Na přelomu září a října letošního roku jsem byl již podruhé v tomto roce na Zakarpatské Ukrajině. Cesta na Ukrajinu byla bez problémů a do západoukrajinského Mukačeva jsem přijel v úterý 28. 9. ráno. Po krátké návštěvě u pastora Šoni Horváta jsme pokračovali do cca 60 kilometrů vzdáleného Černotisova, Cholmovce a Tisobejkeni. Hodně času jsem strávil spolu s týmem okolo pastora Kolji Repljuka. Sám Kolja spolu s dalším služebníkem z týmu Jonim jsou v současnosti na práci u nás v Čechách. Mojí prioritou v tomto kraji je budování vztahů v naší skupině vedoucích a služebníků. Od dubna 2020 máme pravidelně jednou týdně on-line skupinu, kde se společně sdílíme, modlíme a řešíme různé věci týkající se služby na jednotlivých místech. Kromě objíždění romských táborů a sborů jsme se hodně modlili. Často jsme prožívali Boží dotyky, přítomnost a jednání. Nejsilnější pro mě byla modlitba v lese za Cholmovcem na ukrajinsko – rumunských hranicích. Boží blízkost jsem prožil i fyzicky, když Boží přítomnost prošla mým tělem. Sestra Sylvika měla několik otevřených vidění, které viděla jako video svýma fyzickýma očima. Nemohli jsme přestat v modlitbách a chvalách, i když už jsme měli pokračovat v našem naplánovaném programu. Protože nerad chodím pozdě, pokusil jsem se přerušit modlitby a odejít z místa, kde jsme byli. Nebylo to však možné, jakási neviditelná zeď mě nepustila udělat další krok. Až po nějakém čase jsme mohli odejít a pokračovat v naplánovaném programu. Bylo to, jako by přišlo kus nebe na zem. Člověk v takových chvílích netouží po ničem jiném než po Bohu a Jeho přítomnosti. V Boží přítomnosti jsme byli všichni občerstveni a s větší lehkostí jsme se po té pohybovali na všech setkáních po domech i na shromážděních. Pro mě osobně bylo nejsilnější společné ukrajinsko – romské shromáždění v Cholmovci. Bůh se dotýkal lidí skrze dar slova poznání. Lidé byli uzdravováni, vysvobozováni a naplněni Boží blízkostí.
V pátek večer jsem odjel do cikánského tábora v Mukačevě a ubytoval se v domě pastora Šoniho. V sobotu jsme měli v Paušinu u Mukačeva konferenci, kde byli lidé ze sborů, se kterými v Zakarpatské oblasti spolupracujeme. Většinou Romové, ale i několik Ukrajinců. Na této konferenci jako by se nad námi otevřelo nebe. Tolik momentálních uzdravení na základě slov poznání jsem do té doby pravděpodobně ještě nikdy neviděl. Překvapila mě smělost, se kterou jsem mluvil, a přesnost slov poznání, které jsem dostával. Slova ke mně přicházela formou myšlenek a krátkých obrazů v mysli. Nikdy jsem neměl takzvané otevřené vidění, které bych viděl fyzickýma očima, a všechna slova jsem nevnímal nijak moc silně. Uvědomil jsem si, že Bůh ke mně mluví o hodně více, než jsem si do té doby myslel, a že je na mně, abych se naučil vnímat jeho hlas a vedení. Vlny Božího pomazání se dopoledne i na druhém shromáždění odpoledne přelévaly sálem a Duch svatý se dotýkal lidí. Jeden člověk, který nemohl kvůli uskřípnutému nervu zvednout ruku, byl během minuty uzdraven a mohl normálně hýbat rukou. Démoni viditelně odcházeli, lidé činili pokání a dávali své životy znovu k dispozici Bohu. V neděli Boží jednání pokračovalo i na dalších čtyřech bohoslužbách, které jsme měli. Lidé byli znovu šokováni, jak konkrétně k nim Bůh mluvil. Bůh se dotkl ženy, která měla nabídku operace kotníku v Maďarsku, a mnoha dalších lidí.
V pondělí byl seminář pro pastory a vedoucí. Od rána jsme prožívali různé tlaky, nedorozumění a těžkosti, které vyvrcholily sporem s jedním pastorem. Navíc jsem byl trochu nemocný. Jako by duchovní temnota začala protiútok. Znovu jsem si uvědomil realitu duchovního boje a také to, že v tomto životě tady na zemi musíme být neustále ve střehu a nenechat se překvapit těžkostmi. V úterý v podvečer jsem odjel z Mukačeva a ve středu 6.10. jsem v pořádku dorazil domů. Tentokrát jsem prožíval Boží jednání ještě více než na posledním výjezdu v létě. Byl jsem hodně povzbuzen, viděl jsem věci, za které se léta modlím a o které usiluji. Na druhé straně je na Zakarpatsku mnoho trápení a problémů. Myslím, že vztahy mezi křesťany jsou o hodně „zasekanější“ než u nás v Česku. Lidé mají celkově těžší život a bojí se jeden druhému otevřít. Mezi vedoucími je někdy řevnivost a soutěžení, kdo je lepší. Viděl jsem také zhoršující se ekonomickou situaci mnohých rodin. Pro většinu lidí je jediným řešením jezdit za prací do zahraničí. Život na Zakarpatsku je jako život v džungli. Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří jste se za mě modlili, a také těm, kteří finančně podporujete moji službu a naše projekty na Ukrajině. Zvláště chci poděkovat modlitebníkům z našeho sboru. Vždycky znovu si uvědomuji, že na výjezdu jsem jenom špička ledovce.
Poslední zprávy od Pavla Faula: