ČR zůstávali v kontaktu třeba obyčejnými dopisy o všedních věcech, které se doma či v církvi dějí. Stejně tak rádi odpovíme na případné další otázky nebo si přečteme o životě a službě ostatních. Jedna z oblastí, která možná není na první pohled patrná je aktuální potřeba prakticky se do této služby zapojit z domu v ČR. V našem domácím společenství funguje díky Bohu podpůrný tým zajišťující mnohé potřeby realizace projektu, ale je zde celá řada větších či menších potřeb a služeb, do kterých mohou být zapojeni i další lidé (např. můžete být kontaktní osobou a předávat informace o této práci ve svém okolí, na modlitebních setkáních apod., nebo můžete pomoci zjistit a sesbírat potřebné informace z internetu, anebo pomoci realizovat daný momentální krátkodobý projekt, jako když někdo sesbíral a poslal 30 párů čtecích brýlí pro místní knihovnu atd.). Kdo by měl zájem se zapojit, tomu rádi napíšeme více.
Samozřejmě se nebráníme ani finančním darům :). Celá tato služba je možná jenom díky pravidelným nebo jednorázovým darům od jednotlivců, skupinek nebo sborů.

Pozn. Vzhledem k tomu, že sloužíme v citlivém regionu, neuvádíme přesné místní názvy. Děkujeme za pochopení.

Jakub, Bára a Sára Pszczolkovi

]]> http://www.nfkms.cz/2010/08/2441/feed/ http://www.nfkms.cz/2010/08/traiskirchen-2010/ http://www.nfkms.cz/2010/08/traiskirchen-2010/#comments Mon, 16 Aug 2010 09:55:29 +0000 Klesnil http://www.nfkms.cz/?p=2437 Již potřetí jsme v létě uskutečnili krátkodobý misijní výjezd do uprchlického tábora Traiskirchen v Rakousku. Zde si můžete přečist reportáž:

Letos v létě se již potřetí vydala skupinka Čechů (tentokráte čtyřčlenná, ze dvou města třech různých denominací) do rakouského Traiskirchenu. Ačkoli jeli do oblasti, která je známá především pěstováním vína, nebyla cílem jejich výpravy zábava, ale pomoc.
Ne každý totiž už ví, že v této vesnici je největší rakouský uprchlický tábor. V budově bývalých císařských kasáren, která je ze všech stran oplocená a hlídaná kamerovým systémem, může být ubytováno přes tisíc uprchlíků. To znamená, že to je přes tisíc lidí, kteří z nějakého důvodu opustili svou zemi, protože se jim tam nežilo dobře, nebo jim z různých důvodů hrozilo pronásledování. Každý z těchto lidí podnikl neuvěřitelnou, mnohdy nebezpečnou cestu, na jejímž konci očekával něco lepšího, než zažil ve své vlasti. Skutečnost se ovšem od těchto očekávání značně liší. Dostávají se do prostředí, kde nerozumí jazyku, ani byrokratickým procesům, v jejichž středu se octnou. Jsou omezeni v pohybu po zemi, ve které jsou, nemohou pracovat a vydělávat si a tak musí žít ze skromné podpory od státu. Nemají žádný majetek ani nutné osobní potřeby. V táboře musí žít dohromady s mnoha příslušníky jiných národností, z nichž některé by ve své domovině považovali za nepřátele. A hlavně velmi dlouhý čas čekají, na vyřízení své žádosti o azyl a nemají žádnou jistotu, jak to dopadne a tak mnohdy ztrácejí naději.
Asi 100m od tábora se ale nachází křesťanské středisko The Oasis, které je již přes 20 let otevřené pro uprchlíky. Dostane se jim tu různé pomoci - oblečení a jiné potřeby, rady s vyplňováním různých žádostí, prostor pro to si jen tak posedět, popít čaj a pojíst něco dobrého, popovídat si, nebo zahrát hry. Ale hlavně je to místo, kde se k uprchlíkům chovají s respektem a úctou a nabízí jim pomoc při hledání té největší naděje, která není jen pro tento život.
Bylo úžasné moci se (pro mne již po druhé) zapojit do této činnosti. Vším, co jsme tam dělali, jsme mohli soužit Pánu. Ať to už byly praktické věci, které jsme dělali „pouze” pro misijní tým - mytí oken, větší úklid, natírání, řezání dřeva, atd. Praktické věci, které jsme dělali pro uprchlíky - pomoc při vybírání oblečení z místních zásob darovaných rakouskou církví, mytí hrnečků při programech a vaření čaje a kávy, příprava některých částí programu - program pro děti, hudební doprovod některých programů (jednu píseň si už asi všichni budeme nadosmrti pamatovat v několika různých jazycích, včetně perštiny - tu jsme se naučili fonetickým zapisováním, když nám ji jeden perský bratr četl ). Největší službou ale bylo to, že jsme věnovali pozornost a nechávali skrze nás k uprchlíkům proudit Boží lásku. To je ten nejlepší dar, který jsme jim mohli dát. Nedalo se to naplánovat a událo se to pokaždé jiným způsobem, ale mě osobně to vždy zarazilo. Jak já jsem toho, alespoň ze svého pohledu, udělala málo, ale jak moc to přineslo. Stačilo jen nabídnout sušenky a kávu a pak s nimi chvilku posedět a povídat si (lámanou rusko - česko - angličtino - němčinou). Nebo je naučit skládat z papíru tulipán. Nebo se společně s jednou mladou Afghánkou jít na celé odpoledne projít na nedaleký hrad. Nebo s dětmi pořádat závody v házení papírových vlaštovek. Tyto jednoduché činnosti často vedly k jedné důležité otázce: „Proč to děláte?” A tak jsme těm, kteří to ještě neslyšeli, mohli říct: „Protože milujeme Boha, který miluje nás i vás”. A také bylo neuvěřitelné vidět, jak byli ti, kteří se už o Boha nějak zajímali dotčeni jeho slovem. Kolikrát se nám tady v Čechách stane, že se člověk obrátí jen na základě toho, že viděl film Ježíš a na jeho konci se modlil modlitbu přijetí? Tam je to vcelku běžné, neviděla jsem to na vlastní oči, ale vím, že se to stalo i během našeho pobytu tam. Návštěvníci The Oasis totiž často přichází z muslimského prostředí, ale teprve tady se setkávají s Bohem, který o ně má opravdu zájem a tak ho chtějí následovat. A to i přesto, že je to může stát i hodně vysokou cenu. Setkali jsme se tam s bratry a sestrami v Kristu, kteří kvůli své víře museli opustit svou zemi. Zvláště s jedním bratrem (který je v poněkud komplikovaném procesu čekání na azyl) se naše skupinka setkávala často, protože bydlel na stejném místě jako my. On tak pro nás mohl být příkladem v tom, že vytrval s Ježíšem za podmínek, které si my neumíme představit a my jsme zas pro něj mohli být povzbuzením v tom, že viděl, že se o něj zajímáme a modlíme se za něj, jsme v kontaktu i nyní, když píšu tento článek.
Bylo to krásných čtrnáct dní, kdy jsem mohla být svědkem i nástrojem Božího jednání. Uprchlíci jsou lidé, kteří jsou v hrozné situaci a vím, že lidské snažení jim pomůže trochu, ale Bůh jim může pomoct hodně. My, jako křesťané, máme tu výhodu, že se můžeme nechat jen Bohem používat a během tohohle výjezdu mi přišlo, že to byla docela zábava (až na ty noční boje s komáry :-)).
R.V.

