Již po mnoho let podporujeme prostřednictvím našeho misionáře Mešaka Okumu misijní práci v Keni. Po pravidelné inspekční návštěvě v září 2011 jsme se rozhodli naše angažmá v této oblasti rozšířit o nový projekt - podporu křesťanského centra ve slumu Baba Dogo v Nairobi.

Mešak Okumu již po mnoho let pořádá tréninkové semináře pro křesťanské služebníky ve slumech. Ovocem těchto seminářů je důraz na jednotu křesťanů a také na naplňování praktických potřeb místní komunity s využitím dostupných lidských i materiálních zdrojů. Centrum, které jsme měli možnost navštívit, je toho zářným příkladem. Po absolvování Mešakova semináře je založilo několik místních křesťanů a do vínku mu dali motto: “Dávat naději beznadějným”. Součástí centra je svépomocná škola pro děti ze slumu a vývařovna, která jim dá často jejich jediné pořádné jídlo. Dále se jejich aktivity začaly rozrůstat v různé školící kursy pro lidi z místní komunity v rámci tzv. FBI - Fruit Bearers Institute neboli “Institut nesoucích ovoce”. A právě skrze to, že lidé vidí skutečný zájem o naplňování jejich potřeb, se s nimi daří budovat vztahy a některé z nich přivádět k víře v milujícího Spasitele.

Rádi bychom pomohli centru v jeho aktivitách a proto na něj zřizujeme nové středisko 620 - Křesťanské centrum Baba Dogo. Měsíční rozpočet centra, sestávající hlavně z nákladů na jídlo, pronájem prostor a na malé mzdy pro personál, činí asi 1500 USD.

rok 2011 byl pro nás i pro misii rokem velkého Požehnání.

• V lednu jsme byli v zoně Bosawas mezi mayangna a náš pobyt v zoně dal směr a tvar naší misii v této oblasti.

• V únoru jsme zjistili, že čekáme dětátko. Navázali jsme spolupráci s křestanskou organizací Spojené křestanské misie. Skrze tuto spolupráci jsme získali Bible ve španělštině. Tyto Bible Zbyněk dopravil a rozdal v zoně naší misie.

• Na jaře jsme zažádali o prodloužení našeho pobytu v Nikaragui a dostali jsme ho opět na 1 rok.

• Našli jsme bydlení v Jinotega a základně se zařídili (postele, lednice, sporák, pračka, postýlka a dětské vybavení)

• V létě byl Zbyněk na měsíčním misijním výjezdu v zoně Bosawas. Vezl tam Bible a elektrický generátor. Naše misie společně s finančním přispěním místních pastorů zakoupila tento elektrický generátor pro církev v Samasca.

• V srpnu se nám narodila Eliška Bendíta Nica.

• Na podzim s námi začali spolupracovat bratři z misijní školy v Salvadoru. V prosinci odjeli do zony a navštívili místa, kde jsme v prosinci 2010 a v lednu 2011 pracovali. Dá se říci, že misie se tak rozšířila do Salvadoru viz dopis.

Po celý rok jsme zažívali Boží ochranu, Boží vedení, Boží požehnání, Boží věrnost, milost a milosrdenství. Průběžně jsme pracovali na překladu letáčku o jménu Ježíše Krista do jazyka mayangna. Také jsme po celý rok zasévali finanční požehnání, tak jak nás Pán vedl.

Naše bydlení

Děkujeme vám všem, kteří jste se modlili za situaci v našem bydlení. Neustálé stěhování a provizoria a život skoro na veřejnosti bez soukromí, to vše bylo dlouhodobě velmi únavné. Hledali jsme nové bydlení a vše co jsme viděli, bylo nevhodné. Další provizorium už jsme nechtěli.
Modlili jsme se za zklidnění situace v našem sousedství. Na cd jsme poslouchali, četli a vyznávali žalmy. Jenomže žalmy jsou v duchu, kdy už Bože zasáhneš proti našim nepřátelům, spatříme pád našich protivníků. Dokonce jsme zjistili, že je v žalmech i o sousedech (ž44.14, ž80,7) a situace byla ještě horší. Studovali jsme a uplatňovali Boží autoritu, když tu byly nepokoje. Truhlář řezal ještě víc, zdrogovaný soused nám kopal do dveří a vedle nás se přistěhoval zubař, co dělá protézy a tak do půlnoci hlasitě brousíval nějaký kov či porcelán či co. Eliška byla na povinných injekcích, a že prý měla nějaký zánět na průduškách dostala antibiotika. O to víc mě štvalo řezání a prach z pilin.

Jednou ráno Zbyněk nahlas četl denní čtení a to bylo z Marka 11,25

A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte

Já si zrovna čistila zuby, když se mnou to slovo jednalo. Samozřejmě, že jsme věděli ze Slova, že máme žehnat a dobře činit, těm co nám činí zle. Promlouvali jsme, že sousedům žehnáme. Ale najednou to byla výzva. Jasně, že mám proti sousedovi, že řeže a dělá rámus a prach, kdykoliv se mu zachce. Ajajaj ajajaj. Takže mám něco proti němu, musím mu odpustit. A tak Bůh jednal s námi. Já jsem činila pokání a odpustila sousedům. Šla jsem ven, a když jsem se vrátila, Zbyněk mi řekl, že s ním to Slovo jednalo a že musel odpouštět sousedům a ještě o čem věděl. Takže jsme z ducha žalmů, přešli do ducha nové smlouvy. Mám žalmy staré smlouvy velmi ráda a samozřejmě je to Boží Slovo a hlavně verše o Boží ochraně jsou pro nás životně důležité. Ale musíme rozumět tomu, že my, křestani, žijeme v době nové smlouvy.

Jestliže žalmy jsou oslavné písně a modlitby, pak jeden z nejsilnějších novozákonních žalmů je
Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Když se změnil náš postoj, začala jsem vidět sousedy jinak. Navštívila jsem mladé sousedy, co kšeftují s drogama a znovu jsem jim řekla evangelium a svědčila o životě s Ježíšem. Situace se zklidnila. Najednou už se tolik neřezalo, a když, tak mě to prostě nevytáčelo k zoufalství. Paní, co se s námi chtěla prát a mluvila proti Ježíši, se nám omluvila. Změna u nás, viditelně změnila to okolo. A Haleluja, den po té, co jsme udělali pokání a odpustili, uvolnil se dům pro nás. Takový, který jsme hledali.
Dům je blíž centra, je dobře bezpečně zajištěn, uvnitř domu podmínky, které jsou pro nás přijatelné. I malá zahrada, kde může být i naše Jiskra. Dokonce i garáž. Ta je po místním způsobu. Čili vlastně v obývacím pokoji. Tady se říká sala. V sale jsou většinou houpací křesla, nebo něco na sezení a přijímají se tam návštěvy. Taky se do saly vjíždí autem a tam se parkuje. Smlouvu už máme podepsanou. Stěhujeme se v půli ledna. Auto zatím nemáme, i když ho potřebujeme, ale věříme, že brzo bude taky. Radujte se s námi, ze svědectví o Boží lásce, o odpouštění a milování a o Boží věrnosti a požehnání.
Ještě dovětek. Paní majitelka domu, kam se stěhujeme, se zajímala o naší misii. Očividně už byla připravená a tak po té, co jsem s ní sdílela evangelium, jsme se modlily a odevzdala svůj život Ježíši.

Jak jsme (i díky vám) požehnaní my, s radostí se dělíme.

