Na jaře v tuto dobu obvykle jezdím každý rok na Ukrajinu. Žel, situace ohledně epidemie koronaviru, a zvláště různá opatření a omezení, mně neumožňují letošní jarní výjezd uskutečnit. Poprvé od roku 1994 jsem v loňském roce na Ukrajině nebyl. Při současné situaci u nás i na Ukrajině nevím, kdy budu moci na Zakarpatskou Ukrajinu znovu vyjet. Rád bych se v tomto roce chtěl již konečně na Zakarpatsko dostat. Paradoxně jsem však s lidmi, se kterými v Zakarpatské oblasti spolupracujeme, v kontaktu více než dříve. S týmem vedoucích okolo pastora Kolji Repljuka máme jednou týdně setkání vedoucích přes Messenger, kde se společně modlíme a mluvíme o strategii, jak pracovat v nynější situaci, a také o různých problémech a výzvách, která současná doba přináší. Pravidelně také mluvím s pastorem Šonim Horvátem a paní Irou Zeldi.
Minulý týden jsme poslali z Nadačního fondu KMS finanční podporu služebníkům a potřebným na Ukrajině. Mohli jsme podpořit sedm služebníků. Všichni služebníci, se kterými spolupracujeme, jsou v pořádku a snaží se působit na jednotlivých místech, kde žijí a nebo kam dojíždějí. Část podpory jsme vyčlenili na nákup potravin pro chudé v jednotlivých sborech. Do dnešního dne jsme nakoupili potraviny pro třináct rodin. V nákupu potravin pro chudé ve sborech chceme postupně pokračovat až do vyčerpání částky, kterou jsme na tuto potřebu vyčlenili. Děkuji touto cestou všem dárcům!
Lidé na Zakarpatsku prožívají v současnosti těžký čas. Celá oblast je nyní v takzvané červené zóně. Nemocnice jsou přeplněné a lidé umírají. Kvalita ukrajinského zdravotnictví je samozřejmě o hodně nižší než u nás. Spoustu lidí se z finančních důvodů netestuje. Dle mého názoru je mnoho nemocných s koronavirem nepodchycených i přesto, že mají zjevné příznaky této nemoci. Doposud zemřeli na koronavirus dva pastoři, které jsem osobně znal. Jeden byl mladší než já a druhému nebylo ještě sedmdesát. Také ekonomická situace v Zakarpatské oblasti se následkem všech uzávěr a omezení výrazně zhoršila. Následkem krize výrazně zdražují potraviny. Některé rodiny na místech, kam za normálních okolností jezdím, mají hlad a snaží se přežít, jak se dá. Dostat se za prací do zahraničí je také těžší, ale pro hodně lidí je to jediný způsob, jak zabezpečit svoje rodiny. Ve výše zmíněných krizích a problémech je pro mě často těžké povzbuzovat jednotlivé služebníky. Musím přiznat, že často nevím, co říci a jak prakticky poradit. I přes tyto problémy jsme však stále v kontaktu a snažíme se společně povídat, sdílet svoje těžkosti, plánovat, jak dál, a modlit se.
Na naší on-line skupině často slyším dojemné příběhy. Jedna sestra z romského tábora v Černotisovu mi vyprávěla, jak za ní chodí hladové děti, aby jim dala něco jíst. Jiný bratr říkal, že dostal naši podporu den předtím, něž se mu rozbilo auto (které potřebuje na cestu do práce a pro službu v jednotlivých romských táborech), na jehož opravu by jinak neměl peníze. Tento člověk často v práci vkleče prosí Boha, aby dostal ten den nějakou zakázku a mohl alespoň něco přinést domů. Na druhé straně jsem se teprve včera dozvěděl o nadpřirozeném uzdravení gynekologického nádoru u jedné ženy, za kterou jsme se modlili v říjnu roku 2019.
Poslední zprávy od Pavla Faula: