Na misii v Nepálu 2

Vesnice Phu (zdroj Wikimedia Commons)

Přinášíme další část vyprávění české křesťanky, kterou jsme podpořili na její misijní cestě do Nepálu.

Tak jsme se díky Pánu šťastně vrátily do Káthmandú (KTM), i když cesta to byla drsná (nejprve více než 9hodinová jízda džípem z Manangu do Besí Sahar – ráno po zmrzlé cestě s četnými ledovými plotnami, potom střídavě bahnem a střídavě všelijakým jiným humusem – ale jak už jsem psala, džípy projedou všechno a místní řidiči jsou naprosto fantastičtí. Samozřejmě jsem škemrala, abychom šly aspoň půl cesty pěšky, jak to dělá většina chudých Nepálců, kteří na zaplacení džípu nemají, ale kolegyně to rezolutně odmítly s tím, že už mají chození dost. V džípu nás jelo pouze 12, takže pohoda. V Besí Sahar jsme nocovaly v hotelu, kde nejdřív do půlnoci někdo třískal nádobím a poslouchal k tomu nepálskou pop music, načež ve tři ráno začali kokrhat kohouti – takže jsem nespala vůbec a hlava se mi motala. Druhý den jsme jely autobusem do KTM, a protože přibyly nějaké objížďky a do hlavního města směřovalo nezvykle mnoho náklaďáků, které do kopce nevyvinou větší rychlost než cca 5 km/h, strávily jsme v autobuse s drobnými zastávkami dalších 8 hodin). Ale to vůbec nevadí, hlavně, že jsme přežily.

Jinak – putování po himálajských vesničkách bylo krásné – myslím, že jsem to zvládla bez velkých potíží díky předchozí aklimatizaci, a hlavně díky zkušenostem ze zimních čundrů na běžkách (díky Radku, Petře, Honzíku a všichni ostatní, kteří jste se mnou v minulosti jezdili). V Himálajích je totiž v zimě dost vyhraněné počasí. Přes den většinou pere slunce, takže se potíte i v tenkém tričku s dlouhým rukávem, ale jakmile slunce zapadne (což je v údolí dost brzy), tak je za pár minut pod nulou a za dvě hodinky už je -10 a méně. Takže po západu slunce navléknete péřovku a oteplováky, protože v „hotelech“ se netopí, akorát v kuchyni, kde se vaří jídlo, a v „lepších hotelech“ ještě v tzv. jídelně, ale protože okna ani dveře netěsní ani náhodou, tak je trochu tepleji pouze v bezprostředním okolí kamen. Spát se chodí dost brzy a než se člověk se studenýma nohama v posteli zahřeje, taky to chvíli trvá. Ze všeho nejhorší je, když musíte ráno na „velkou stranu“ – to si na tureckém záchodě musíte po akci umýt zadek vodou s ledovou tříští – toaleťák je v horách naprosto nedostatkové zboží. Proto je výhodnější tuto potřebu vykonávat večer, kdy je oplachovací voda jenom studená, ale bez tříště. Himálaje podle všeho moc neznají drobné přeháňky, které trochu zavlaží zemi a zase odejdou – když už prší či sněží, tak většinou pořádně a nejméně dva dny. A když se slunce dva dny neukáže, tak potom je fakt zima.

Nejprve jsme šly do velmi odlehlé vesnice jménem Phu. Jde se tam 2–3 dny, místy úžasným kaňonem s opravdu solidními skalními stěnami, kde je stezka vytesaná ve skále a dost exponovaná. Ve vesnici jsme se ubytovaly v hotelu velice sympatické šarpské rodiny. Když jsem s otcem rodiny loupala brambory na večeři, vylezlo z něj jen tak mimochodem, že byl 6x na Everestu, 2x na Anapúrně a kdoví kde ještě. (Za peníze vydělané na těchto akcích si zřejmě postavil hotýlek, kde jsme bydlely). Došlo i na hovor o Božích věcech, ale jejich angličtina a moje tibetština nebyly dostatečně dobré na to, abych jim mohla sdělit něco podstatného. Naše nepálská průvodkyně byla sice jazykově vybavená perfektně, ale zase nezvyklá sdílet svou víru s druhými lidmi. Takže jediné, co se povedlo, že jsem se mohla modlit za uzdravení bolavých zad maminky, která byla stejně sympatická jako její manžel. Byla za modlitbu vděčná, jestli došlo k nějakému trvalému zlepšení, nevím.

V další vesnici zrovna slavili púdžu (to je takový buddhistický obřad), takže jsme si užily tibetské kultury a podařilo se nám darovat pár lidem schopným číst a psát nějakou literaturu. Jednu noc jsme strávily v klášteře, z nějž mniši odešli na zimu do teplých krajin, ale zůstal tam mladý nepálský doktor, který používá jednu místnost kláštera jako svoji ordinaci a lidé z celého údolí k němu chodí se svými bolavými zády, katary průdušek atd. I on od nás dostal něco na čtení. V ještě další vesnici, kam jsme došly o tři dny později, jsem prožila zajímavou zkušenost. Slavili tam také púdžu, a protože jsem byla pozvána, abych se zúčastnila, usadila jsem se na zadním místě ve svatyni a v průběhu obřadu jsem prostě v duchu vzývala jméno našeho Pána. Když jsem po cca dvou hodinách vylezla ven, bylo mi tak mizerně jako málokdy – jen s bídou jsem se držela na nohou, chtělo se mi zvracet…prostě docela ošklivé. Holky se za mě chvíli modlily a pak se to dost rychle srovnalo. Jestli to byl nějaký duchovní útok nebo ne, samozřejmě nevím jistě, ale skoro si myslím, že byl.