Modlila jsem se, komu dávat oblečky po Elišce. Ve městě Jinotega je tzv.casa materna. Jsou v ní maminky, které jsou zdaleka, z hor a vesniček a v Jinotega čekají na porod. Často jsou tyto maminky z velmi chudých poměrů. Udělali jsme 3 tašky. Dali jsme do nich jednorázové pleny pro právě narozená miminka, oblečky, křestanské letáčky a nové zákony. Když jsem to do domu mateřství nesla, byly tam ženy ze zony naší misie. Jedna mayangna a jedna miskita. Takže jsme mohli zasít na pole, kam nás poslal Pán, a ještě hned do nové generace.
Také jsme tento měsíc zaseli dvě štědrá finanční semena. Českým misionářům a salvadorským misionářům.

Misie, zona río Bocay a Salvador.

Možná si někteří z vás vzpomenou, jak jsme úplně na počátku našeho pobytu v Nikaragui bydleli v areálu biblické univerzity M. Lutera v Managuě. Bydleli jsme v cimrách pro studenty, a pak ve skladu. Bůh je úžasný, a jsme li v Jeho vůli, zpětně můžeme vidět, jak se propojují události. Právě tehdy jsme se seznámili s Dínou, která studovala misijní ročník, a vzniklo mezi námi přátelství. Dína se pak nečekaně rychle vdala do Salvadoru. Její manžel se jmenuje Felix. Nestihli jsme od Felixe zjistit podrobnosti, nevíme, jestli ho ovlivnila Dína. Felix studuje v Salvadoru misijní školu a pro svou praxi si vybral právě zonu Bosawas lid mayangna. Na podzim se ozvala Dína, že by její manžel ještě s jedním bratrem přijeli a rádi pomohli naší misii a podpořili naší práci v zoně. Vše se zorganizovalo oficiálně přes vedoucího misií v zoně, což je náš pastor Juan Solano.
Felix ještě s pastorem Marvinem skutečně přijeli, začátkem prosince. Byli rozhodnuti jet do zony na měsíc. Jejich misijní projekt byl vpodstatě zmapovat situaci ze všech různých úhlů. Dostupnost zony, popsat teritorium mayangna, životní styl, církve i organizace působící v území. Zjistit, kde a proč ještě nejsou evangelické církve. Jakým způsobem v zoně šířit evangelium, jak podpořit církve stávající a založit další. Takto by chtěli zpřístupnit zonu pro další misie a otevřít prostor pro další misijní projekty.
Felix byl velmi ovlivněn našimi fotkami ze zony na našich www. Veřejně dostupných materiálů o zoně jinak moc není. Protože dopisy a zprávy jsou na našich www jen česky, nevěděl nic o naší práci mezi mayangna. Jak už to bývá, logistika jejich misie byla hektická. Tedy byly zmatky při jejich odjezdu i při jejich návratu. Před jejich odjezdem měli málo času být s námi. Takže jsme jim sotva stihli dát základní informace, rady a varování. Zjistili jsme, že byli nepřipravení jak vybavením, tak finančními prostředky. Nebyla to jejich chyba, ale dostali špatné informace. S tím co měli, by pravděpodobně vůbec nevyšli a možná by měli sotva na cestu. Je potřeba pořídit zásoby jídla a mít peníze na nečekané cestovní výdaje. Takže jsme jim finančně pomohli. Využili jsme jejich cesty a dali jim letáček o jménu Ježíš Kristus přeložený do mayangna viz předchozí dopis. Poprosili jsme je, ať zjistí, zda je letáček lidem na řece Bocay srozumitelný. Teprve u nás se dozvěděli, že základní problém křestanů v zoně je, že v jazyce mayangna nepoužívají jméno Ježíše Krista, ale mají ho jako malého otce, tatínečka. Také jsme je poprosili, ať se snaží jet do Puluwas a zjistí v rámci jejich výzkumu co je tam nového a jak se daří těm, kteří s námi odevzdali svůj život Ježíši. Bylo paradoxní, že náš pastor Juan je od návštěvy Puluwas odrazoval, že je to tuze nebezpečné a nakonec jim tedy doporučil, ať tam rozhodně nezůstávají přes noc.

Pro nás bylo slavné Boží svědectví, že přesně po roce našeho misijního pobytu v Puluwas a v Samasce, tam Bůh povolal tyto misionáře ze Salvadoru. Dína a Felix čekají koncem února dětátko, takže i pro Dínu to byla oběť misii. Občas nám volala, protože neměla žádné zprávy o Felixovi a dělala si starosti. Takové to je. Žádná komunikace, žádné zprávy.
Bratři se měli vracet 5 ledna. Jaké bylo naše překvapení, když přijeli 27.12. v noci do Jinotegy. A opět to bylo hektické, protože nás navštívili asi jen na 2 hodiny 28.prosince velmi brzo ráno. Pak už se museli rychle přesouvat do Managui atd. Přijeli živí, Marvin hodně zhubl a nemohl moc mluvit. Felix se málem utopil, byl omlácený od kamenů v řece. Oba byli zdrcení a šokovaní situací mezi tamnějšími křestany. Obecně byli zaskočeni bídou a životními podmínkami. Také byli velmi vyčerpaní a unavení. Říkali nám, že když viděli, jak tam všechno je, že 2 noci proplakali. Navštívili pouze 3 mayangna komunity. Přivezli spoustu materiálů, videa, audio nahrávky, fotografie. Některé z těchto materiálů se nám budou i hodit. Něco nám hned dali a něco pošlou poštou, takže bude potřeba to utřídit a zpracovat.
Když mluvím o situaci mezi tamními křestany, dalo by se to stručně vyjádřit, zmatky, boje, velká nepřehlednost, odpor proti pravdě. Zkrátka džungle. Bratr Cupertíno, který byl náš supervizor a měl na starosti práci AdD (asambleas de Dios) v oblasti v lednu končí. Těžko se za něj hledá náhrada. Nikdo tam nechce jít. Vzhledem k těžkým životním podmínkám a ještě těžším podmínkám, vyznat se v místním zmatku. Kdy jeden na druhého dělá pasti, nedá se nikomu důvěřovat a lež je tak přirozená, že se v ničem nevyznáte. Změnilo se opět i vedení celé autonomní oblasti Bosawas. Jsou to 3 prezidenti, pro řeku Coco, pro Bocay a jeden nad nimi pro všechno. Odmítají poslouchat nikaragujské zákony a opět mají svá pravidla pro vstup a práci v zoně.
Největší církev AdD na Bocayi, která byla v Amaku je v troskách. Ještě za našeho pobytu měla 70 členů. Teď jsou její členové rozprášeni, mnozí v hříchu. Církev v Samasce, kterou pastoruje pastor Fanor a se kterou hlavně spolupracujeme, čelí velkým tlakům a útokům. Naši bratři byli na velmi krátké návštěvě v Puluwas.

