Na misii v Nepálu

Manang, Nepál

Nedávno jsme finančně podpořili misijní cestu české křesťanky do Nepálu. Přinášíme část z jejího vypravování:

Ahoj všichni, tak jsme se předevčírem živí a zdraví – teda živé a zdravé, protože jsme byly samé ženské – vrátily do Káthmandú, a protože jsem slíbila, že napíšu, jak to bylo na horách, tak se o to teď pokusím. Především – Himaláje (z toho, co jsem zatím viděla), pokud vůbec mají nějaké solidní skalnaté jádro, tak je skryto kdesi pod ledem. Ty velmi vysoké kopce, které pod ledem nejsou, jsou prostě hromady šutrů (někdy obrovských), slepených dohromady pofidérní směsicí jílu a písku (odborník na geologii by to určitě popsal lépe). Svahy jsou vesměs velmi strmé. To znamená, že když přijde větší déšť, dochází pravidelně k mohutným sesuvům půdy a šutrů, nejvíce v místech, o nichž je to notoricky známo, ale i jinde. Z toho dále plyne, že stavět silnice v Nepálu je sisyfovská práce, protože sotva ji postavíte, už se vám na ni něco sesype, kus silnice se utrhne a odputuje kilometr dolů, atd. Nepálci to řeší tak, že když se něco sesype, přijedou dva bagříky (pokud je sesuv větší, přijede jich víc), nějak to provizorně uplácají přes ten sesuv a jezdí se dál. Samozřejmě, že přes takové místo se nedá jezdit moc rychle, proto cesta z Káthmandú do Besí Sahar, kde jsme naši pouť za Tibeťany začínaly, trvala cca 8 hodin, ačkoliv to nejspíš není víc než 200 km po silnici, která se neustále kroutí (spíš tak 160 a vzdušnou čarou ještě daleko míň). To jsem ještě netušila, že vlastně budeme navštěvovat vesničky na proslulém treku kolem Annapúrny a v nejbližším okolí.
Když mi v Besi Sahar naše vedoucí sdělila, že teď přesedneme na džíp a necháme se odvézt do výšky cca 2800 m.n.m, a že to bude daleko horší, než tím autobusem, podlomila se mi kolena a začala jsem škemrat, abychom šly raději pěšky. Jenomže, to bychom se do vesnic, které byly v plánu, nejspíš vůbec nedostaly. Tak jsem zaťala zuby a vlezla do džípu. Bylo to opravdu o hodně horší. Trvalo to čtyři hodiny a celou dobu jsem se usilovně modlila, jenom chvílemi, když džíp hodně poskočil, jsem něco tlumeně vykřikla, ale řidič to stejně neslyšel, neb auto dělalo rámus a pod námi hučela veliká divoká ledovcová řeka. Seděla jsem částečně na klíně naší tibetské spolupracovnici a částečně jednomu Nepálci  – v autě dimenzovaném pro 5 lidí nás jelo 8 – my čtyři + 3 nepálští turisté z vyšších společenských vrstev, kteří vypadali, že tahle cesta džípem je něco naprosto normálního. Asi je to fakt normální, protože Nepálci jezdí tím samým džípem v daleko větších počtech (zaznamenaly jsme rekord 20 Nepálců v jednom džípu – 8 vevnitř, 12 na maličké korbě). Ty auťáky jsou neuvěřitelné – řekla bych, že zvládají s přehledem dvojkové horolezecké terény stejně jako jízdu bažinou až po nápravy. A řidiči jsou rovněž neuvěřitelní. No, nakonec jsme k večeru šťastně dorazili do příslušné vesnice. Kromě toho, že mě skoro všechno bolelo, bylo vše v pořádku.
Druhý den začala naše pouť po tibetských vesnicích. Zpočátku jsme daleko víc než s Tibeťany mluvily s všelijakými turisty a poutníky – Himáláje jsou plné různých hledačů duchovních věcí a blouznivců – a sestra D. má speciální dar s těmito lidmi mluvit a ukazovat jim na Pána. Vždycky jsem se jenom tiše modlila a žasla, jak jí to pěkně jde. Myslím, že pár rozhovorů bylo opravdu užitečných.
V těchto turisticky atraktivních oblastech má každý domorodec u své chaloupky „hotelovou přístavbu“ – většinou dvě místnosti, v každé 2 – 3 postele s teplými přikrývkami a tureckým záchodem, takže člověk s sebou nemusí tahat ani stan, ani spacák ani jídlo, neb lehké vegetariánské pokrmy mu rádi uvaří v každé chalupě, kam se obrátí.(samozřejmě to něco stojí, ale ceny jsou mírné). A tak jsme v nádherném počasí šly stále vzhůru, modlily se, žehnaly té zemi a jejím obyvatelům a nad námi zářily ledové štíty – byla to nádhera.
Třetího dne jsme dorazily do Manangu (3500 a něco m.n.m.). Tamější domorodci už jsou v podstatě všichni etničtí Tibeťané, jenomže jejich předkové přišli z Tibetu před mnoha sty lety a za tu dobu se z jejich tibetštiny vyvinula podivná hatmatilka, které není vůbec rozumět. Proto jsem vnímala jako dar, když jsem tam potkala pár lidí, kteří rozuměli té tibetštině, kterou se léta učím, a byli ochotni se v tomto jazyku se mnou bavit.
