Jeden příběh naší aténské misionářky mezi uprchlíky „Markéty“:
Stará školní budova, kterou jsem hledala, má pomalovanou omítku s anglickými nápisy. Nejlepší uprchlický tábor to asi nebude, ale horší než olympijské letiště a sportovní stadiony snad také ne. Píšu Míně, že jsem tady, a rozhlížím se po zašlé školní chodbě, kde pod schodištěm u lavice sedí dvojice mladíků pouštějících si hudbu ze starého laptopu. Jsou to ale Arabové, takže moji afghánskou studentku Mínu neznají. Zkouším jí volat, ale neúspěšně. Po chvíli beznaděje ale kolem běží povědomý chlapec, zavolá na mě: „Dobrý den, paní učitelko!“ A za chvíli už v jeho doprovodu přichází Mína, a vede mě do nedaleké třídy.
Usazuje mě v jejich pokojíčku, který je od ostatních oddělený dekami a starými skříněmi a omlouvá se, že jí došly data. Ve vedlejším pokoji si někdo pouští jakýsi íránský film na mobilu a z druhé strany zní čísi chrápání. Zkouším si představit, jaké to je, bydlet přes půl roku v takových podmínkách. Ani umyvadlo s kohoutkem tu není, vodu na čaj jde Mína natočit do umývárky. Asi jedinou kladnou stránkou života ve škole je velký dvůr, kde si děti mohou bezpečně hrát.
Když je čaj hotov, Mína zve své spolubydlící, ať se k nám připojí, že je tu má hosta s kytarou! Postupně přichází dvě další ženy a tři muži a pár dětí, až nakonec kroužek lidí sedících na dece očekává, co tedy budu hrát. Začínám veselými perskými chvalami, které se Mína a její 16-letá dcera u mě učí na kytaru, aby se mohly zpívat se mnou. Potom hraju pomalejší, které mají ale více textu a vysvětlují evangelium pomocí poetických obrazů. Všichni poslouchají a pak tleskají. Mladíci se pak ptají, jestli neumím i nějakou afghánskou populární píseň, což neumím, ale vysvětluji, proč hraju tyhle písničky a co pro mne znamenají. Že je to něco skutečného v mém životě, součást mojí komunikace s Bohem. Na to navazuje zajímavý rozhovor o modlitbě. Na něco se mě ptají a Mína najednou povídá: „Představ si, jednou jsem jí žádala, až půjde do kostela, ať se za mě pomodlí, a ona na to, že nezáleží na tom, kde se modlí, protože Bůh je všude. A tak se za mě modlila rovnou.“ Těší mě, že si moji poznámku asi měsíc a půl pamatuje, zaujalo jí, jak se modlím.
Pak mě žádají, ať zahraju něco ve svém jazyce. Tak hraju „Jako nebeští ptáci“ a pak hledám tu příslušnou pasáž z Matouše v perské Bibli, co mám v telefonu, aby si poslechli, o čem ta písnička byla. Poslouchají, pokyvují a moc se jim to líbí, chvíli se o tom bavíme, pak i o Boží vůli a plánech pro naše životy. Pro některé z nich je to asi první kontakt s Biblí, s evangeliem. Mína a její děti k nám do střediska chodí pravidelně a slyšely toho již mnoho, takovéto návštěvy ale budují vztahy a posilují vzájemnou důvěru.
Nakonec se za všechny modlím, aby jim Bůh žehnal pokojem a poznáním Jeho vůle. Ženy, s nimiž jsem se před třemi hodinami ještě vůbec neznala, mě objímají a děkují mi: „Tvoje hudba nám přinesla úžasný pokoj.“ Tyhle návštěvy patří k mým nejoblíbenějším chvílím mého athénského pobytu.
„Markéta“