Letáčku v mayangna prý údajně lidé nerozumněli. Další problém, ze kterého byli bratři zaskočeni, je nářečí mayangna na řece Bocay. Protože není dostupná psaná forma tohoto nářečí, každý mluví trochu jinak. Znamená to mimo jiné, že 2 se neshodnou na tom jak se co správně řekne. Také se mísí mayangna s miskito a španělštinou. A při tom mnozí nemluví a nerozumí španělsky. Bratři Felix a Marvin přijeli s novým návrhem letáčku. Měl by to být obrázek nebo nákres srozumitelnější než mnoho textu a mělo by to být v mayangna, tak jak jim pomohli 2 místní bratři z Amaku a Peňa blancy. Jakmile Felix letáček zpracuje, pošle nám ho. Takže letáček zůstává v procesu. Jsme moc rádi, že jsme se mohli dozvědět, že poslední překlad od bratra Jotama není vhodný. Nic méně ho nezavrhujeme, protože je potřeba mít více informací, mluvit s více lidmi a ověřit poslední informace co přivezli bratři.
Bratři byli potěšeni, že naše misie učinila průlom, co se týká kázání evangelia v Puluwas, průlom ve zjištění nepoužívání jména Ježíše Krista. Také vyjádřili důvěru naší misii a chtějí se k nám připojit. Chtějí pomoci s letáčkem, se získáváním dalších misionářů pro tuto oblast atd. Felix by pravděpodobně, až dostuduje školu, chtěl misijně sloužit právě mayangna na Bocayi.
Felix a Marvin se vrátili dříve, protože využili příležitosti, že do města plula lodka. Jinak můžete na takovou příležitost čekat i 3 týdny. Takže nemáte záruku datumu návratu. Využili také brzký návrat k tomu, že se mohli dříve vrátit do Salvadoru. Marvin odjel hned, protože v zoně onemocněl.
Dostali jsme vřelé pozvání kázat v misijní škole a v církvi v Salvadoru. Bratři by byli rádi, kdybychom přijeli a svědčili o naší práci na Bocayi. Tedy o tom, co Bůh dělá, když se člověk rozhodne jít. Momentálně pozvání odkládáme, vzhledem k tomu, že Eliška je ještě malá a ted s ní nechceme cestovat. Také bychom museli vědět, že je to Boží vůle, abychom do Salvadoru jeli. Ale můžeme říci, že misie se do Salvadoru rozšířila.

Také nás v prosinci navštívili misionáři z Managua, Carmen a Wiliam. Carmen je ředitelka misijní školy při univerzitě M.Lutera a spolu s manželem Wiliamem mají misijní povolání. Nejdříve chtějí vybudovat misijní centrum v Managuě, jako vysílající zázemí pro nikaragujské misionáře a také by rádi sloužili přímo na misijním poli. Za toto zapojení se s Carmen a Wiliamem jsme také velmi rádi a máme nadějné očekávání růstu Božího díla a Božího království. Carmen a Wiliam také čekají dětátko, v březnu.

Prosinec a svátky

V prosinci je hlavní sezona sklizně kávy. Takže mnoho lidí je v okolních horách na kafi. Začátkem prosince se v Nikaragui slaví tzv. svátek Purisima. Inmaculada concepcion. 2 nebo 3 dny jsou zavřené i úřady a banky a mnoho obchodů. Lítají rachejtle jako o Silvestru. Když jsme se ptali sousedů, co se vlastně slaví, věděli, že je to katolický církevní svátek, ale nevěděli, o co vlastně jde. Vysvětlili nám to až jedni milí misionáři. Slaví se svátek, že Marie, matka Ježíše Krista prý byla počata neposkvrněně. Tedy asi její matka musela být pana či co.
Na vánoce jsem napekla trochu lineckého cukroví. Jsou tu na něj dostupné ingredience. Máslo je sice slané, a není vanilkový cukr, ale bylo moc dobré. V sousedním domě, je velká pekárna. Pečou sladké pečivo, my bychom řekli sušenky. Byla jsem si tam půjčit plech na pečení. Když jsem jim přinesla ochutnat linecké, ptali se como se llama este pan? Což znamená, jak se jmenuje tenhle chleba? A protože pro ně je každé pečivo chleba, tak jsem řekla, tenhle chleba se jmenuje linecké.
Taky jsme dělali bramborový salát a kuřecí obalované řízky. Připravila jsem i malé dárečky pro naše přátele a sousedy. Sousedi poděkovali a naši křestanští přátelé byli trochu v rozpacích. Tady totiž křestané mají za to, že vánoce jsou pohanský svátek a navíc se jim sem importoval santa klaus z USA, takže evangelíci většinou vánoce neslaví. Vzpomínám si, že i Dína byla šokovaná, jestli to není hřích, když slavíme vánoce.
Na Štedrý večer k nám přišla Cristina (svobodná od zákonictví) a moc jsme si společný večer užili. Bylo nám milé, že nejsme sami. S Cristinou máme stále pěkné vztahy a jsme za ní velmi vděční. Celými svátky nás provázela hudba Jiřího Zmožka. Dostali jsme spoustu křestanských písní od J. Zmožka a byli jsme za to tak moc rádi. Naším domečkem zněla čeština a zpěvné písně pro děti i dospělé. Taky máme 2 cd od K.Gotta. vánoční a pro děti. Tak jsme si to užili alespoň trochu po česky.
Vánoce po nikaragujsku jsou ozdoby, stromečky, vyzdobená okna a dveře a také dárky. Ale nemá to tu tradici. Vše z USA. Místní je hlavně latino a ranchero hudba vytočená nahlas. A hlavně rachejtle a rachejtle a rachejtle. Ve dne a v noci. Bum bam bum bouch a prásk. Víc než na silvestra.
Naopak silvestra a nový rok, křestané slaví nadšeně. Přejí si vše dobré do nového roku. Někteří lidé si před dům dají panáka v životní velikosti. Sedí na židli, nebo stojí. Panák symbolizuje starý rok. O půlnoci se pak zapálí a shoří.

Právě teď je tady to, čemu místní říkají léto. Znamená to, že neprší tak často. Ale v Jinotega je právě teď nejstudenější období. Některé dny jsou teplé, ale ráno, večer a v noci je velmi silný vítr až vichr. A také je mlha a prší a je lezavo. A k tomu je dusno. Pro nás je to nepříjemná zima. Toto studené období by mělo končit v unoru. Ale obecně je Jinotega chladnější než zbytek území Nikaragui. Místní si libují, jaké mají příjemné klima. A k tomu prskaj a frkaj a pořád jsou nastydlí. Nosí bundičky s kožíškem a k tomu sukni a žabky.
Nás teď už brzo čeká stěhování. Těšíme se. Další dopis asi bude za delší čas.