Když jsme dorazily do Manangu, historie z minulé výpravy se opakovala. Přišla dvoudenní tlaková níže a sněžilo a sněžilo. Bydlely jsme v hotelu u jedné mladé paní, která uměla dost dobře anglicky (její manžel provozuje nějaký byznys v KTM a v hotelu se vyskytuje jen v sezóně). Strávily jsme tam tři noci – první dva večery bylo povečeřové povídání u kamen tak o ničem, že jsem odešla spát s pocitem ztraceného času. Třetí večer se paní najednou začala úplně sama od sebe vyptávat na našeho Pána, a mohly jsme jí říct celé evangelium – dokonce i s oblíbeným podobenstvím o kapitánovi, které dobře znají všichni, kdo dělali kursík EE. A ona to evidentně brala a bylo vidět, že ji to fakt zaujalo (později se ukázalo, že kluk, který dělal v hotelu pomocné práce, patří do Boží rodiny).

Když se počasí konečně umoudřilo, odešly jsme do Kangsaru, kde bydlí paní Dolma, s níž jsem pracovala na poli při předchozí návštěvě. Bohužel jsem zjistila, že už ji zase ruka fest bolí. Nějak jsem neměla sílu na to, abych na ni vzkládala ruce znova – ale od té doby se za ni modlím každý den.. .budu vděčná, když se budete modlit se mnou.

Z Kangsaru jsme vyrazily směrem nahoru k Thorong La, protože jsme si všechny myslely, že už jsem dost aklimatizovaná na to, abych se mohla pokusit průsmyk přejít (ve výškách kolem 4500 jsem neměla vůbec žádné potíže). Já jsem chtěla dojít aspoň do Ledaru, kde jsme minule skončily, kde jsem zapomněla ručník a kde jsem tibetsky rozmlouvala s mladým mužem, který byl vychován v klášteře, ale pak se vrátil do světa. Při odchodu jsem mu nechala něco na čtení, tak jsem se chtěla zeptat, jak se mu vede.  Jak jsme tak stoupaly vzhůru, sněhu rychle přibývalo a přesto, že cesta byla prošlápnutá, docela se to bořilo. Pak jsme potkaly německou dvojici, která nám sdělila, že už tisíc výškových metrů pod průsmykem je přes metr sněhu a oni se z toho důvodu vrací do Manangu. A že hotel v Ledaru je zavřený a že musíme zůstat o hotel níže, pokud nechceme bivakovat. To už jsem nějak tušila, že na Thorong La opět nepůjdu a říkala jsem si: „Pane, proč sem vlastně lezu, když hotel v Ledaru je zavřený a Karma kdoví kde?“ Asi po deseti minutách koukám a vidím, jak shora přichází skupinka čtyř domorodců s velikými bágly. Když jsme se setkali, slušně jsem pozdravila tašidelek, a jeden z nich začal něco rychle tibetsky povídat. Tak jsem ho požádala, jestli by nemohl zpomalit. A on se zeptal, jestli už jsem na něj zapomněla, že je přece ten, kterému jsem před časem dala něco na čtení. Tak jsem se zeptala, jestli už to četl, a on že ne, ale že se na to chystá, protože teď v zimě bude mít spoustu času. Tak jsem mu popřála požehnané čtení a rozloučili jsme se. Ale to načasování bylo tak dokonalé, že fakt věřím, že mi ho Pán přivedl do cesty a že jsem tam nešla zbytečně.

Další dva dny jsem zůstala v tom zmíněném níže položeném hotelu a holky se vydaly k průsmyku. (Němce se dokonce podařilo vylézt až nahoru s partou nějakých silných Nepálců – říkala, že to bylo krajinově úžasné, ale strašně namáhavé. Protože je jí něco přes 20 a má fantastickou fyzičku, byla jsem fakt ráda, že jsem tam nelezla.) Po dobu, co se holky pokoušely dobýt průsmyk, jsem se poflakovala bez báglu po zasněžených Himálajích, modlila se, a hlavně si povídala s naším hoteliérem – nakonec vyšlo najevo, že je Boží dítě, i když to nevypráví každému. Když se holky vrátily, ještě jsme se na něj společně modlily a přišlo pro něj i slovo povzbuzení, takže myslím, že nakonec cesta směrem k průsmyku fakt nebyla zbytečná.

No – a to je přibližně všechno. Po návratu jsem zjistila, že jsem zhubla o 9 kilo a vypadám jak indiánská babička (nic překvapivého, když uvážíme, že jsme jedly tak polovinu toho, co sníme normálně, a vydaly dvakrát tolik energie než normálně. Tak se teď snažím jíst trochu víc – snad se nějaký podkožní tuk ještě zvládne vytvořit.

Teď se chystáme slavit Vánoce (na oslavu je pozváno mnoho lidí, kteří zatím Pána neznají, tak myslete, prosím, i na to, aby to všechno bylo v Boží režii). Přeju požehnané svátky prožité v Boží přítomnosti vám všem a moc děkuju za vaši podporu.

V.