S Boží láskou

Marek, Lena a Margarita Slánští

]]> http://www.nfkms.cz/2010/08/chystame-novou-konferenci-acet/feed/ http://www.nfkms.cz/2010/08/hledame-nove-darce/ http://www.nfkms.cz/2010/08/hledame-nove-darce/#comments Mon, 09 Aug 2010 14:35:04 +0000 Klesnil http://www.nfkms.cz/?p=2431 Mílí přátelé,
Děkuji Vám za Vaše modlitby a věrnou podporu naší misijní služby. Pokračuji dál v hledání nových společníků, kteří by se finančně podíleli na naší službě. Zatím máme zajištěno asi 54%. Samozřejmě nebudu moci odjet zpět do Rennes dokud nebude jistých celých 100%. V tuto chvíli tedy zbývá sehnat asi 20.000 Kč měsíčně. Je to dost peněž, ale důvěřuju Pánu, protože je to Bůh, který se o své děti stará a dává, co je potřeba, v ten pravý čas.
V tuto chvíli tedy ještě není jasné, kdy se do Rennes budu vracet. Prosím modlete se za mou osobní trpělivost a nasazenost. Vnímám také potřebu Boží moudrosti a síly do dalších týdnů cestování naší zemičkou křížem krážem.

Ale i to si Pán Bůh používá. Toto pondělí mne před ostravským nádražím zastavil klučina s prosbou o peníze na jízdenku do Olomouce. Vysvětlil mi, že jeho rodiče se momentálně soudí o jeho péči a on se zrovna rozhádal se svým otcem. Chtěl se tedy dostat za svou mámou. Rychle mi myslí prolétla modlitba za Boží vedení a nabídla jsem Honzovi, že mu ten zbytek pro koupení lístku doplatím. Společně jsme tedy jízdenku koupili. Měla jsem taky příležitost mu říct o svém jistotě a opoře v Bohu. Prosím, modlete se za Honzu, aby se otevřel Pánu a poznal, že je to živý, milující Bůh, který se o něj zajímá.

Tereza Houdková