Zbyněk, Pavla a Eliška Klingerovi

12►

blíží se konec roku, čas na rekapitulaci toho, co se u nás na misii v Chorvatsku dělo za poslední rok. Když jsem v prosinci roku 2008 prožil, že mě Pán volá do nadsborové služby, konkrétně k budování jednoty mezi pastory na Istrii, netušil jsem, co to všechno způsobí. Prostě jsem jen poslechl Pána a začal každé 3 měsíce organizovat lokální pastorálky. Vytvořily se mezi námi vztahy důvěry a vědomí, že nejen z Pánovy vůle musíme, ale i sami za sebe chceme táhnout společně za jeden provaz. Tento krok změnil mnohé a dal vzniknout dříve nemyslitelné spolupráci mezi sbory. Dnes máme společné modlitební polonoci kam chodí členové ze všech sborů na Istrii. EPC Pula a náš sbor má společnou mládež, kterou vedou mladí manželé, kteří kdysi ve zlém odešli z našeho sboru. Dnes jsme přátelé a spolupracovníci. S EPC Pula spolupracujeme i na vánočních koncertech, které v prosinci budou v pěti městech Istrie. A s touto iniciativou přišlo vedení EPC Pula! Společné oslavy dne Reformace jsou již zaběhnutou a dobrou tradicí a podílí se na nich všechny sbory. Pastor Slova života z Puly organizoval modlitební konferenci ve Kninu a přizval ostatní sbory EPC. Dřív nemyslitelné! Vedení sboru Hosana v Pule vyjádřilo přání, abych jednou měsíčně kázal v jejich sboru. Dříve nemyslitelné! Někteří pastoři vyhledávají mou radu a často i ohledně jejich osobního života. Dřív nemyslitelné! Dřív bylo běžné, že problematičtí členové sborů tzv. „nomádi,” táhli své „velebludy” od sboru ke sboru a všude za sebou nechávali jen škodu. Někteří z nich dokonce obešli během krátké doby všechny sbory několikrát. Dnes nemožné! Jednota, jejíž základ byl položen před cca 2000 lety v Kristu a které dalo průchod pár pastorů na Istrii v prosinci 2008, si začala žít svým životem a přelévá se do jiných regionů Chorvatska. Dostávají se ke mně zprávy, že podobné věci se dějí jinde. Toto je učebnicový příklad toho, jakou lavinu Božího působení může obyčejná poslušnost Pánu vyvolat.
K této oblasti mé služby patří ještě jedna věc, týkající se vedoucích. Na začátku roku jsem do zpráv pro přímluvce napsal, že pátráme po „odstřelovači”, který nám tady likviduje vedoucí. Udělal jsem pomocí dotazníku, který jsem rozdal pastorům, analýzu, kolik který sbor od založení ztratil vedoucích, jak by definovali příčinu. A výsledek je hrozivý. Shodli jsme se na tom, že nějaká duchovní mocnost se zaměřuje cíleně na vedoucí, nebo na potenciální vedoucí. A taky je možné, že právě proto, že mu jdu po krku, chce zlikvidovat on mě. To by vysvětlilo ty četné nemoci a úrazy, při kterých jsem mohl umřít, nebo zůstat invalidní. Mikoplazmická bronchopneumonie, prasklý biceps, zlomená páteř, zlomenina chodidla, vykloubení ramene, přetrhané všechny vazy v koleně a fraktura fibuly, a letos spáleniny 2. stupně na obou nohách.
Zjevení 12:10-11 je pro mne klíč k vítězství:
„A uslyšel jsem mocný hlas v nebi, který říkal: “Nyní přišla záchrana, moc a kralování našeho Boha a pravomoc jeho Krista, neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je obviňoval před naším Bohem dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví; a nemilovali svou duši až na smrt.” Nedržet se ničeho jiného než těchto tří věcí: krve Beránkovy, slova svého svědectví a nemilovat svou duši, tj. svoje vlastní ambice, své ego až do smrti.
Ve sboru v Rovinji jsme se letos zaměřili na budování nových vedoucích. Za 22 let služby pastora vím, že vedoucí nerostou rychle a za 15 let služby tady vím, že obzvlášť na Balkáně dobří vedoucí nerostou rychle. Tady je všechno na dlouhé lokte a budování vedoucích je tady na dlouhatánské loktiska. Sbor čítá i s dětmi a dorostem 40 lidí. Pán zná naše soužení a chudobu, ale jsme bohatí. Máme veliké bohatství v lidech, ale jak už to bývá, někteří spí, někteří jsou chvíli nahoře, chvíli dole, některé zláká tento svět, a tak se to pokoušejí táhnout na dvě strany a těch, kteří se dlouhodobě ukazují jako věrní a stabilní zase tak moc není.
Kdo si myslí, že vést malý sbor je lehčí než velký, je na omylu. V Praze jsem vedl sbor, který na začátku neměl ani 30 členů a když jsem ho předával, měl s dětmi daleko přes 200 duší. Takže mám srovnání a moje zkušenost mi říká, že vést malý sbor je mnohem náročnější, než velký. A speciálně malý sbor na Balkáně. Měl jsem tu výsadu poznat mentalitu Chorvatů, Istrianů, Dalmatinců, Slavonců, Srbů, Makedonců, Albánců, velmi mě to obohatilo a taky změnilo, ale když mluvím o výchově vedoucích, tak poměrně dobře vím o čem mluvím. Prostě dlouhé lokte…
Co se týče kázání, naše klíčová témata, identita v Kristu, jednota a duchovní boj, jsme vyčerpali. Kázali jsme o každém z nich zhruba rok. Teď kážeme o tom, že Pán Ježíš je centrem našeho života i světa. Že jsme tu pro něj a ne On pro nás. Že nepřišel vylepšit naše staré já ani náš starý život. Nepřišel nám pomáhat v našem životě. Přišel, abychom zemřeli sobě i světu. Přišel, aby žil svůj život skrze nás a v nás. V této době, kdy je člověk cíleně a programově stavěn do centra vesmíru, kdy je lidské JÁ i s jeho pocity a názory prohlášeno za svaté a lidské prožitky považovány za měřítko toho, co je správné a co ne, co je pravda a co ne, nám toto téma připadá jako nanejvýš naléhavé. Lidé, kteří ve skutečnosti Pánu neslouží, protože jejich bohem je jejich břicho (ego), byli i v Pavlově době (Řim 16:18). Nicméně tuším, že to v té době byl poměrně snadno rozpoznatelný exotický „úkaz.” Od té doby uběhly stovky a stovky let a tentýž Pavel prorokoval, že ve finále lidských dějin „nastanou lidé sami sebe milující” (2Tim 3:1-2) a různé projevy toho rozvíjí ve verších, které pak následují. Když to čtu, přijde mi to jako typický obraz dneška. Jako ty nejaktuálnější zprávy. Kázat a hlavně žít kristocentricky je tedy rozhodně „proti proudu”.
Mám radost, že překlad mé knihy „Operace bez narkózy” do chorvatštiny je dokončen. Teď je na řadě lektorská a editorská práce, příprava do tisku. Někdy v květnu příštího roku by měla vyjít. V červnu bych ji měl představit na celostátní konferenci EPC v Chorvatsku.
Jako rodině se nám daří dobře. Kromě mé zářijové nehody s ohněm se žádné jiné katastrofy nekonaly. Káťa a děti jsou za ty roky poměrně vycepovaní. Když jsme museli kvůli mému zářijovému úrazu odříct návštěvu filmového týmu z ČT2, Matyáš se zeptal proč nepřijedou a když mu Káťa vysvětlila, že by asi nechtěli natáčet tatínka jak leží se spálenýma nohama v nemocnici, protože chtěli přijet natočit, jak vypadá běžný život misionářské rodiny v Chorvatsku, odvětil: „Ale vždyť to je náš běžný život, že je tatínek v nemocnici…” Síla, co? Rád bych, aby si mé děti pamatovaly i to, že jsem to nikdy nevzdal.
Děkujeme ti z celého srdce za tvoje modlitby, za lásku k nám a božímu dílu v Chorvatsku. Takto se stáváš součástí toho, co tady Pán skrze nás dělá.
Přejeme ti a tvé rodině radostné a důstojné oslavy narozenin našeho Pána a kurážný krok do Nového roku 2012. Přejeme ti tsunami nadšení, vulkány radosti, záplavy pokoje, vánky inspirace pro celý rok 2012.

Tvoji Jirka, Katka, Tereza, Matyáš a Martin Dohnalovi

Čína

Bratr Ši s rodinou

Bratr Ši pracuje mezi nezasaženou třímiliónovou komunitou Bouyei v jihozápadní Číně. Tento rok mohli vést 15 lidí k následování Krista. Před několika měsíci je pokřtili. Zároveň slouží jako regionální vedoucí čínského misijního týmu, což vyžaduje dohlížet na práci ve velkém území. Prosí za modlitby o sílu, aby mohl dostát všem svým zodpovědnostem, a za 99% lidí komunity Bouyei, kteří dosud nejsou zasaženi evangeliem.