Čtvrtého dne jsme se přesunuly do vesnice Kangsar a tam jsem zažila něco, co stojí za vyprávění. Ostatní holky si chtěly dát odpočinkové odpoledne, ale mně se nějak chtělo jít ven, tak jsem šla. Nad vesnicí se zdvíhá strmý svah, v němž mají místní lidé svá políčka. Protože se díky internetu vědělo, že večer  má přijít změna počasí (nejméně třídenní deštivé období), snažili se všichni sklidit svůj zralý ječmen, než to začne. Na všech políčkách pracovali tak tři lidé, na tom nejvýše položeném pouze jedna žena. Minula jsem její políčko a pokračovala stále výš, protože tam měla být jakási meditační jeskyně a já jsem měla chuť ji prozkoumat. Najednou mi ale dost jasně přišlo, že se mám na jeskyni vykašlat, mám se vrátit a zeptat se té paní na nejvyšším políčku, jestli nechce pomoct. Po chvilkovém vnitřním  boji jsem poslechla. Paní evidentně rozuměla mé tibetské otázce a řekla, že pomoct chce. Pracovala jsem s ní až do večera, leccos jsme si o sobě řekly, pověděla jsem jí i to, kdo je mým Pánem. Když jsme se za tmy loučily, stěžovala si, že ji strašně bolí ruka. Tak jsem se zeptala, jestli se můžu za tu ruku pomodlit, a ona že určitě, že bude ráda. Tak jsem se modlila a vložila na ni ruce. O pár dní později jsme do té vesnice přišly znovu, znovu jsme tu paní potkaly a dozvěděly jsme se, že ruka se výrazně zlepšila. Paní dostala odkazy na nějaké  audio materiály v tibetštině, tak doufejme, že si to časem poslechne.
Tři deštivé dny jsme strávily poflakováním po Manangu a nejbližším okolí, ale myslím, že to nebyl ztracený čas, Pán dával docela zajímavé rozhovory s turisty i s místními. Pak se počasí vylepšilo a my jsme plánovaly přejít oblíbený průsmyk Thorong La a dostat se do Mustangu, což je další dříve nepřístupná, nyní vykřičená tibetská oblast v Nepálu. Došla jsem naprosto bez problémů do výšky 4200 m.n.m a v noci to přišlo – po dvou hodinách spánku jsem se probudila s pocitem, že se dusím, a pak jsem až do rána nevesele lapala po dechu. V místnosti, kde jsme spaly, bylo lehce pod nulou, venku tak minus 6. Když se konečně rozednilo a já jsem mohla vstát, cítila jsem se, jako bych celou noc nosila pytle s cementem. Protože Thorong La je ve výšce 5400 a něco a znamenalo by to strávit ještě jednu noc ve výšce cca 4900, pravděpodobně v daleko větší zimě, rozhodla jsem se to vzdát. Bylo to pro mě dost pokořující a pro holky dost otravné, neb byly všechny natěšené, jak překonají svůj osobní výškový rekord. Ale vzaly to křesťansky a vůbec mi nenadávaly. Nevím, možná jsem měla skousnout a jít. Ale stejně mám pocit, že jsem udělala dobře. Cesta zpátky přinesla pár dalších zajímavých setkání a rozhovorů. (Jedno bylo s partou tří turistů z Izraele, kteří byli zpočátku dost rezervovaní, ale když jsme jim řekly, že jsme křesťanky a máme rády Izrael, tak úplně roztáli a bylo z toho moc pěkné povídání.)
Přemlouvala jsem sestry, abychom zpátky šly co nejdále pěšky, abych si zkrátila cestu džípem dolů na minimum. Jenomže pod vesnicí, kam nás cestou nahoru džíp dovezl, byly díky předchozímu třídennímu dešti sesuvy tak zásadní, že bylo možno dostat se přes ně pouze pěšky nebo na oslu a byla to docela makačka (šly jsme pěšky). V jednom místě bylo tolik bahna, že jsme musely zout pohory a brodit se po určitou dobu lepkavým bahnem do půl lýtek. Protože lidé žijící v Manangu  nemohou zůstat bez zásobování, vozily džípy věci z Besí Sahar až tam, kde sesuvová oblast začínala, tam to pár mladíků přeložilo na osly, ti to donesli nahoru až k místu, kde sesuvy končily, a tam si to zase naložili lidé z Manangu na své džípy. Asi si dovedete představit, že za těchto okolností jsme nepostupovaly dolů příliš rychle, takže nakonec jsme podstatnou část cesty  stejně  musely jet džípem. Bylo to mnohem horší než cesta nahoru, ale všechny jsme přežily a mladší kolegyně se po celou dobu tvářily, že je to naprosto normální a natáčely si propasti pod námi na video. Asi půl cesty jsme jely v hluboké tmě a v jednom z mála míst, kde se mohou dva auťáky pohodlně vyhnout, jsme potkaly veliký traktor, který sice měl světla, leč nefunkční, a tak si řidič svítil na cestu mobilem. Inu – jiný kraj, jiný mrav. (Náš džíp měl naštěstí světla v pořádku.)

Pán vám všem žehnej!
V.