Bratr Ma

Pracuje mezi desetimiliónovou komunitou Miao v jižní Číně. Je obdarovaný hudebník a během letošního roku mohl spolu se svými spolupracovníky vést 34 lidí komunity Miao ke Kristu a pomáhat jim upevnit základy jejich víry. Prosí o modlitby, aby znal Boží vůli ohledně dalšího rozvoje své služby do nových oblastí.

Bratr Luke s rodinou

Bratr Luke se svou ženou slouží mezi lidem Wa v nedostupných horách jihozápadní Číny. Letos mohl vést k Pánu 9 nových lidí a jejich společenství má již 28 členů. Prosí o modlitby za Boží ochranu a pokoj, protože zažili mnoho opozice jak od modlářských členů komunity Wa, tak i od místních úřadů.

Bratr Bai s rodinou

I oni pracují mezi kmenem Wa. Letos mohli přivést k víře ve Spasitele 26 lidí. Nyní je vedou k učednictví a k životu z Božího Slova. Bratr Bai prosí o modlitby, aby lid Wa uchopil Boží vizi přinést evangelium dalším odloučeným etnickým skupinám na hranici Číny a Maynmaru.

Vietnam

Bratr Heman

Během tohoto roku mohl svědčit 138 lidem, z nichž 21 přijalo Ježíše za svého Pána a Spasitele. Heman vidí, že evangelizace musí být následována vedením k učednictví. Mnoho lidí v této oblasti přijalo Krista a pak znovu upadli do nástrah světa. Zejména alkoholismus je velkým problémem. Bratr Heman prosí o modlitby, aby ti, kdo odpadli, byli usvědčeni Duchem Svatým a činili pokání.

Bratr Amasai

Během tohoto roku svědčil 228 lidem, z nichž 15 přijalo Krista za svého Pána. Velmi mu záleží na tom, aby ti, kdo uvěřili, stvrdili svou víru křtem, a během tohoto roku připravil na křest 28 lidí, kteří uvěřili již dříve. Trénuje křesťany pro evangelizaci a mohl vidět, jak Bůh nadpřirozeně ochraňuje ty, kteří vyjdou. Kupříkladu jednomu evangelistovi cvakla na cestě pod nohou roznětka miny, ale nálož nevybuchla. Prosí o modlitby za sílu a moudrost, a také za svého nejmladšího syna, který potřebuje zázračné uzdravení.

Sestra Angela

Během uplynulého roku sdílela evangelium se 111 lidmi. Sedm z nich uvěřilo. Navíc strávila mnoho času návštěvami vesničanů, kteří dříve uvěřili, ale pak odpadli. Někteří z nich jsou analfabeti a nemohou si číst Písmo, takže potřebují zvláštní péči. Angela říká, že v jejím regionu je velká opozice proti křesťanství, a prosí o modlitby, aby chodila s Boží moudrostí a nadpřirozeným zdravím a dokončila úkol, ke kterému ji Pán povolal.

Sestra Ester

V minulém roce svědčila 89 lidem a 31 z nich přivedla k Pánu. V její oblasti panuje velká opozice vůči křesťanství, převážně od buddhistů a zejména od jedné konkrétní ženy. Jednoho dne tato žena onemocněla a převezli ji do nemocnice. Ester ji navštívila, pomodlila se za ní a žena byla zázračně uzdravena. Dnes je z ní nadšená křesťanka. Ester prosí o modlitby, aby Bůh otevřel srdce dalších buddhistů a také jí dal více milosti a moci, aby mohla efektivněji svědčit. Zejména má na srdci děti ve své oblasti.

Plakát na Misijní víkend 2012 ve formátu PDF

]]> http://www.nfkms.cz/2011/12/misijni-vikendy-2012/feed/ http://www.nfkms.cz/2011/12/zmeny-ve-spravni-rade-nfkms/ http://www.nfkms.cz/2011/12/zmeny-ve-spravni-rade-nfkms/#comments Mon, 19 Dec 2011 12:38:30 +0000 Klesnil http://www.nfkms.cz/?p=3012 V prosinci t.r. skončil ve funkci předsedy a člena správní rady Nadačního fondu KMS Mgr. Jiří Preis. Děkujeme Jirkovi za jeho dlouholetou věrnou a inspirující službu a přejeme mu mnoho požehnání do jeho dalšího života i služby.

Novým předsedou naší správní rady byl zvolen její dosavadní člen RNDr. Tomáš Frantík (člen sboru KS Praha). Členkami rady jsou Mgr. Věra Miláčková ze sboru CB Praha 6 a nově Mgr. Miriam Boháčová z téhož sboru.

Manželé Semjatičovi, kteří rozjíždějí v Izraeli cenrum péče o narkomany, se stále starají o svou první klientku Aljonu. Zároveň před nimi stojí finanční výzvy. Nemůžete jim pomoci

Naposledy před koncem tohoto roku bychom se rádi s vámi se všemi podělili o události probíhající v našem centru. V prvé řadě se ve zdraví a v pořádku vrátil Igor po svém měsíčním pobytu v Čechách. Fyzicky sice unaven, ale zato na duchu a duši osvěžen a povzbuzen. Nejtěžším okamžikem pro něj bylo loučení se všemi rodnými a blízkými a také se zemí, kterou si během svého pětiletého života v ní zamiloval.
Pro Aljonu nebyly poslední dva měsíce zrovna těmi nejjednoduššími. Bylo to takové prvotní zklamání nově obráceného člověka nad tím, jak je proces „obřezávání svého JÁ” trvalý a neustálý. Díky Boží milosti a pomoci se na tomto bodě rozhodla nezůstat a usilovně se snaží dále. Začíná chápat Boží požadavky, ale také Jeho nezměrnou péči a trpělivost.
Nedostatky ve znalostech se zaplňují poměrně pomalu, ale požadavek „každý den 1 nová znalost nebo dovednost z běžného života” vyplňuje statečně a usilovně. Mezi světlé a opravdu radostné okamžiky patří i to, když si až s nedočkavostí ve svém volném čase čte knihu nebo si s potěšením vyslechne koncert klasické hudby, což by jí ještě před několika měsíci nemohlo ani napadnout. Další, pro ní velice významný krok, byl okamžik, kdy dokončila kurz psaní na stroji. Jelikož ve svém životě nikdy nic pořádného „nedotáhla až do konce”, je pro ní tento úspěch opravdu významným. V současné chvíli tuto dovednost upevňuje přepisováním různých studijních materiálů, čímž nabírá nové znalosti a zkušenosti (díky práci se samotným textovým editorem), a jak sama uvádí, zisk z této činnosti má i praktický i duchovní.
Tyto 2 měsíce byly v otázce dortového pečení trochu oddechové. Měli jsme pouze 2 „zakázky”, neboť, dokud nebude vše plnohodnotně ošetřeno ve stanovách místní neziskové organizace, tuto nabídku zatím nereklamujeme. Soustředily jsme se tedy zejména na práci, která má přeci jen trochu „delší trvání” - na macramé. Zkoušíme různé kombinace uzlíků i korálků. Aljona se učí již i sama navrhovat alespoň soulad barev a materiálů a ačkoliv ještě není schopná plně vzít na sebe design a uspořádání uzlíků a korálků, pomalinku se zapojuje i do části přípravné.
Mezi další akce čekající na nás v nedaleké době je další ženský večer v našem sboru, do jehož organizace je Rut zapojena i hlavním slovem. Kromě samotné jednorázové akce je pro nás velice důležité případné pokračování práce v této oblasti i formou úzce zaměřené domácí skupinky. Modlíme se a hledáme Boží vůli a vedení, jakým přesně způsobem myšlenku uskutečnit, aby to byla pomoc smysluplná a dlouhodobá a v jednotě s celkovým viděním sboru.
V nadcházejících týdnech a měsících budeme mít hodně různých jednání ohledně dalšího směřování práce stejně tak i řešení praktických otázek, jako je nutnost koupě auta pro centrum nebo otázka zda (případně kam) se stěhovat z dosavadního bytu. Hledáme také další možnosti financování projektu, jelikož z dosud nalezených dlouhodobých zdrojů budou po novém roce pokryty náklady na pronájem a s tím spojených účtů. Ostatní příjmy budou zmenšeny na třetinu, tj. bude dostatek na pokrytí jídla. To ovšem znamená, že zatím nejsou finance na případné lékařské výlohy, cestovné, hygienické potřeby či oblečení, tím spíše na zabezpečení další studentky. Hledáme možné zdroje sami, ale budeme pochopitelně velice šťastní, pokud by někdo ze čtenářů cítil povolání mít i finanční účast na této službě a stát se spolupracovníkem také tímto způsobem.
Opravdu srdečně děkujeme všem modlitebníkům i přispěvatelům, bez vaší účasti by tato práce nemohla být v žádném případě provozována.
Posíláme vřelé pozdravy a také přání hojného Božího požehnání na celý nadcházející rok.

Vaši
Igor a Rut Semjatičovi

Nové zprávy posílají také manželé Klingerovi z Nikaragui.

V poslední době se nás mnozí tady i z Čech ptají, jaké máme plány a co teď budeme dělat? Někteří se ptají, protože si myslí, že když teď máme Elišku, měli bychom se zaměřit na její výchovu a nejlépe se vrátit do Čech. Někteří (většinou ti, kteří nemají rodinu nebo děti) se naopak ptají, jak intenzivně pokračuje naše misie v zoně Bosawas na řece Bocay mezi domorodci Mayangna.
Pro nás misie pokračuje. A vy jdete s námi. My zůstáváme v Nikaragui. Bůh nám neřekl, jeďte do Čech. Věděli jsme, že když nám Bůh dopřál dítě tady, má se tady narodit. Modlili jsme se a poddali jsme se Jeho vůli. Boha je třeba poslouchat, ne lidi. Bůh nám zde požehnal Eliškou. Bůh je svrchovaný. Máme vizi pro misii mezi Mayangna, ale víme, že tělem to neuděláme. Bez Boha nemůžeme dělat nic. Ani na Boha neuděláme dojem našimi skutky v těle. Nepracujeme totiž pro Boha, ale my spolupracujeme s Bohem. A to je rozdíl. Takže se nedá nic urychlit, předběhnout napodobit, má li to být po Božím. Hledáme Boží vůli, modlíme se za kroky v naplnění vize a k naší víře připojujeme vytrvalost. Eliška není překážkou pro misii a misie není překážka k výchově Elišky.

Jak se nám daří? DÍKY BOHU DOBŘE.

Jsme všichni zdraví a šťastní, že jsme rodina. Eliška už má svůj rodný list a pas, takže už stačí jen dokument od právníka, asi notáře, a pak vyřídit víza a je svobodná s námi cestovat. Hledáme další bydlení, protože podmínky v současném podnájmu jsou velmi náročné. Společné bydlení v malé kolonii nebo komunitě nebo sousedství je sice bydlení misijní, protože jsme neustále obklopeni Nikaragujci, ale znamená to také minimální soukromí a mnoho frustrujících chvil.
Tento měsíc tady v Nikaragui byly volby. V době voleb byly nepokoje a i nějaké přestřelky a manifestace a výtržnosti. Volby vyhrála strana současného prezidenta Ortegy a tak Daniel Ortega je dál prezidentem Nikaragui. Na mnohých plakátech strany pana prezidenta bylo heslo Nikaragua cristiana socialista solidaria 34 roků triumfů, ať žije revoluce. A takové to je, jako to heslo.

Co nového v misii?

Přijeli bratr Guillermo a sestra Maribel. Žijí v zoně na řece Bocay mezi Mayangna v komunitě Peňa Blanca. Když jsme s nimi v lednu mluvili, nechodili do církve a byli, jak se tu říká, odpadlí. Mluvili jsme s nimi o Boží lásce. Ještě za našeho pobytu přišli do církve a znovu se vydali Ježíši. Od té doby jsou v církvi aktivní a věrní Bohu. Když byl v zóně Zbyněk v červnu, měli svatbu v církvi. Už víte, že pravidla Asambleas de Dios takovou svatbu neuznávají jako dostatečnou pro vodní křest. Takže, aby mohli být Guillermo a Maribel pokřtění, přijeli do Jinotega dát si do pořádku doklady a nechat se oddat.
Přijet do Jinotega znamená, 12 hodin loďkou, pak přespat v ubytovně v Ayapalu a pak 10 hodin autobusem s jedním přestupem. Do Jinotega dorazili večer, přespali opět na ubytovně a ráno dorazili k nám. Jen jednosměrná cesta do Jinotegy je vyšla na 1400 Kč. Guillermo a Maribel nepatří na řece k chudým. Pro většinu Mayangna je však taková cesta a placení dokumentů finančně absolutně nedostupné.
Oddával je bratr Henry z církve. Obřad se konal u bratra doma ve velmi neformálním prostředí. Zbyněk a já jsme byli svědkové. Pozvali jsme novomanžele na oběd a nakonec jsme jim zaplatili skoro veškeré výdaje za dokumenty i obřad. Je to semeno misie.

PŘEKLAD LETÁČKU

Víte, že jsme se modlili za překlad letáčku o jménu Ježíš Kristus do mayangna. Víte, že v jazyce mayangna na území řeky Bocay neexistuje jméno Ježíše Krista a nahradili ho názvem malý otec. Bůh je pro ně otec a Ježíš malý otec beze jména. Takže někteří mají Boha jako dědečka a Ježíše jako otce. Křesťanství je tak mix s původním pojetím jejich náboženství. Napsali jsme jednoduchý letáček ve španělštině, o jménu Ježíš Kristus. Co to jméno znamená a že jen v tomto jménu může být člověk spasen, jsou mu odpuštěny hříchy a je uzdraven. Protože mnozí Mayangna a hlavně ženy nerozumí španělsky, potřebovali jsme letáček přeložit do mayangna. Ačkoliv nám sourozenci z rezervace Bosawas, kde Mayangna žijí, slibovali, že letáček přeloží, nějak se k tomu neměli. Tvrdili, že je to těžké a že vlastně psanou mayangna nikdo nezná atd. Nabízeli jsme jim za překlad i finanční ohodnocení a zatím se dlouho „nic” nedělo.
Už několik měsíců máme kontakt na jednoho baptistického pastora, který údajně ovládá dobře mayangna z řeky Bocay. Jak jsme se dozvěděli, je několik nářečí mayangna a to přinejmenším 3 základní. Mayangna panamasca yuscu, tauwahka tuahkas, ulwa caravala. V zoně, kde pracujeme, se mluví mayangna panamasca yuscu. Domorodých obyvatel tedy původně indiánů kmene mayangna je v Nikaragui asi milion a žijí na poměrně velkém území ve špatně dostupných oblastech. Misii mezi nimi naplňují často cizinci. Sami Nikaragujci moc nechtějí podstupovat nebezpečí a nepohodlí těchto misií. Navíc je zde neskrývaný rasismus, takže Nikaragujci, i křesťané, často domorodci pohrdají. Jméno Ježíš Kristus nepoužívají jen na území řeky Bocay. A v nářečí mayangna panamasca yuscu není zatím žádný překlad Božího slova. Jméno Ježíše Krista jsme tedy použili z ostatních nářečí mayangna a to je DISAS KRAIS. Letáček vychází z Božího slova, a protože citace nejsou přesně citované, je vždy u odkazu slovo podle.
Bratr Jotam, tak se jmenuje ten baptistický pastor, za námi přijel až ze Santa Rosity. Je to starší muž, očividně domorodec. Je Mayangna. Spolupracoval už několikrát s cizinci a jevil se jako důvěryhodný. Hned jak byl čas, řekl si o propisku a začal s překladem. Takže bratr překládal a my dělali naši denní rutinu. Eliška, nákup, domácnost vaření atd. Když byl překlad na papíře, dali jsme vše do PC a pak opravovali a dali překladu formu letáčku. Jako už mnohokrát jsem znovu prožila, že Bohu nejde o to, jestli máš k práci dobře vybavenou kancelář a jestli máš titul z jazykového vzdělání a píšeš všemi 10. Bůh si použije toho, kdo se nechá použít. Bratr je prostý člověk, milující Pána. Mnoho let těžce pracuje při kázání evangelia. Pracuje v těžce dostupných oblastech džungle. Mezi domorodci, kteří ho nejednou napadli, bili jeho děti atd. Zakládal sbor, stavěl církevní budovu. Když byla budova skoro dostavěná, přišli v noci (nevím, jestli to byli mayangna nebo miskitos) a sekerami vše rozbili. Bratr s jeho ženou jezdí na koni i chodí pěšky a cestují do odlehlých vesnic, aby zvěstovali evangelium a sloužili lidem. Je jim přes 60 let.
Nikaragua není tak velká země. Ale chybí pozemní síť silnic a cest. Velká oblast je bažinatá, nebo divoká džungle, hory a řeky. Takže v době dešťů klidně cestujete „po silnici” 100 kilometrů i 2 dny. Bratr Jotam žije v Santa Rosita de Mina v oblasti mezi vnitrozemím a atlantickým pobřežím. Mina znamená důl. V této oblasti je mnoho zlatých dolů. Aby nás mohl bratr navštívit, jel 16 hodin autobusem do Managui. Pak 3 hodiny k nám do Jinotegy. Jestli si dobře vzpomínám, Praha - Amsterdam je 12 -14 hodin. Do Santa Rosity se dá dostat jen z Managui. Autobusem 16 hodin a letadlem 1 hodinu. V Santa Rositě je bratr pastorem nevelké církve. Ale živí se tesařinou. Dělá stoly a valchy na praní a jeho žena šije jako švadlena. Bratr Jotam má 10 dětí. Všechny už velké. Věřím, že Bůh nám poslal toho nejlepšího překladatele. Bylo na něm znát, že překládání rozumí a má od Boha dar. Pracoval pro různé misie a 6 let překládal ze španělštiny do miskito a 4 roky do mayangna. Nemohu si hned jeho překlad ověřit. Tento měsíc čekáme návštěvu z řeky Bocay. Mají přijet pastor se ženou ze Samascy a ten bratr co se tu ženil, si přijede pro dokumenty, takže až přijedou, zjistíme, jestli překladu rozumí. Případně překlad opravíme a pak bychom letáček namnožili a Zbyněk by ho při další výpravě distribuoval v komunitách mayangna na řece Bocay.
Původně se Zbyněk chystal do zóny teď na podzim, ale jednak teď hledáme bydlení, abychom měli vůbec nějaké zázemí, pak momentálně ještě není čas, abych tady zůstala s Eliškou úplně sama několik týdnů, a také zatím není hotový letáček, takže se výprava posunula. Věříme, že Bůh má Jeho čas a být v Jeho vůli je také být v Jeho ochraně a v požehnání.
Děkujeme všem, kteří se za nás a za tuto misii modlí a také děkujeme všem, kteří nám důvěřují a podporují tuto misii finančně.

V lásce Kristově Zbyněk Pavla a Eliška Klingerovi

12►

]]> http://www.nfkms.cz/2011/11/disas-krais/feed/ http://www.nfkms.cz/2011/11/dale-uz-jen-se-sluncem/ http://www.nfkms.cz/2011/11/dale-uz-jen-se-sluncem/#comments Mon, 21 Nov 2011 12:29:58 +0000 Klesnil http://www.nfkms.cz/?p=2993 Nové zprávy od manželů Pszczolkových z JV Asie.

Po velmi silné noční bouřce, je tohoto rána moře neobvykle klidné. Sedím na naší loďce, která se pomalu vzdaluje od vesnic v oblasti Batuley, kde jsme celé ty roky krůček za krůčkem sloužili. Vracím se zpět z této východní části ostrova a uvědomuji si, že vlastně na nějakou dobu dále pocestuji už jenom na západ: dnes zpět do městečka a zanedlouho až domů do ČR. Nebráním se nostalgii a vzpomínání, co všechno jsem tady prožil, co všechno jsme udělali a o co usilovali. Mám dobrý pocit, že i tentokráte jsme zasadili několik důležitých semínek. A mám také víru, že Bůh jim může dát vzrůst a lidé tady nakonec okusí ovoce naší práce a také Vašeho věrného provázení.

Opět na místě činu: další pobyt ve vesnici

Když se mě moji kolegové po návratu z vesnice v oblasti Batuley ptali, jakou jsem měl cestu a jak se vydařily plánované aktivity, odpověděl jsem jim: „…bylo to perfektní, opět téměř nic podle původního plánu!”. Kolegové mi rozuměli, co jsem měl na mysli, tedy skutečnost, že služba v místních podmínkách se dá jen velmi těžko přesně plánovat. Přes všechnu naši lidskou snahu naplánovat a zajistit hladký průběh věcí, se téměř vždy vyskytnou neočekávané okolnosti. Ale to je paradoxně přesně situace, kde o to více zažíváme Boží působení, které na rozdíl od člověka a jeho záměrů, není ničím omezeno. „Buď vůle Tvá” má v našem kontextu velmi konkrétní a hmatatelnou podobu…
Jon (můj jazykový pomocník), já a naše malá posádka, jsme vyjeli na moře v neděli brzy ráno. Cesta ubíhala poměrně rychle a já už si představoval, že možná na vlnách Arafurského moře, v malé kocábce, strávíme tentokráte méně než 10 hodin. Omyl! Asi po hodině cesty se zjistilo, že cosi z lodi upadlo a tak se budeme muset vrátit zpět… No, zkrátím tu „komedii” (ehm, v té chvíli jsem se moc nesmál) cesty na moře a zpět, a zase a moře a definitivního zpět, až do bodu, kdy jsem se objevil doma, kdy se na mě Barča nechápavě dívá s nevyřčenou otázkou, zda náhodou nejsem na špatné straně ostrova…
Druhý den se cesta samotná již vydařila. Posledních pár kilometrů před vesnicí jsme sice museli absolvovat už pěšky, protože se naše loď dostala do oblasti velkého odlivu a tak jsme de facto „trčeli nasuchu uprostřed moře”, ale hlavní bylo, že jsme dorazili v pořádku.

Fotbal > testy + knihovna

Indonésané obecně, a lidé v celé Malucké provincii zvlášť, milují fotbal. Sledují jej, hovoří o něm, všichni ho hrají a zajímají se o výsledky (nebo třeba o fakt, zda náhodou nejsem rodina s Pavlem Nedvědem, což je opakovaná otázka a představa, kterou jen horko těžko vyvracím). Zmiňuji to, aby bylo lépe rozumět, jak je možné, že se před naším příjezdem téměř celá vesnice přesunula do vesnice sousední, kde již druhý týden(!) probíhal fotbalový turnaj.
Tato skutečnost sice nabourala naše původní plány se začátkem aktivit, ale zato jsme měli dostatek potřebného času na setkání s různými rodilými mluvčími k ověření správnosti biblických příběhů v jazyce Batuley (jedná se o jeden z klíčových kroků zajišťujících srozumitelnost, správnost a věrnost biblickému poselství).
Navíc jsme měli příležitost k několika velmi vřelým setkáním s ředitelkou místní základní školy. Měl jsem nesmírnou radost z toho, že také tato cesta přinesla „hmatatelnou” pomoc lidem tady, tedy konkrétně dětem základní školy. Přivezli jsme s sebou a předali do školní knihovny asi 100 titulů knih pro výuku na ZŠ, které jsou rovnou připravené k použití.
Nakonec jsme se dočkali návratu „našeho” fotbalového týmu i jejich „fanoušků” (tj. dětí, mládeže, dospělých, babiček i dědečků), kteří se vrátili jako vítězové turnaje a náležitě jej oslavovali v procesí procházejícím celou vesnicí.
Vesnice se vrátila do běžné rutiny (tj. lovení ryb, pěstování mořských řas, nošení pitné vody, sledování filmů z „bollywoodu” po večerech u těch, co mají generátor a elektřinu apod.). Svolali jsme jedno setkání hlavních představitelů a vedoucích vesnické správy, abychom prodiskutovali možnost otevření další komunitní knihovny v budoucnu. Nechtěli jsme okamžitou odpověď. Namísto toho, jsme chtěli dát vedoucím dostatečný prostor záležitost prodiskutovat a zvážit. Přesto, že zatím nepadlo oficiální rozhodnutí, byl patrný zájem a nic nestálo v cestě budoucí realizaci, za což se modlíme.

Další várka biblických příběhů a bonusový seminář

Následující den již konečně začalo naše další setkání s vedoucími pracovníky církve nad biblickými příběhy v jazyce Batuley. Naprosto skvělé podle mě bylo, že jsme stihli připravit, předat a vyučovat mimo jiné i vánoční příběh právě těsně před příchodem Vánoc, které se tady velmi intenzivně slaví. Přestože jsme tentokráte neměli mnoho účastníků (mnozí byli v městečku na celo-regionálním církevním setkání, o kterém se zmíním níže), jsme si jisti, že tyto příběhy v domorodé řeči se budou znovu a znovu ozývat, jak už v církvi, tak i u lidí doma. V mnohém je to pro mě osobně naplněním mého cíle i snu - přinést lidem na samotném okraji světa (v doslovném i přeneseném smyslu) Boží Slovo v nejsrozumitelnější podobě a umožnit jim zaslechnout Boží volání. Snad je to také pro Vás, kteří tuto práci a nás již tak dlouho dobu věrně provázíte a všemožně podporujete, stejným povzbuzením a zadostiučiněním. Soli Deo gloria!
Náš poslední den byl pro mě v tomto smyslu doslova odměnou od Nejvyššího. Navečer za mnou přišli církevní vedoucí s tím, zda bychom i přes nepřítomnost některých lidí mohli mít původně plánovaný „mini-seminář” o tom, jak si připravit nejrůznější ztišení, zamyšlení či různou službu ze Slova pro sborové skupiny, které vedou. A tak jsme se rovnou pustili do probírání tohoto tématu a prokousávali jsme se všemi připravenými materiály. A jako bonus si každý odnesl jakýsi „záchranný balíček”, tedy soubor knížek o práci s Písmem a základní nástroje k porozumění jeho obsahu. V jistém smyslu, místní vedoucí už nemusí bezradně čekat, až jim někdo jiný „prozradí”, jaké je poselství Písma, ale mohou jej konečně sami pro sebe a své společenství začít objevovat.

Z „ostrova do ostravska” aneb poslední měsíc v tropech

Koncil

Tento měsíc se u nás na ostrově v městečku odehrálo jedno doslova mega-církevní-setkání. Šlo o celoprovinční vysoce prestižní setkání všech vedoucích největší protestantské církve v regionu. Takové setkání se koná pouze jednou za 5 let (a de facto jenom jednou za život v daném místě) a jeho cílem je naplánovat další postup a aktivity této denominace. Významu setkání odpovídal i všudypřítomný shon a přípravy před samotným setkáním. Opravovaly a rozšiřovaly se silnice, barvily se mosty (na růžovo!) a všude visely vlajky (přímo v našem sousedství probíhala jedna část jednání, takže jsme taky „vyfasovali” 3 metrovou vlajku na bambusové tyči a vyvěsili velký poutač). Důležitější ovšem je, že jsme mohli spolupracovat na celo-církevních dlouhodobých plánech v oblasti překladu a služby Písmem v domorodých jazycích (osobně jsem na dlooohých setkáních nebyl; speciálně k tomu účelu přijeli naši regionální vedoucí).

Rodina

Jako rodina tento poslední měsíc před odjezdem do ČR prožíváme se smíšenými pocity. Rozhodně se domů těšíme a asi více než je zdrávo, občas utíkáme k různým fantaziím, jak růžové to bude, až se vrátíme. Z těch humornějších momentů mě pobavilo Barčino včerejší prohlášení, že „… se už těší, až bude umývat nádobí doma.” Tedy na vysvětlenou, nanosit si vlastní vodu, nalívat si ji po kyblíčcích do dřezu, a mít nádobí ve tmě bez elektřiny, zatímco mračna komárů ohlodávají nohy, není zrovna příjemná činnost, a tak rozumím sladké vyhlídce na vodu tekoucí z kohoutku. Já osobně jsem se dneska taky zasnil při představě, že si v ČR nebudu muset vystát frontu a natahat benzín pokaždé, když budeme chtít mít večer elektřinu (kterou si zajišťujeme z vlastního mini-generátoru). Sára se na druhou stranu už na ten „výlet” těší a plánuje si (jak mi při včerejší cestě na pláž povídá), že půjde v ČR „…do lesa a utrhne mango pro babičku.” Takže nutně následoval další komický rozhovor o rozdílnostech života tady a tam, kdy se snažíme Sáru na přechod co jak nejvíce připravit. Je to ale trochu marný „boj” neb při mé „kontrolní” otázce „jaká zvířátka žijí v ČR v lese”, Sára bez okolků odpověděla: „tygr”. Tož přivezeme si domů malou Indonésanku, co naplat.
Jinak jsme uprostřed procesu stále hektičtějšího balení a zajišťování věcí tady, stejně jako v ČR (opravdu není nad stěhování se z jednoho konce světa na druhý), ale díky Bohu máme velkou pomoc od lidí z našeho podpůrného týmu a dalších sborových přátel.

Budoucnost

Z bezprostředních plánů ihned po příjezdu do ČR to bude asi hlavně záležitost vyrovnání se s „ponávratovým šokem”. Abych vysvětlil pomocí jedné analogie, která mě napadla před pár dny, kdy mi totálně zkolaboval počítač (stejně jako i foťák a jiné věci v posledních pár měsících), tj. že stav naší „unavené a opotřebované” elektroniky částečně odpovídá i našemu osobnímu stavu: potřebujeme dobít baterky, naolejovat, vyměnit či opravit některé části a po dlouhé době provést celkový update či upgrade.
V dalším z dopisů již popíšeme detailněji, čemu se budeme po dobu našeho domácího pobytu věnovat a co vlastně takový misionář dělá, když je ve své rodné zemi.
Děkujeme a už se na Vás všechny moc těšíme

Jakub, Bára a Sára Pszczolkovi

„Ondřej”